Duše DOXu

Výstava Duše peněz v Centru pro současné umění DOX v Praze přiměla Natálii Drtinovou k úvaze nad obecnějšími otázkami: "Došlo k tomu, o čem už před mnoha lety mluvila Andrea Fraser či Hito Steyerl – k institucionalizaci institucionální kritiky. Ta ve svých počátcích skutečně kritikou byla, ale v průběhu let se docela nešťastně stala jen dalším uměleckým směrem a velmi frekventovanou záležitostí, která už jen tak někoho ze židle nezvedne."

Duše DOXu

Pražský DOX se svou výstavou Duše peněz vrací ke svým kořenům. Tematicky v ní navazuje na projekt Vítejte v kapitalismu! z roku 2008 věnovaný kritice stávajícího ekonomického systému, kterým tehdy inauguroval svůj provoz. Vstoupil tak na českou uměleckou scénu se zcela jasným prohlášením: jsme tu, abychom kritizovali.

Já sama si pamatuji, když jsem poprvé do DOXu zavítala. Vydali jsme se se školou do Holešovic, abychom zhlédli tehdy tak provokativní a diskutovanou Entropu Davida Černého, pouhý rok či dva po otevření této galerie. Mohlo mi být tak 16 let a byla jsem plná nadšení; DOX představoval protipól všech zavedených institucí, co jsem znala, a přinášel jistý revoltující prvek do nekritických vod českého umění. Tento pohled na DOX byl nepochybně ovlivněn mým věkem, jistou naivitou a zápalem pro všechno, co šlo jen náznakem proti proudu. To z části vysvětluje, proč mě Duše peněz nezasáhla tolik jako tehdy Entropa. Něco mi ale říká, že těch důvodů musí být víc.

Výstava Duše peněz pracuje na několika úrovních: materializuje Marxovy výroky o kapitálu (Thomas Locher) a ekonomické koncepty, jako je neviditelná ruka trhu (Ján Macko), trochu prvoplánově útočí na naši bílou vinu skrz fotky ze slumů a jiných chudinských oblastí, umožňuje nám pochopit koncept Bitcoinu a v Bitcoin-bankomatu si nějaký zakoupit. Co mě však, jakožto člověka, který se už nějakou dobu snaží vyznat v uměleckém světě, zaujalo nejvíc, byla díla od umělecké skupiny The Krasnals a dvojice umělců Leviho Orty a Nurie Güell. Jejich investigativní přístup ve mně evokoval práci Hanse Haackeho, jednoho z předních představitelů institucionální kritiky. Až na to, že Haacke svou tvorbou dokázal vzbudit silnou vlnu nevole, dokonce až takovou, že byla jeho výstava v Guggenheim Museum roku 1971 obratem uzavřena. Haacke tehdy v New Yorku představil fotodokumentární instalaci Shapolsky et al. Manhattan Real Estate Holdings, A Real-Time Social System as of May 1, 1971, složenou ze 142 fotografií činžovních domů v chudších oblastech New Yorku vlastněných jednou rodinnou realitní agenturou. Snímky byly doplněny přehledy o koupi a vlastnictví daných domů a Haackem vytvořenými diagramy, které odhalovaly desítky fiktivních společností, na něž byly nemovitosti napsány. Haackeova kritika se týkala nejen magnátské rodiny Shapolsky a jejich vykořisťování svých zpravidla chudých nájemníků, ale také se vztahovala k systematické opresi, jíž se tato i jiné realitní agentury dopouštěly. Avšak právě díky cenzuře této své výstavy se Haacke proslavil a kurátor Edward Fry dostal vyhazov.

Jak práce Leviho Orty a Nurie Güell, tak práce The Krasnals připomínají Shapolsky et al. svým dokumentárním formátem. Zatímco Orta a Güell se zaměřují na daňové úniky v Panamě, The Krasnals se navážejí přímo do uměleckého světa, vyprázdněnosti umění a jeho předurčenosti ke komodifikaci. To jsou samozřejmě naléhavá témata, která se nás všech více či méně dotýkají. Já osobně už jsem se však stala k této tematice téměř imunní; když jsem poslouchala panamského úředníka, jak vysvětluje výhody založení společnosti v „daňovém ráji“, nechalo mě to téměř chladnou, zvlášť po nedávném odhalení Panama Papers. Ono je ale dost možné, že ani Haacke by dnes s Shapolsky et al. nikoho nevyvedl z míry, natož v instituci, jejíž program je postaven právě na kritice. Došlo k tomu, o čem už před mnoha lety mluvila Andrea Fraser či Hito Steyerl – k institucionalizaci institucionální kritiky. Ta ve svých počátcích skutečně kritikou byla, ale v průběhu let se docela nešťastně stala jen dalším uměleckým směrem a velmi frekventovanou záležitostí, která už jen tak někoho ze židle nezvedne. Naprosto se z ní vytratil potenciál podkopávat autoritu institucí, ve kterých je prezentována. V případě DOXu, který si tento umělecký přístup (paradoxně) přímo hýčká, tak nemá a ani nemůže mít onen požadovaný buřičský rozměr a reálný dopad jako v 70. letech.


Duše peněz / vystavující umělci: Ian Berry, Denis Beaubois, Jota Castro, Libia Castro & Ólafur Ólafsson, Jiří Georg Dokoupil, Thomas Hirschhorn, Alfredo Jaar, Richard Jones, José María Cano, Daniel Knorr, Lisa Kristine, František Kupka, Benny Lam, Thomas Locher, Ján Macko, Fernando Moleres, Orta Levi + Núria Güell, Robert Palúch, Paolo Patrizi, Vojtěch Pavlíček, Dan Perjovschi, Nina Pohl, Marek Schovánek, The Krasnals, Michael Wolf, Matthias Ziegler / kurátor výstavy: Leoš Válka / Centrum pro současné umění DOX / Praha / 19. 2. - 6. 6. 2016

Foto: Jan Slavík, DOX

Natálie Drtinová | Narozena 1993, absolvovala program Liberal Arts and Sciences na University College Utrecht, během kterého strávila semestr na stáži na Universidad Iberoamericana v Mexico City a poté pokračovala ve studiu teorie umění na pražské UMPRUM a genderových studií na FHS UK. Zajímá se o průsečík umění se společenskými problematikami, utopistickými imaginacemi a novomaterialistickým bádáním. Věnuje se galerijní produkci a výtvarné kritice, přispívá do médií jako Artalk, Flash Art, Fotograf Magazine či Artyčok.TV a příležitostně se věnuje kurátorství. Mezi lety 2019 a 2021 působila jako redaktorka výtvarného umění v kulturním čtrnáctideníku A2. Je členkou českého spolku ABCD věnovanému art brut a spravuje archiv Anny Zemánkové.