ART IS HERE speciál: Expozice pro pokročilého diváka

Po Marii Klimešové a Janu Wollnerovi se na Artalku k projektu ART IS HERE a novým stálým expozicím v Moravské galerii v Brně vyjadřuje Ladislav Kesner: "Snaha vytvořit übercool muzeum neuškodí v marketingu, ale v realizaci expozic veřejného muzea nesmí narušovat jeho primární poslání, totiž vystavit díla tak, aby mohla (slovy Arthura Danta) ‚pracovat."

Expozice pro pokročilého diváka

Pozvání Artalku k recenzi nových expozic Moravské galerie jsem chvíli vzdoroval, poukazujíc na to, že nemohu být objektivní. K MorGalu chovám velkou náklonnost, pojily mne k němu blízké profesionální vztahy a (jako Pražák) dlouho tvrdím, že brněnské umělecké a umělecko-historické instituce fungují lépe než jejich pražské protějšky. Obavy to byly zbytečné: v prosinci minulého roku otevřené prezentace moderního a nového umění se mi velice líbily, přesto o nich nemohu psát v superlativech.

Protože se následující řádky věnují výhradně oběma expozicím, je třeba alespoň úvodem maximálně vyzdvihnout celý velkoryse pojatý projekt revitalizace Pražákova paláce, jejímž výsledkem je podstatné rozšíření nabídky pro návštěvníka, zahrnující nyní i sochařský park na nádvoří, otevřený depozitář soch či novou hernu pro děti. Nynější ředitel Moravské galerie a jeho tým se viditelně snaží učinit muzeum více sexy a „cool“, přitažlivější především pro mladou generaci a některé rysy tohoto marketingu mohou vyvolat úsměv či otázky (konec konců: je nutné, aby se expozice brněnského muzea nazývala ART IS HERE?). Celkově ale nepochybně úspěšně rozvíjejí strategii započatou jejich předchůdci - tedy promyšleně a cílevědomě budovat Moravskou galerii jako instituci, která si je vědoma své identity regionálního muzea a umí s ní kreativně pracovat. (Kontrast k Národní galerii, která je rovněž lokální institucí, permanentně ovšem sužovanou nesplnitelnými ambicemi těch, kteří by v ní chtěli mít muzeum globálního významu, nemůže být větší). Propojení dvou expozic - jedné prezentující šedévry mimořádně kvalitní sbírky klasické české moderny a druhé, jež namísto pokusu ukázat „historii“ poválečného umění (jež by nutně byla jen torzální) důsledně sází na to, co je pro místní kontext specifické a přesahuje jej a čím se brněnská scéna zapsala do historie středoevropského umění – je příkladem výborně zvolené strategie. (Mimoděk se ovšem nabízí otázka, zda má Moravská galerie dostatek materiálu na obměňování expozice poválečných tendencí, poté co u fotografií a prací na papíře pomine povolený čas vystavení).

Expozice klasické moderny naplňuje požadavek Ernsta Gombricha, že návštěvník by měl v muzeu vždy nalézt oblíbená mistrovská díla tak, jak byl zvyklý. Některé obrazy změnily místo, mnohé jsem však nalezl tam, kde jsem si je pamatoval. Instalace na bílých neutrálních zdech je čistá a přehledná. Na celkový divácký prožitek příznivě působí kontrastní způsob instalace v obou patrech, když modernistickou volnost klasické části, zdůrazňující autonomii každého díla, střídá proměnlivá hustota – místy až tapetovité zahlcení - spodního patra. Intervence Maxima Velčovského na skulpturálním ostrově ve vstupní místnosti II. patra se zdají být v duchu výše zmíněného trendu nastavování přívětivé tváře mladým: jsou místy vtipné, místy infantilní (drogistické zboží položené k Dívce myjící si prs), ale nic nezkazí. Naproti tomu zařazení Mančuškových reliéfů je typem intervence, která by ideálně mohla expozici oživit po kratší časový úsek, ale nemusela by se stát její trvalou součástí. Celkový dojem zbytečně narušují provozní lapsy, kdy kupříkladu ve třetím sále II. patra hned po dvou obrazech zůstal toliko hřebík ve zdi. Nemá Moravská galerie dost jiných děl, aby dočasně nahradila restaurovaná plátna? Proměnlivý rytmus instalace v I. patře se zdá odpovídat jednotlivým souborům, některé pasáže nicméně navozují dojem jisté nedodělanosti („hluché“ místo v sále věnovaném Marianu Pallovi).

