Knihovnička: Vlastní portrét

Svůj druhý příspěvek do Knihovničky věnoval Jiří Havlíček knize Man Raye Vlastní portrét, která je v angličtině volně k dispozici na webu Monoskop.

Vlastní portrét

O týden jsem s omluvou odložil napsání dalšího příspěvku do rubriky Knihovnička. Jenže po týdnu jsem na tom byl úplně stejně. Pořád jsem měl přečtenou pouze jednu knihu. A to ještě ne zcela. Do konce mi chybělo posledních pár stran. Upomínka v knihovně se každým dnem o pět korun navyšovala a já jsem závěr knihy obětoval ve prospěch ušetřených peněz. Navíc jsem měl pocit, že začátek knihy byl mnohem lépe napsaný než její závěr. Upřímně řečeno, měl jsem docela problém knihu dočíst, což ostatně způsobilo to, že mi narůstala zmíněná pokuta. Na vině byl Vlastní portrét, který na konci svého života sepsal Man Ray. Bohužel jinou knihu jsem za poslední tři měsíce nepřečetl. Zjištění, které bych si bez téhle rubriky zřejmě ani nepřipustil. Knihu, českým čtenářům pravděpodobně známou (poprvé vyšla v roce 1968 v nakladatelství Odeon), jsem objevil až nedávno díky internetovému antikvariátu. Předtím jsem znal pouze anglický originál, který jsem před víc jak deseti lety náhodou našel v knihovně kamaráda, jemuž jsem přes léto hlídal byt. Tehdy jsem knihu jen letmo prolistoval a litoval, že není přeložená do češtiny. Jak se později ukázalo, litoval jsem zbytečně.

Ale zpět k českému vydání. Text docela čtivě popisuje uměleckou dráhu jednoho z nejenigmatičtějších výtvarných umělců dvacátého století. Od brooklynských začátků přes francouzské období, útěk před nacisty zpět do Ameriky, až po návrat do Paříže. S přibývajícím věkem se historky stávají méně zajímavými, pasáže o výtvarných experimentech střídají popisy jízdních vlastností oblíbených aut. Vrcholem knihy pro mě zůstává část, ve které sledujeme, jak autor se svojí přítelkyní opouští Paříž před blížící se německou armádou. Davy vnitřních uprchlíků zaplnily silnice tak, že byly skoro neprůjezdné. Na náměstí se přespávalo v autech a probíhaly svérázné rodinné pikniky. Všeobecná solidarita však měla své meze a silná individualita umělce se nezapřela. Více méně věcný popis těžkostí spojených se sháněním benzínu a vhodného ubytování je upřímným pohledem na situaci, ve které šlo o životy. Debata o tom, jestli je fotografie umění, nebo jen řemeslo určené k vydělávání peněz, šla náhle stranou. Dokonce na chvíli zmizela i pověstná autorova lhostejnost vůči okolí, když s ostatními hosty v hotelu poslouchal rádio, ze kterého byla oznámena kapitulace Francie. Unconcerned but not indifferent. Ateliér v Paříži byl nakonec ušetřený bombardování a po skončení války v něm bylo téměř vše na svém místě. Zajímavým detailem je, že Man Ray se ve svém vyprávění důsledně vyhýbá vysvětlení pseudonymu a tím pádem také zmínce o svém rodném příjmení (Radnitzky, Rudnitsky nebo snad Rudzitsky). Pravděpodobnou spojitost se svým židovským původem tím tak nepotvrzuje, ale ani nevylučuje a tajemný mýtus o muži-paprsku může žít dál svým životem. Pokud se ovšem celá záhada nevyřešila na posledních stránkách knihy.

---

Man Ray, Vlastní portrét, Praha 2002. V angličtině je kniha ke stažení ZDE.

Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák