Pošetilost umělce ve zralém věku

Viktor Čech se ve své recenzi věnuje výstavě Jiřího Černického Divoký sny v Galerii Rudolfinum, přičemž prezentované práce z poslední doby srovnává s autorovou tvorbou z 90. let.

Jiří Černický, Dech v kleci, 2015

Jiří Černický připravil pro pražskou Galerii Rudolfinum rozsáhlou výstavu nazvanou Divoký sny. I přes to, že patří mezi umělce, kteří by si již zasloužili retrospektivní přehlídku, evidentně se takové petrifikaci svého díla brání a prezentuje svou aktuální tvorbu, navazující na nápady posledních let.

Už před vstupem do galerie narazíte na první z autorových realizací. Je jí pec na chleba ve tvaru Stalinovy sochy. Toto téma mělo jistě pro autorovu generaci, prožívající své mládí v době pádu sovětského bloku, svůj smysl. Recyklace trosek padlého impéria pro praktické účely si s sebou nese patos použitého korpusu diktátora i intimní vůni chlebové pece. S dozvuky dědictví sovětské říše se můžeme v současné situaci v Rusku a na Ukrajině setkat i teď, přesto mi ale přišlo, že autor přichází s křížkem po funuse, a vzpomněl jsem si na díla, která vytvářel v době, kdy bylo toto téma nejvíce aktuální, tedy v 90. letech.

Marek Pokorný ve svém textu v katalogu výstavy zmiňuje právě i Černického tvorbu 90. let. Toto období jinak výstava ani katalog příliš nereflektují. Přitom právě tato doba je spojena s autorovým nejvýraznějším vystoupením na české umělecké scéně. Nečekané zjevení se autora v pražském prostředí bylo v dané době spojené se suverénním třpytem formalisticky efektních děl, jako byla První sériově vyráběná schizofrenie, Módní výbuch a řada dalších. Oslňující svěžest této tvorby byla v přímém kontrastu s lokální, normalizačními chmurami zatíženou tradicí i s kódováním zdejších následovníků postmoderny. Současně v lecčems působila jako protiklad autorovy starší tvorby z ústeckého prostředí. Zmíněným pracím bychom mohli vyčítat leccos – spektakulární povrchnost, přitakání divokému kýči masové kultury 90. let atd. Přesto asi právě využití oné smyslnosti spojené s hravou ironií, balancující mezi šlehačkovou měkkostí a výhružným ostřím jehly, vedlo k jedněm z nejzajímavějších realizací tehdejšího českého umění. Napětí mezi fascinací divokým konzumem a zraňování se jeho ostrými hranami vytvářely slastný pocit diváckého masochismu. Jedním z podstatných důvodů jejich působivosti je podle mne i citlivě aplikovaná ironie a schopnost udržet v rovnováze dvě v katalogu rovněž jmenované polarity Černického tvorby – performativitu a sklon k designérské preciznosti.

Jiří Černický, Proun Space Station, 2014, kresba

Na současné výstavě prezentovaná Černického tvorba se rovněž vyznačuje tímto dvojím založením. Na jedné straně je skoro každá vystavená práce spíš stopou umělcovy vize, často prezentované prostřednictvím projektové kresby, na níž je daná idea pečlivě popsána i vyobrazena. Na druhou stranu zde pak máme následné, na místě vytvořené realizace, snažící se v rámci možností někdy poněkud náročnou ideu ztělesňovat. Jiří Černický v tomto ohledu využil sály Rudolfina jako jakési své hřiště a zaplnil je provedeními různorodých nápadů ze svého skicáře. Nicméně onen „skicář“ zde má podobu až okatě stylizovaných velkoformátových kreseb, předem zjevně určených k vystavení. Nemohu si pomoct, ale často z nich cítím určitou křečovitost, s níž se nás snaží autor přesvědčit o váze svého vizionářství, byť se často jedná o poměrně banální a někdy dokonce už i jinými tvůrci řešené nápady. Postrádají jak sugestivnost i přesvědčivost, jakou nalezneme v analogických kresbách Roberta Smithsona, tak také onu utopickou lehkost charakteristikou pro vize Davida Peppersteina.