To jsou ovšem detaily ve srovnání s tím, co považuji za jediný, bohužel silně problematický aspekt celé expozice, totiž dekontextuální pojetí prezentace, jež neposkytuje návštěvníkovi dostatečné informační zarámování vystavených děl a podstatným způsobem tak snižuje její edukační hodnotu. Pravda, mnohá díla mají rozšířené popisky a umělecko-historicky orientovanému divákovi bude tematické členění expozice srozumitelné. Avšak už když pomyslím na své bakalářské studenty dějin umění, jsem si jistý, že by potřebovali, aby expozice jasněji artikulovala svoji strukturu a vymezovala jednotlivé části či témata. Nebylo a není zde mnoho prostoru k vymýšlení nového: pojmenování jednotlivých částí a shrnující texty ke každému sálu či oddílu jsou stále ideálním vodítkem pro motivovaného, ale nepříliš poučeného diváka – a těch bude samozřejmě i v MorGalu naprostá většina. (Takový úvodní text provází instalaci portrétů ve vstupním sále II. patra, z nepochopitelných důvodů však již nemá následovníky v dalších místnostech.)

O patro níže, v expozici Valochovy sbírky, jde o jinou variantu stejného obecného problému. Na mnoha místech podstatné shrnující a uvozující informace chybějí a zásadní mírou snižují možnost „číst“ expozici a uvědomovat si vzájemné souvislosti vystavených děl.

Tak hned v prvé místnosti: je reálné očekávat, že kunsthistoricky naivní divák nalezne sám o sobě smysluplné spojnice mezi díly Václava Zykmunda, Vladimíra Boudníka a Ladislava Nováka, jež by obohatily jeho vnímání jednotlivých exponátů? Nebylo možné poskytnout mu vodítko a stimul v podobě onoho (ano, banálně obyčejného, ale naprosto nezbytného) úvodního textu? Pochopil jsem správně, že předposlední místnost je zhmotněním obydlí Jiřího Valocha? Pokud ano, má to být věrné faksimile, nebo úmyslně volná metafora pro habitat pozoruhodné tvůrčí mysli? Nebylo možné to nějak pro nás - méně chápavé - naznačit? V jiných sálech se divákovi informací k jednotlivým autorům, skupinám, tendencím apod. dostává, bohužel však způsobem, který je vůči němu mimořádně necitlivý a nevstřícný. Grafické zpracování (dílo Petra Babáka a Lukáše Kijonky) je možná esteticky okouzlující a vizuálně harmonizuje se samotnými exponáty, pro mne je ale příkladem svévole, která nadřazuje vlastní intenci grafika (architekta) nad dobře zdokumentované a probádané potřeby diváka. Prezentace textů tištěných malinkým písmem na čtvrtky papíru A4 důsledně popírá veškeré zásady, které by kognitivní infrastruktura muzea měla splňovat, co se týče velikosti písma, umístění textů (v některých případech dva metry od země!) apod. Tento problém je dále umocňován hustotou expozice a charakterem vystavených děl, jejichž vizualita má namnoze povahu obrazotextu: rovina kontextuální a didaktické informace by neměla s prezentační úrovní splývat (jak se zčásti děje), ale důsledně se od ní odlišovat.

Nemá smysl rozepisovat se zde o notoricky známých faktech týkajících se kontextualizace děl v muzeu umění, zprostředkování informací návštěvníkovi atd. Popsaný problém nových expozic MorGalu, v jehož jádru je převážení kurátorsko-designerské intence nad potřebami návštěvníka, se jeví o to paradoxnější v kontextu politiky přívětivě tváře, jež instituce jinak důsledně naplňuje. Opominutí potřeb návštěvníka se samozřejmě netýká jen starší generace, ale možná ještě více mladých, tedy přesně té skupiny, na níž Moravská galerie zjevně cílí a kteří (na rozdíl od nás starších) nebudou mít problémy s tím, ohnout záda k přečtení popisky. Přilákat takové publikum do muzea je ovšem jedna věc, vytvořit mu podmínky k čemusi více než povrchnímu surfování sály je věc druhá, oboje vyžaduje odlišné přístupy. Snaha vytvořit "übercool" muzeum neuškodí v marketingu, ale v realizaci expozic veřejného muzea nesmí narušovat jeho primární poslání, totiž vystavit díla tak, aby mohla (slovy Arthura Danta) „pracovat“. O tom, že expozice k tomu musí svým informačním a didaktickým rámováním exponátů vytvořit nutné prostředí, opravdu není sporu. Je to škoda, stačilo málo, abychom mohli říci, že Brno má skvělé expozice moderního umění.


ART IS HERE / nová stálá expozice Moderní umění, nová stálá expozice Nové umění, zpřístupněný depozitář soch, dětská herna, revitalizace interiéru Pražákova paláce / kurátoři expozic: Ondřej Chrobák a Petr Ingerle (Moderní umění), Ondřej Chrobák a Jana Písaříková (Nové umění) / Moravská galerie: Pražákův palác / Brno / od 1. 12. 2015

Fotoreport z nových stálých expozic ZDE.

Tisková zpráva ZDE.

Foto: archiv Moravské galerie v Brně

Ladislav Kesner | Je vedoucím Centra pro dějiny obrazu a vizuální kulturu při Semináři dějin umění FF MU v Brně. V Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech vede výzkumnou skupinu Obraz, mysl, mozek.