Artalk.cz

Mantis nebo carausius?

V Galerii hlavního města Prahy, v Domě U Zlatého prstenu, probíhá do 20. března výstava Dominika Gajarského s názvem Carausius morosus.

video still2

Byli jste někdy v temné komoře? A znáte ten pocit, kdy při vstupu do ní očima chvíli tápete a mrkáte, poté váš zrak přivyká tmě a před vámi se otevírá svět, kde každý předmět má své místo? Z černě vystoupí jasnější obrysy zvětšovacích přístrojů, kádě s vývojkami a ustalovačem, sem tam rámečky, šňůry, vývojnice. Jednotlivé ústřižky světlocitlivých papírů, které představují nejlepší zkoušky stupňů šedi až do absolutní černě. I váš čich je zde aktivován kyselostí a výpary chemikálií. Možná se zde právě zastavil čas, možná však i nadále pokračuje.

Stejná atmosféra proniká i do výstavy Dominika Gajarského. Vágnost času vás přenese, díky jasné inspiraci, k avantgardním pracím Františka Drtikola a Man Raye. Jako byste se vrátili o pár století zpátky. Při vstupu do expozice se váš pohled zanoří do sytého červeného světla, které prostupuje celou místnost. Podobnost s temnou komorou si neuvědomíte ihned, ale o pár chvil později, až když se rozhlédnete a spatříte několik fotogramů adjustovaných pod sklem na stěně. Každý funguje sám za sebe a vypraví tak vlastní anekdotu, ve které se objevují různé, i velmi intimní věci denní potřeby, doplněné o pár útržků abstraktních rozhovorů. Není zřejmé, zda spolu mluví muž s mužem nebo žena s mužem. V zadní části výstavy, odvrácené od hlavního vstupu, je přehráváno video. Zde se do zorného pole opět dostává něco rozporuplného. Žena a kudlanka: tento příměr mě trochu irituje. Pociťovat nutkání dívat se na pohyblivý obraz a zároveň cítit určitý odpor. Jakási androgynnost obou bytostí, která diváka při sledování přitahuje až do perverzního detailu. Žena však není celá, její smyslné, erotické torzo, po kterém se kudlanka prohání, nám může připomenout i dílo Reného Magritta. S jistotou, že znáte ženské atributy, tak přijímáte autorovu vzrušující hru a vaše imaginace se může rozehrát do lechtivých scén. Není to však prvoplánová, frivolní iluze, kterou si vytváříme skrze naše emoce? Co se skrývá za tím vším? Myslím, že autor si s divákem na podprahové úrovni důmyslně hraje.

3

Procházíte opět kolem fotogramů a opět si všimnete spojujícího prvku. Kudlanka. Pokud však máte přírodovědné vědomosti, poznáte, že se nejedná o ni, dravce, ale o mírumilovný druh vegetariánské strašilky z čeledi pakobylky indické. A pokud ve vás zůstala trocha latiny z gymnázia, zjistíte, že se podle ní výstava jmenuje. Není však patrné, že se tímto druhem a jeho chovem autor zabývá. Aktérkou výstavy by tak mohla být i zmiňovaná kudlanka nábožná.

Kudlanka, nebo chcete-li pakobylka indická je latentním symbolem celé expozice: v rozporu s estetickou krásou, kterou většina lidí ve hmyzu nevidí, se objevuje ve všech dílech. Napadají vás obsedantní myšlenky, které se zpřesňují a postupně nabývají jasnějších kontur, jako vyvolávaný obraz v temné komoře. Jako by tu až doposud zabarvené světlo neexistovalo a nyní vám svítilo přímo do očí. Jak lehce je možné odsoudit daný druh, který ve své podstatě neškodí? Naléhavost celé výstavy (avšak stále v jakémsi latentním módu) jen podkresluje Gajarského hluboce promyšlené obsahy a naráží na současnou lokální i globální společenskou situaci či přímo migrační krizi, kterou divákovi představuje takřka vědeckým, odosobněným způsobem. Nenutí mu však jednoznačné významy, ani není agresivní. Vždyť si vzpomeňme, co máme doma za okny – dovezené sukulenty, kdo ví odkud, nebo tropické ptactvo, které ve zdejších podmínkách přežívá díky tomu, že je chováme jako naše zvířecí mazlíčky.

13

Původní smysl červeného světla mi zpočátku přišel jako pěkný nápad, leč dosti prvoplánový. Avšak s odstupem a s ohledem na dnešní světové problémy mi symbol červené barvy jako barvy smrti či krve přijde velmi trefný. Možná se zdá, že celá výstava je až příliš dokonalá a poznat, že jejím autorem je tak mladý umělec, je prakticky nemožné. Jako by se člověk skutečně nacházel ve zmiňované temné komoře bezčasí. Výstava však zároveň pokládá otázky „proč?“ a „ale?“, které jsou důležité pro naši přítomnost a má sílu vás rozdrtit podobně, jak o tom ve známém citátu hovoří František Drtikol: „Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši do duší lidem světlem poznání.“[1]


[1] z filmu Jiřího Holny Fotograf František Drtikol, 2000 (též v knize Jan Němec, Dějiny světla, Brno 2013.)


Dominik Garajský / Carausius morosus / kurátorka: Jitka Hlaváčková / GHMP: Dům U Zlatého prstenu / Praha / 26. 1. – 20. 3. 2016

Foto: Galerie hlavního města Prahy

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *