MOCA - Počátky a vyhlídky současného thajského umění

Lenka Bardová přináší na Artalk své zápisky z cest po Asii. Ve svém příspěvku se věnuje jedinému thajskému muzeu, které se soustavně věnuje prezentaci místního současného umění, Museum of Contemporary Art v Bangkoku.

MOCA - Počátky a vyhlídky současného thajského umění

Otevření Museum of Contemporary Art (MOCA) v Bangkoku, ke kterému došlo v březnu roku 2012, lze označit jako vůbec první pokus o seznámení širší veřejnosti se současným thajským uměním. Galerie je spojena se jménem podnikatele a ředitele thajské telekomunikační sítě Boonchaie Bencharongkula, jehož slabost pro umění vyústila právě v tento nový jedinečný výstavní prostor, který nemá v Thajsku obdoby.

Budova galerie je po architektonické stránce nepřehlédnutelná. Jde o spojení určité těžkopádnosti s jemností a elegancí. Stavba působí jako blok surové žuly, který je doplněn o jemné květinové detaily geometrického rázu, jež umožňují hru světla a stínu v interiéru galerie. Kombinace přísné symetrie a květinového vzoru je nejvíce patrná v přízemí, v dalších patrech pak květinový vzor nalezneme především v chodbách, kde představuje jediný zdroj denního světla. Dominance stavby je umocněna rovněž lokací, neboť se nenachází v centru rušného města, ale na jeho rozestavěném okraji. Jedním z důvodů volby tohoto návštěvníkům těžko dostupného umístění je fakt, že jde o soukromý projekt, nikoliv o podnik, za nímž by stálo Thajské království. Galerii obklopují budovy v nepříliš dobrém stavu a v současné době staveniště metra, proto je docela umění galerii vůbec najít. Povědomí o MOCA je jednoznačně nedostačující, neboť galerie, co se návštěvníků týče, bohužel zeje prázdnotou a její potenciál tak zůstává nenaplněn.

Jednou z vizí, která stála za vznikem MOCA, je snaha zachovat a podpořit thajskou uměleckou scénu, pokusit se nahlížet na thajské umění v mezinárodním měřítku a vzdát oficiální poctu “otci současného thajského umění”, jímž je profesor Silpa Bhirasri (původním jménem Corrado Feroci, 1892–1962). Galerie disponuje převážně díly studentů tohoto italského sochaře, který byl pozván do Thajska královskou rodinou v roce 1922, aby zde seznámil mladé umělce s technikou a styly západního moderního umění prostřednictvím Praneet Silpakum School, kterou založil a vedl. Tato škola umění funguje dodnes a pro galerii je zdrojem děl současných umělců, kteří tuto dnes již univerzitu (Silapkorn University) absolvovali.

Tvorba thajských umělců se nachází na pěti různých poschodích. Přízemí je rozděleno do čtyř menších výstavních místností. Dvě z nich jsou určené pouze k dočasným výstavám (v současné době jsou zcela nevyužívané, v červnu letošního roku by zde však měla být otevřena výstava Davida LaChapella) a zbývající část je věnována umělcům, kteří získali status “národní umělec”, tedy Paitunu Muangsomboonovi (1922–1999) a Chaloodu Nimsamerovi (1929). Oba tito tvůrci jsou vysoce ceněni, neboť zároveň vyučovali umění na místní univerzitě a podíleli se na utváření současného stavu umění v Thajsku. Sochařská tvorba Paituna Muangsomboona je typická svou precizností a smyslem pro detail. Jeho hlavním námětem se stalo lidské či zvířecí tělo, a to v reálném měřítku. Jeho díla jsou realistická a většinou zachycují pohyb, který propůjčuje bronzovým či sádrovým odlitkům zvěři lehkost a živost. Tomuto dojmu nahrává i samotná architektonická koncepce budovy: tím, že je jedna ze stěn místnosti prosklená, dochází k jakési prostorové otevřenosti a souhře s venkovním prostředím. Oproti Muangsomboonovi se Nimsamer věnuje nejen sochařství, ale rovněž malbě a kresbě. V galerii jsou vystaveny jeho obrazy, které se vztahují ke každodennímu životu na venkově či buddhistické víře, a to vše z pohledu ženy. Žena se stává hlavním motivem všech jeho děl, i těch sochařských. Přestože mají obrazy ráz naivního umění, je až neuvěřitelné, jakou mají duchovní hloubku. V jeho malbách s buddhistickou tematikou se totiž Nimsamerovi podařilo zcela neobyčejně zachytit výraz blaženosti ve tvářích zobrazených žen.

