O novém dialogu mezi současným a minulým

V Národní galerii v Praze stále trvá výstava senegalského umělce El Hadji Syho. První část rozhovoru, který připravila Zuzana Jakalová, byla na Artalku publikována pod názvem Dakar: cíp v trojúhelníku svobody. V druhém dílu se téma konverzace stáčí k problematice vystavování tradičního neevropského umění v západních muzejních institucích a potřebě hledání nového dialogu mezi starou africkou kulturou a současnou uměleckou tvorbou.

EHS v NG II

Připadá vám, že západní svět je současnému africkému umění a obecně neevropským kulturám otevřený? Nebo máte spíše opačný pocit?

Je to stále problematické. Donedávna ve Francii, potažmo v Evropě převládala představa, že africké moderní nebo současné umění neexistuje. Bylo zcela vyloučeno z přehlídek typu bienále – např. v Benátkách nebo São Paulu. Teprve díky Okwui Enwezorovi se afričtí umělci ve větší míře dostali na benátské bienále. Loni jsem byl na 31. bienále v São Paulu jedním ze třech Afričanů, přičemž celkem se ho účastnilo na 80 světových umělců. Vedle toho existují výlučně africká bienále, např. to v Dakaru, a dokonce bylo uspořádáno i bienále panafrické (což samo o sobě vlastně nic neznamená). Je však třeba zmínit sbírku a expozici současného afrického umění ve Weltkulturen Museum ve Frankfurtu, kterou jsem ve spolupráci s bývalým profesorem němčiny na univerzitě v Dakaru připravil v roce 1984 a která skončila teprve na podzim loňského roku. Byla k ní vydána první antologie současného senegalského umění ve třech světových jazycích, na níž jsem se rovněž podílel a která byla distribuována do celého světa. V té době to byl velmi silný signál, zároveň však šlo o etnografické muzeum, což je samo o sobě podstatné. Kolem roku 1984 sílil v současném umění primitivismus: umělci začali studovat tradiční umění z Afriky a Oceánie, které ostatně umožnilo rozvoj estetiky 20. století v čele s kubisty. Stalo se to něčím nepotlačitelným. My jsme však v té době v Evropě představili současné umění z Dakaru. To byla revoluce, v té době neznal Okwui Enwezora nikdo.

Jaký jste pro vytvoření sbírky pro frankfurtské muzeum v roce 1984 zvolili klíč? Jak jste umělecká díla vybírali?

Já jsem krátce předtím dokončil v Dakaru akademii, o etnografii jsem nechtěl nic slyšet a stejný postoj zastávalo mnoho mých kolegů – ani oni nechtěli prodávat své obrazy do etnografického muzea. Když jsem ale přijel do Německa, můj pohled na věc se hodně proměnil. Říkal jsem si, že by bylo vlastně dobré přenést předměty představující příklady aktuální estetiky do prostředí budovaného v před- a poválečném období. Mezi předměty, o kterých nevíme, jak vznikly. To byl začátek mé úvahy: jak znovu vyvolat údiv a změnit pohled Evropy na takzvané africké umění. To byla výzva a nám se to podařilo. Frankfurtská expozice, která byla v té době v Evropě naprosto unikátní, byla důležitým impulsem pro další nejen německá, ale například i francouzská muzea.

El Hadji Sy - 16

Výstava v Národní galerii je částečně stejná jako ta, kterou jste v tom samém frankfurtskému muzeu připravil na podzim loňského roku. Vždy však současně pracujete s lokálními sbírkami, z nichž vybíráte artefakty pro výstavu v konkrétní galerii. Jaká část výstavy se tedy stěhuje z místa na místo a co se mění?

Z velké většiny jde o výstavu současného umění: její součástí jsou objekty, malby, instalace, performance i scénografické rekvizity. Raději však používám termín „l’art actuel“ (aktuální umění), umění, které vzniká teď a které na výstavě vstupuje do dialogu s uměním minulým, jež neznám a jemuž nerozumím. Jde o předměty ze sbírek dané instituce (předměty z frankfurtské sbírky tedy v Praze nahrazují objekty z depozitářů Národní galerie), přičemž základem mého přístupu jako umělce-mediátora, nikoli kurátora-specialisty, je „re-apropriace“. Snažím se tyto starožitné předměty vyzpovídat, podívat se na ně z jiné perspektivy, nově je interpretovat a znovu zařadit do oběhu. Hledám nové způsoby uchovávání těchto artefaktů a nový způsob jejich kritiky. Stále existuje mnoho nezodpovězených otázek. Jestliže se na tyto objekty ptám kurátorů sbírek, znají region, ze kterého pocházejí, ale neví nic o jejich autorech. Já dokážu z fyziologie předmětů vyčíst inteligenci a senzibilitu těchto tvůrců. Je třeba navázat s předměty nový dialog, nově je utřídit a znovu napsat jejich historii. Picasso zkoumal africké masky, aby rozpoutal revoluci v umění, ale dnes, když zkoumám objekty afrického umění tady v Národní galerii, není to to samé. Pracuji s nimi s vědomím Picassova umění. Zajímavé jsou také všechny ty hypotézy o kontaminaci. Když dnes přistanu na letišti, kontrolují mě, jestli nemám horečku. V pořádku, dělejme to samé s předměty, kterých se někdo dotýkal, které byly součástí rituálů, jako jsou svatby, křty, pohřby a podobně. S objekty, které si prožily mnoho let, byly nalezeny hluboko pod zemí a dnes jsou uloženy v muzeu. Zatím se ale nikdo nezabýval tím, jestli a případně jak jsou kontaminovány. V muzeích se na artefakty nesmí sahat z bezpečnostních, nikoli zdravotních důvodů. Nad těmito otázkami by se mělo v Evropě a v Americe více přemýšlet.

