Londýnský zpravodaj: Od soumraku do úsvitu

Londýnská muzea a galerie se svými doprovodnými programy snaží konkurovat mimo jiné i nočním zábavním podnikům. O tom, jaké formáty volí a proč, píše v novém příspěvku na svém blogu Michaela Banzetová.

Od soumraku do úsvitu

Je to trend, který lze pozorovat již několik let. Doprovodné programy nabízené britskými muzei a galeriemi se stále častěji neodehrávají jen ve standardních otevíracích hodinách, ale i po zavírací době, kdy se brány běžným návštěvníkům uzavřou. Výstavní instituce nadále nechtějí být vnímány pouze jako místa vzdělávání a kontemplace před statickými exponáty. Snaží se veřejnosti stále častěji ukázat, že i tady se odehrává živý program a že se dokáží vyrovnat i zábavním zařízením otevřeným především v noci. Nejde přitom o zcela novou záležitost, příklady večerních akcí pořádaných v muzeích bychom našli v Británii už v půlce devatenáctého století, skutečný rozmach nicméně zaznamenávají až v poslední dekádě. Důvodů je několik. První již byl zmíněn – snaha jít s dobou a naplňovat požadavky současných diváků. Mezi ty patří i zábava po práci, v Londýně obzvlášť. Pokud tedy chtějí konkurovat kinům, divadlům a všemožným klubům, je potřeba uzpůsobit nabídku i otevírací dobu. Britské kulturní instituce se také snaží pokrýt poptávku nejširších věkových i sociálních vrstev. Program proto musí být stejně pestrý jako složení obyvatelstva, a to je málokde rozmanitější než v Londýně, potažmo celé Velké Británii. Komentované prohlídky, dětské dílny, workshopy s umělci, preview pro významné hosty či členy klubů přátel a vernisáže – to vše známe jako tradiční součást repertoáru doprovodných programů výstavních institucí i u nás. Jak ale vypadají takové večerní akce v muzeích, která lákají nejen na umění, ale především na zábavu?

Silent Disco, zombie party i večery pro nezadané

Formát pozdně večerních až nočních akcí, kromě vernisáží a pravidelné, každoroční muzejní noci, není v České republice zatím příliš často využíván. Programy nabízené tuzemskými muzei mají sice obdobné cíle, tedy přiblížit veřejnosti kulturní instituci současným jazykem a pro diváka přirozenou formou, vzhledem k velikosti zdejšího publika ale logicky cílí pořád na tytéž zájmové skupiny. Snaží se přimět k opakované návštěvě i toho diváka, který již dané galerijní prostředí zná, a nabídnout mu něco nad rámec samostatné prohlídkové trasy. To platí samozřejmě i v Británii, vzhledem k počtu obyvatel a turistů je ale jejich zaměření diverzifikovanější a různí se podle předpokládaných důvodů těch kterých diváků k návštěvě muzea či galerie.

Noční programy patří mezi ty speciální, které nejsou založeny pouze na poznání expozic a sbírek. Jde o zábavu v prostorách muzea. Jejich téma se tak více než od samotné sbírky instituce odvíjí od dané části roku, obdobně jako sezónní nabídky v supermarketech. Obzvláště v době kolem Valentýna jsou proto populární seznamovací single party, na konci října a začátkem listopadu zase halloweenské kostýmní večírky a také příchod nového roku lze strávit neobvykle ve společnosti staletých artefaktů a prvotřídního umění.

Inspirací ale není jen roční období, nabídky nočních akcí jsou mnohem pestřejší. Mezi velice populární formát patří například tzv. „Silent Disco“. Základní myšlenka těchto programů spočívá v tom, že při vstupu dostanete sluchátka s přehrávačem, ve kterém si sami zvolíte hudbu, kterou chcete poslouchat a můžete se jít bavit, tančit a popíjet koktejly, aniž by hluk hudební produkce rušil ostatní účastníky. Naposledy tuto putovní akci hostilo v únoru British Museum.