Druhé a třetí patro prezentují díla thajských malířů a sochařů tvořících především od 70. let do současnosti. Jejich tvorbu je velice těžké zobecnit. Lze vysledovat, že pro umění do roku 2000 jsou typické především náměty spojené s buddhismem, mytologií a historií Thajska. Dále se zde objevují zátiší inspirovaná impresionismem a postimpresionismem (které do Thajska přinesl Silpa Bhirasri) a výjimkou nejsou ani surrealistická či kubistická díla. I v pozdější tvorbě je stále patrná spojitost s buddhismem, smrtí, nekonečnem, mýty. Po formální stránce je současné thajské umění především zobrazivé a díla, která bychom označili za zástupce abstraktního, minimálního či konkrétního umění, tvoří pouhou výjimku. Thajští umělci pracují s plátny velkých formátů, rozměry 200 x 300 cm nejsou výjimkou, ba naopak standardem. Ať jde o motiv duchovní, či pozemský, s naprostou jistotou lze mluvit o snaze zachytit sebemenší detail a o takřka hyperrealistickém zobrazení. Jako příklad lze zmínit Wachara Klakhakaie nebo Weerasaka Sassadeea. K thajské mytologii a náboženským tradicím se obrací Sompob Budtarad a Pratheep Kotchabua. O zručnosti obou umělců nelze pochybovat, avšak vztáhneme-li jejich tvorbu hojně využívající pestré pastelové odstíny k západnímu kontextu, zdají se být jejich díla čímsi podobná technice airbrush, která zdobí cirkusové vozy.

Čtvrté patro je věnováno významné osobnosti, jíž je umělec a filozof Thawan Duchanee (oceněn statusem “národní umělec” a Fukuoka Asia Culture Prize). Jeho práce je patrně zastoupena nejvyšším počtem děl v celé galerii. Černé, bílé a rudé stěny, které se prolínají se stejnobarevnými malbami tohoto umělce jsou zakončeny Passage Across The Universe. Průchod tunelem zavede návštěvníka do místnosti s atmosférou obřadní síně, přímo před obrazy Sompoba Budtarada, které na třech plátnech s rozměry 300 x 700 cm znázorňují nebe, peklo a očistec (do angličtiny přeloženo jako Middle Earth).

V pátém patře je prezentována mezinárodní sbírka umění, v níž je jako jediné médium zastoupena fotografie. Galerie uvádí, že jde o umělecká díla z Číny, Vietnamu, Malajsie, Japonska, Ruska, Norska, Itálie a USA – ale vzhledem k tomu, že velice často chybí popisky k jednotlivým dílům, je komplikované se vůbec k této sbírce vyjádřit. Další zajímavostí, která se nachází v pátém patře galerie, je sbírka maleb z období romantismu. Mezinárodní sbírka bez popisků je tak obohacena o sbírku maleb viktoriánského období, jíž vévodí díla Johna Williama Godwarda či Sira Lawrence Almy Tadema, jejichž tvorba vznikala přibližně o sto let dříve než většina děl v celé galerii. Výstavní prostor je dobově stylizovaný a pokouší se návštěvníka přenést zpět do devatenáctého století. Je otázkou, proč se tato díla zjevují mezi současným uměním, i zde však chybí podrobnější komentář. Motivací možná bylo ukázat “něco” z mezinárodní tvorby za každou cenu. Výsledkem je ovšem silně nesourodá expozice, spojující pompézní romantický salónek se současnými fotografiemi bez jakýchkoliv popisků.

MOCA tak působí velice ambivalentním dojmem. Nepochybně lze tvrdit, že jde o jedinečnou galerii thajského současného umění. Z pohledu architektonického poskytuje budova uměleckým dílům skvělé podmínky pro jejich vystavení a následné vnímání. Některé detaily plní dekorativní funkci a zároveň umocňují souhru mezi prostředím a vystavovanými objekty. Avšak informace, které galerie návštěvníkům poskytuje, jsou naprosto nedostatečné, a to nejen co se týče popisek k uměleckým dílům, jež buď zcela chybějí, nebo jsou umístěny tak, že naprosto pozbývají informační funkci. V celé budově ani na webových stránkách se například nedozvíme, kdo stojí za architektonickým projektem budovy. Z jistého zdroje by mělo jít o PAA Studio (sídlící v Los Angeles), tuto informaci však nelze potvrdit, ani vyvrátit. Zároveň v budově nenajdeme erudovaného pracovníka, na kterého by bylo možné se obrátit, pouze kustody, kteří dohlížejí na to, zda návštěvníci dodržují směr prohlídky vyznačený šipkami na podlaze.

Přesto je MOCA zejména nečekaným a příjemným překvapením, vezmeme-li v potaz fakt, že ještě na konci 20. století Thajsko zápolilo s negramotností a stále se řadí mezi rozvojové země. Galerie se v poskytovaných službách pochopitelně nevyrovná evropským standardům, namísto kritiky je ovšem třeba uvažovat nad tím, proč tomu tak je. Z návštěvy galerie, ale i konverzace s místními je patrné, že umění zde není součástí každodenního života, ale něčím posvátným, co je určené pouze privilegované menšině, tj. lidem, jimž bylo poskytnuto vyšší vzdělání a mají tedy předpoklady k docenění umělecké hodnoty. Ani vstupné do galerie, které činí 250 thajský bahtů, není zrovna příznivou sumou pro místní obyvatele, přihlédneme-li k faktu, že průměrná cena oběda je přibližně 35 thajských bahtů. Návštěvníky galerie jsou tedy především zahraniční hosté, kteří se o galerii informují před vlastní cestou. Pokud se MOCA bude nadále rozvíjet, doplňovat svou sbírku a využívat prostory určené pro dočasné výstavy, čímž přestane být galerií “na jedno navštívení”, jistě bude schopna naplnit své poslání a časem se zařadí mezi pověstné soukromé galerie zřízené zámožnými podnikateli se zájmem o umění, jako jsou muzea Inhotim Bernarda Paza v Brazílii či MONA Davida Walshe v Tasmánii. S největší pravděpodobností však zůstane exkluzivním projektem orientovaným v první řadě na turisty, případně na vyšší vrstvy thajské společnosti.


Museum of Contemporary Art (MOCA) / Bangkok / Thajsko

Foto: pinterest.com, bk.asia-city.com, livinglifeinthailand.com

Lenka Bardová | Narozena 1989, vystudovala estetiku na FF JČU v Českých Budějovicích. V současné době studuje humanitní studia zaměřená na teorii a interpretaci populární kultury a literární teorii. Od roku 2011 navštěvuje Dům umění v Českých Budějovicích jako praktikantka edukačních programů, které jsou určené pro mateřské, základní, střední školy a gymnázia. Od roku 2013 pracuje jako lektorka v Alšově jihočeské galerii. Publikuje v tištěných (Ateliér, Semtam) i elektronických (Artalk) médiích. Věnuje se současnému umění, problematice definice umění, především institucionalistickým teoriím.