O živlech bez emocí v Plzni

Jan Štěpánek referuje ve svém příspěvku o tematické výstavě Živly v nás: Katastrofa a její obraz v kultuře 19. století v Západočeské galerii v Plzni. 

O živlech bez emocí v Plzni

Stalo se už tradicí, že součástí každoročního sympozia k problematice 19. století v Plzni je i výstava, reflektující zvolené téma v oblasti výtvarného umění. Letošní třicátý šestý ročník stanul tváří v tvář katastrofě. Nutno dodat, že témata přednášejících optimismem skutečně nehýřila. Jakým způsobem ale uchopila tuto výzvu Západočeská galerie?

Pravidelní návštěvníci výstavní síně 13 v západočeské metropoli dobře vědí, že absolvovat prohlídku ve „třináctce“ je samo o sobě dost neobvyklé. Na vině je záměr architekta Romana Kouckého, který při rekonstrukci domu v roce 2008 umístil do heterogenního prostoru jednu souvislou černou stěnu. Ta elasticky překlenuje rohy místností a podle jeho slov komunikuje s historickými stereotypy. Nebudeme zde hodnotit úspěch jeho osobité vize, ale je třeba uznat, že barva i symbolické číslo tohoto prostoru dobře koresponduje s námětem výstavy.

Při vyslovení jejího názvu – Živly v nás: Katastrofa a její obraz v kultuře 19. století – pohltí návštěvnickou mysl různé představy o expresivních plátnech s vyděšenými lidskými tvářemi a studiemi přírodních pohrom. Po vstupu do expozice je ale přinejmenším překvapen. Na své si tentokrát přijdou nejen romantici a utopisté, ale také milovníci starých fotografií.

Romance a fascinace

Expozice je rozdělena do čtyř částí. Kdo by ovšem čekal klasické příběhy o zemi, vzduchu, vodě a ohni, bude velmi překvapen. Živly zde totiž primárně nezosobňují destruktivní sílu, ale škálu pocitů, odehrávajících se v mysli člověka 19. století. Již v prvním případě se setkáme se zemí jako se symbolem obdivu. Část nazvaná Zářivá erupce, fascinace plameny promlouvá k divákovi skrze zobrazení soptícího Vesuvu. Vulkán zde nefiguruje jako symbol strachu, ale jako atrakce, jejímuž výbuchu z bezpečné vzdálenosti přihlížejí fascinovaní diváci.

Podobně překvapující je i druhý úsek s názvem „Ničivá“ síla bouře. Uvozovky jsou zde zcela na místě. Téma větru, vichru a bouře zaměstnávalo většinu významných krajinářů 19. století, kteří temným oblakům, rozlámaným stromům i lidem, prchajícím před blížící se bouří, přiřkli romanticko-fantastickou polohu. Mezi plátny tedy najdeme klasická krajinářská díla Antonína Mánesa, Josefa Navrátila i Augusta Piepenhagena. Na okraji zájmu ale nezůstaly ani pozdější dekadentní představy Jaroslava Panušky či Josefa Mandla z přelomu století.

Návrat do reality

Ze světa klasického výtvarného ztvárnění vede cesta ke třetí části nazvané Varianty alegorie, vydědění požáru a povodně. Ta reflektuje zbylé dva živly, oheň a vodu, v rovině alegoricko-symbolické. České výtvarné umění 19. století čerpalo především z běžného života Evropana, jemuž byly erupce i mořské bouře cizí na rozdíl od záplav a požárů. Prostor je proto věnován pojišťovnictví, zejména návrhům výzdoby Pražské městské pojišťovny od Františka Ženíška, včetně sochařských návrhů Bohuslava Schnircha pro stejnou organizaci.

Teprve v závěru přichází ke slovu skutečný strach z živlů a jeho reflexe ve výtvarném umění. Pojmenování Skutečný oheň a voda, efektní manipulace obrazu vystihuje podstatu exponátů. Jejich společným jmenovatelem je dokumentace českých přírodních katastrof na plátně, grafice i fotce. Zejména příznivci fotografií uvítají promítání řady diapozitivů, dokumentujících stržení pilířů Karlova mostu při povodni roku 1890 nebo budovu Národního divadla těsně po požáru roku 1881.

Méně je někdy více

Již podle popisu působí expozice nesporně zajímavě. Výběr exponátů i snaha o jejich dělení do „pocitových“ okruhů je nečekaný a promyšlený. Přesto k pochopení výstavy nedojdete úplně snadno. Klíčovým problémem je jazyk. Pro rozlousknutí autorčina záměru je třeba číst katalog. Teprve poté, co se vám podaří proniknout do jeho lingvistického balastu, si dáte řadu věcí do souvislostí a uvědomíte si, co máte na obrazech vlastně hledat. Do té doby tápete ve vizuálním labyrintu a marně čekáte na chvíli, kdy vás jeho obsah pohltí a začne zajímat. Fakt, že výstava o emocích 19. století ve vás emoce nevyvolá, je prostě problém.


Živly v nás: Katastrofa a její obraz v kultuře 19. století / autorka výstavy: Eva Bendová, NG v Praze / Západočeská galerie v Plzni: výstavní síň 13 / Plzeň / 26. 2. 2016 – 22. 5. 2016

foto: Západočeská galerie v Plzni

Jan Štěpánek | Narozen 1983, vystudoval výtvarnou kulturu na Západočeské univerzitě v Plzni. Mezi lety 2009–2010 působil jako asistent ředitele Moravské galerie v Brně, kdy také začal spolupracovat s Artalk.cz. V letech 2011–2012 měl na starosti obchod a marketing v pražském Rudolfinu. V současné době je doktorandem na UDU FF UK v Praze a kurátorem na volné noze. Zabývá se hlavně uměním 17.–19. století a na svém kontě má několik výstav a publikací.