Existují ale i tradiční noční programy pořádané pravidelně každý měsíc. Třeba Whitechapel Gallery ve východním Londýně každý první čtvrtek v měsíci koordinuje společnou akci na podporu dané lokality a sousedských vztahů. V rámci tzv. „First Thursdays“ spolu s dalšími přibližně sto padesáti galeriemi zůstává otevřená do pozdních večerních hodina a nabízí zdarma pestrý doprovodný program v podobě workshopů, přednášek a komentovaných prohlídek.

Účelem těchto akcí tak není primárně vydělat peníze, jak by se na první pohled mohlo zdát. Naopak, jsou poměrně často dotované, nebo zaštítěné konkrétní sponzorskou firmou. Vybírá-li se vůbec nějaké vstupné, pohybuje se většinou v rozmezí deseti až dvaceti liber, častěji blíže ke spodní hranici. Jde tedy především o snahu přilákat do galerie další návštěvníky a upoutat na sebe v množství rozmanitých zábavních podniků pozornost.

Osobně jsem nikdy neměla potřebu se takovýchto večerů účastnit. Na druhou stranu, nepatřím do skupiny, na kterou jsou cíleny – do muzeí a galerií chodím pravidelně, ráda a dobrovolně i mimo pracovní dobu, přičemž k tomu nepotřebuji speciální spektakulární program. Pokud ale nevznikají na úkor poslání instituce, nečerpají prostředky například z akvizičních fondů ani příliš nepřetěžují zaměstnance, považuji tyto akce za zajímavý úkaz, který může být do určité míry přínosem. Britská muzea to, zdá se, pochopila a nabízejí jen takové množství programů, aby se návštěvníkům nepřejedly. Vhodnou míru je zde důležité brát v potaz, legrace za každou cenu nefunguje nikde.

Non-stop muzeum

Některá muzea však zacházejí ve své otevřenosti vůči návštěvníkovi ještě dál. Když končila v prosinci loňského roku v Londýně výstava čínského umělce Aj Wej-Wje, rozhodla se pořádající Royal Academy of Arts nezavírat vůbec. Poslední dny byl výstavní prostor na Piccadilly otevřen nepřetržitě. Tedy i v pozdních nočních či brzkých ranních hodinách bylo možné se zajít podívat na rozsáhlou expozici představující průřez tvorby jednoho z mezinárodně nejznámějších tvůrců.

Nelze jednoznačně rozhodnout, zda šlo o odpověď na neobvykle vysokou poptávku po zhlédnutí díla tohoto umělce, nebo spíše o propočítaný marketingový tah. Online rezervační systém však ukazoval plné veškeré „rozumné“ návštěvní časy, tedy dobu cca od osmi hodin ranních do desíti hodin večerních, ale třeba ve tři ráno bylo volno i v poslední dny výstavy. Navíc pokud vám nevadilo riskovat neúspěch, dalo se přijít přímo na místo a vystát si frontu. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud jste přišli před devátou hodinou ráno, byla to otázka přibližně dvaceti minut, než vás vpustili s již zakoupeným lístkem dovnitř. Ve výstavních sálech však i v této době bylo mnoho lidí a s postupem dne jich přibývalo. To samozřejmě mělo vliv na možnost prohlédnout si svým tempem jednotlivá díla a člověk byl nucen řídit se tím, kde zrovna nestojí shluk diváků, aby se k exponátu dostal blíže. Také na čistotě prostor bylo vidět, že ani úklid nemohl být zvládnut zcela tak, jak by bylo záhodno. Především chuchvalce prachu motající se kolem jednotlivých instalací svědčily o tom, že čtyřiadvacetihodinová otevírací doba neumožňuje standardní údržbu místností. Proudící dav návštěvníků však, zdá se, bezezbytku plnil očekávání pořadatelů. Tvorba Aj Wej-Weje nicméně způsobuje rozruch, ať už se objeví v Londýně nebo v Praze, kde je momentálně před Veletržním palácem k vidění jeho dvanáct bronzových hlav zvířat čínského horoskopu. Zde ale rozhodně obdobný krok s navýšením počtu návštěvních hodin nebude nutný, ať již bude zájem jakýkoliv. Ovšem to, zda se některá tuzemská instituce rozhodne vyzkoušet tuto strategii, je, myslím, pouze otázkou času.