Ze zmíněných realizací asi nejpřesvědčivěji působí soubor prací reagujících, jistě v kontextu evropského umění poněkud opožděně, na postkomunistickou realitu v konfrontaci s ideovým i formálním dědictvím sovětské avantgardy. Jeho prounové rakety, mix Tatlinova Letatlina s Tleskačovým létajícím kolem i návrhy na recyklované využití komunistických monumentů vytvářejí příběhovou linii, která by sama unesla celý program výstavy. Utopismem a distopismem inspirované uvažování v umění posledních několika desetiletí se zde však objevuje už jako definovaná a přejatá forma. Tato tvorba, rozvíjející se především po roce 2000, nepůsobí ani zdaleka tak autenticky jako rané ústecké Černického performativní potýkání se se severočeskou realitou a už vůbec ne tak přesvědčivě jako zmíněná tvorba 90. let, která, ať již se autor snaží sebevíc, zůstává asi kvalitativně nejpádnějším argumentem o jeho významu pro české umění.

Jiří Černický, Božský skate, 2014

Performativita a designérské řemeslo si tu nedokázali podat ruku. Od prvého tu chybí dostatečně životný apel, druhé zde spíše přebývá v akumulaci přebytečných a doslovných realizací. Celou výstavu by bylo možné chápat jako hernu uměleckého podivína, co nám nastavuje ironické zrcadlo našeho světa, nicméně právě onu hru na utopismus, vizionářství nerealizovaných vizí a autentickou ludičnost Jiřímu Černickému už nějak nevěřím. Působí spíše jako křečovitý odvar. Hloubku a sílu takového gesta, jako byla jeho performativní pouť, při níž donesl „relikvii“ lidských slz do etiopské Lalibely, zde nenalezneme. Jakoby se vytratila autorova intuitivní schopnost přesně tematicky i formálně zamířit a trefit se do černého. Nudně perfekcionistické kresby, vyjadřující někdy i dost banální nápady (třeba katedrála ze stromů), doplňují podobně rozpačité realizace, které jsou vlastně jen modely. Ty už ale postrádají ono kouzlo scénických výtvorů Františka Skály či B.K.S., prostě duch 90. let zde už je pouhou vyschlou vzpomínkou.

Divoký sny můžeme chápat i jako pokus o oživení atmosféry 90. let s jejich nádechem svobody a doháněním všeho, co bylo opožděné. Ale právě v tom tkví i její problém. Přichází pozdě a přitom umělec už má své místo v dějinách jisté díky jiné tvorbě. Možná jeho skutečná tvorba 90. let nebyla natolik „upřímným“ řešením otázek, které autora dlouhodobě tíží. Možná že ty dokázal lépe formulovat až na této výstavě. To nám ale zároveň ukazuje, nakolik kvalita nemusí být přímo spojena jen s osobností autora a jak důležitou roli v ní hraje i kontext a příležitost.

Vizuálním motivem výstavy v Rudolfinu se stala práce z roku 2008 nazvaná Nikdo čitelný. Tento kostým polepený množstvím reklam zcela skryl svého tvůrce, který se stal jen odrazem vnějšího světa konzumu. Podobně se zrcadlem kontextu své doby často stává i umělec obecně a možná právě ze schopnosti toto přijmout vznikla nejsilnější díla Jiřího Černického. Prostě by mne asi více bavila retrospektiva. Umělec by šel vlastně víc s kůží na trh, jelikož daná díla by byla postavená před přímý soud časem. S velkou pravděpodobností by v něm ale obstála.

Jiří Černický, Florální kostel, 2016


Jiří Černický / Divoký sny / kurátor: David Korecký / Galerie Rudolfinum / Praha / 27. 1. - 10. 4. 2016

Foto: Galerie Rudolfinum

 

Viktor Čech | Narozen 1980, působí v oblasti kritiky, kurátorství a teorie současného umění. Vedle publikování v řadě periodik (Flash Art, Ateliér aj.) se věnuje kurátorským projektům reflektujícím aktuální uměleckou problematiku. Jako kurátor se podílel na provozu několika galerií (mj. Karlin Studios či I.D.A.). Jako teoretik a historik umění se zaměřuje na problematiku umění posledních dvaceti let a na mezioborovou problematiku vztahu současného tance a současného vizuálního umění (projekt Mysl je sval aj.).