El Hadji Sy - 07

V České republice nyní probíhá rekonstrukce Národního muzea a uvažuje se nad tím, jak prezentovat předměty a jejich příběhy v nových expozicích – právě otázka mediace tradiční lidové kultury je zde tedy velmi aktuální. V Dakaru dnes vzniká nové Musée des civilisations noires (v doslovném překladu Muzeum černých civilizací) a budova, kde budou expozice prezentovány, je obrovská. Jaká je idea tohoto projektu?

Hlavní problém tohoto muzea je, že nedisponuje žádnými artefakty. Na jaké bázi je tedy možné takovou instituci vůbec založit? Co chtějí uchovávat a ukazovat? V Africe už žádné takové předměty nevznikají, všechny jsou velmi staré a jsou v etnografických muzeích v Americe a v Evropě. Přeji jim samozřejmě, aby se jim dařilo, ale myslím, že za deset let bude možné tu budovu použít třeba pro národní knihovnu. Protože knihy i spisovatele máme. Také by bylo možné, aby prostor sloužil současnému umění, protože máme současné umělce. Ale pokud jde o africkou civilizaci, situace je jiná, západní muzea jim nikdy neposkytnou předměty ze svých sbírek. Budou tedy využívat digitálních technologií a prezentovat dokumenty a filmy? Nebo reprodukce a dioramata? Ví o tom budoucí kurátoři? Dnešní studenti kurátorství starého umění a etnografie? Pojem muzea a muzejní kultury v Africe je třeba revidovat, protože nemáme k dispozici dědictví, které by bylo možné prezentovat. Často se říká, že by všechny tyto artefakty měly být navráceny do Afriky, jenže tam už nejsou žádná muzea. Všechno je ovládáno trhem, a proto, co byste dříve našla v Dakaru, najdete dnes stejně v Paříži. Ale i situace v Evropě a Americe je problematická. Jen v německých etnografických muzeích jsou dnes asi 4 miliony předmětů z Afriky a Amerik. Národním institucím artefakty většinou darovali cestovatelé, kteří je přivezli ze svých expedic. Přístup k nim je však velmi složitý, jsou uložené v depozitářích a nejsou vystavovány. Kolikrát jste tady v galerii viděla objekty, které jsou teď k vidění na mé výstavě? Nikdy. Je potřeba kurátorů, kteří nabídnou jiný úhel pohledu, kteří se budou chtít o těchto předmětech dozvědět více a zasadí se o to, aby byly lépe přístupné. Není to tedy pouze otázka obecného přístupu k neevropským kulturám, je nutné začít u specialistů, kteří by se měli na věci začít dívat jinak, zpovídat je a vrátit je zpět do oběhu. Z Národní galerie v Praze se výstava přestěhuje do Varšavy, kde bude mít ještě radikálnější podobu. Jedu tam na šestitýdenní rezidenci, v jejímž průběhu vytvořím jedno nové dílo, které výstavu zase úplně promění.

El Hadji Sy - 19

El Hadji Sy (*1954, Dakar) patří mezi přední a zároveň nejvlivnější současné senegalské umělce. Jako malíř, kurátor a kulturní aktivista působí na domácí i mezinárodní umělecké scéně. Mezi lety 1973 a 1977 studoval malířství na dakarské École Nationale des Beaux-Arts. Od počátku své umělecké dráhy El Hadji Sy organizuje také výstavy, připravuje workshopy, zakládá sdružení a podporuje ostatní umělce. Od roku 1985 se podílel na sestavení nové sbírky senegalského umění pro frankfurtské Weltkulturen Museum. Ve své současné tvorbě propojuje El Hadji Sy malbu s instalací, performancí a tancem. Poslední Syovy samostatné výstavy se konaly ve frankfurtském Weltkulturen Museum (2015) a v dakarské Galerie Bookoo (2013). Jeho instalace Marine Archaeology (Mořská archeologie, 2014) se objevila na 31. bienále v São Paulu. Kromě toho se v nedávné době zúčastnil skupinových výstav v Galerie IFAN (2007) a Galerie Nationale (2007) v Dakaru (zdroj: webové stránky Národní galerie v Praze).


El Hadji Sy / Malba – performance – politika / 220. výročí Národní galerie v Praze / Národní galerie v Praze / 6. 2. – 22. 5. 2016

Foto: Národní galerie v Praze