Artalk.cz

Milovaný i nenáviděný: polský výtvarný časopis SZUM

„A zkraťte to, lidé mají krátké texty rádi,“ řekl mi Adam Mazur, šéfredaktor polského časopisu SZUM, v závěru našeho rozhovoru. Pokusila jsem o to, ale sami uvidíte, že se mi to příliš nepovedlo. Povídali jsme si o časopise, který Adam v roce 2013 spoluzakládal, o jeho editorské strategii a také o výtvarné kritice obecně.

mazur
Adam Mazur

Setkáváme se u příležitosti vaší návštěvy Brna – přijel jste se podívat na právě probíhající výstavy. Jaký máte pocit z propojenosti výtvarných scén jednotlivých zemí v našem regionu? Myslíte si, že existuje dostatečné povědomí o dění v sousedních státech, řekněme z polské perspektivy?

Domnívám se, že v posledních desetiletích jsou tyto vazby velice silné. Významné polské instituce si udržují tradiční kontakty, jako například varšavské Muzeum moderního umění, které nedávno připravilo výstavu Júliuse Kollera (25. 9. 2015 – 10. 1. 2016) nebo Národní galerie – Zachęta, kde proběhla velká přehlídka prací Stana Filka (Filko – Fylko – Phylko, 2. 6. – 16. 8. 2015). Ve Varšavě loni uspořádali krásnou výstavu Marie Bartuszové a do Muzea umění v Lodži se zrovna přesunula retrospektiva Jána Mančušky (26. 2. – 28. 4. 2016). Není to tak dávno, co Muzeum současného umění ve Wroclawi hostilo několik významných přehlídek, na nichž byli zastoupeni autoři z České republiky, Slovenska, Maďarska a ze zemí bývalé Jugoslávie (například Měkké kódy. Konceptuální tendence ve slovenském umění, 20. 3. – 18. 5. 2015). Myslím tedy, že povědomí mezi kurátory a institucemi je zde poměrně silné. To samé se týká i výstav různých sbírek, jako tomu bylo v případě přehlídky Gender Check ze sbírky Erste Bank. I umělci putují mezi státy, pro ilustraci uveďme Rafala Bujnowského, který přijal pozvání Michala Mánka k rezidenci ve SVITu. Mánek spolupracuje také s Michalem Budnym, Zbigniewem Rogalskim a Monikou Zawadski. Některé polské galerie se chovají podobně a zvou umělce z České republiky, Slovenska, Maďarska, Rumunska, Ukrajiny…

Možná se mýlím, ale mám pocit, že v opačném směru ty vazby tak silné nejsou, přinejmenším na úrovni velkých institucí, ačkoli měl loni v ostravské galerii PLATO výstavu Michal Budny (spolu s Jaromírem Novotným) a v posledních letech proběhlo několik výstav polských umělců v Karlin Studios…

Ano, to je pravda, ale uskutečnily se i menší výstavy v MeetFactory a Akademie výtvarných umění v Praze na půl roku pověřila Zbigniewa Liberu nebo Artura Źmijewskeho vedením ateliéru hostujícího pedagoga. Pro oba to byla důležitá zkušenost a zůstávají v kontaktu se svými bývalými studenty v Praze.

5679402d3215e
pohled do výstavy Júliuse Kollera „?“, Muzeum moderního umění ve Varšavě, 2015, foto: Bartosz Stawiarski

Před založením magazínu SZUM jste několik let pracoval pro Centrum současného umění Zamek Ujazdowski a byl jste šéfredaktorem časopisu Obieg. Proč jste se rozhodl založit nový výtvarný časopis? Jaká byla vaše motivace?

Pracoval jsem v Obiegu jako redaktor a později také na pozici šéfredaktora. Kořeny časopisu sahají až do 80. let a má zajímavou historii. Když jsem se v roce 2004 k redakci připojil, měl jsem pocit, že zde zůstalo nevyplněné místo po Magazynu Sztuki, a přestal vycházet i Raster. Wojciechu Krukowskému, bývalému řediteli centra Zamek Ujazdowski, se představa znovuobnovení časopisu zamlouvala. Centrum Obieg nepravidelně vydávalo už v 90. letech a vycházely v něm informace o aktuálním dění na polské výtvarné scéně. Nicméně byla to ta poslední věc, do které tehdy instituce chtěla investovat, takže jsme museli začít úplně od nuly a zajistit potřebné finanční zdroje. Na pozici šéfredaktora jsem vydržel skoro deset let. Když ale Krukowski opustil pracoviště, situace se dramaticky změnila. Nakonec jsem se rozhodl, že bude lepší odejít než vstoupit do otevřeného konfliktu s novým ředitelem Fabiem Cavallucim, který na rovinu prohlásil, že jeho záměrem je zrušit autonomii časopisu a využít ho pro své vlastní potřeby – k propagaci a marketingu. Z mé pozice to bylo pochopitelně naprosto nepřijatelné. V roce 2013 jsem redakci opustil a při Akademii výtvarných umění ve Varšavě (ASP) jsme založili nadaci, která nám dává větší volnost a zajišťuje neutrálnější podmínky. Mezi magazínem a vydavatelem neexistuje žádné institucionální napětí.

Je SZUM ze strany akademie nějakým způsobem dotován?

ASP nás zpočátku silně podporovala. Finančně pokrývali náklady na grafický design, zprovoznění webových stránek a tak dál. Součástí dohody ale bylo, že se osamostatníme, jak jen to bude možné.

Z jakých zdrojů je tedy SZUM v současné době financován?

Zhruba 60 % rozpočtu tvoří příjmy z inzerce placené galeriemi a dalšími institucemi. Dalších 30 % pokrývají ministerské dotace. ASP v současnosti přispívá maximálně 10 % z celkového rozpočtu. Jako nadace kromě čtvrtletníku SZUM vydáváme také akademický časopis Miejsce, umělecko-historicky zaměřené publikace a pořádáme konference.

budny_novotny
pohled do výstavy Michala Budného a Jaromíra Novotného v PLATO v Ostravě, 2015, foto: PLATO Ostrava

Řekla bych – a myslím to i sebekriticky – že v České republice momentálně chybí silné periodikum, které by dokázalo ovlivnit diskurs na umělecké scéně. Jsou tady pochopitelně časopisy, které reflektují současné dění, ale zpravidla neuveřejňují závažnější teoretické texty, které by scéně poskytly širší obraz jí samé a umělcům nové důležité podněty. Když jsem procházela jednotlivá čísla SZUMu, všimla jsem si, že obvykle dáváte prostor rozsáhlejším tematickým textům, které se snaží ovlivnit podobu věcí – dát současnosti určitý tvar. Jak si myslíte, že je SZUM v tomto ohledu vnímán?

Vyjádřit se: to je, myslím, cílem každého časopisu. A to si také čtenář žádá. Z různých míst se k nám dostává dost nejasných informací, takže se snažíme být konkrétní, jak jen to jde. A co se týče výtvarné teorie, nemyslím si, že by to pro nás bylo to nejdůležitější. Předně se snažíme o kritické texty ve formě recenzí výstav a zakládáme si na komentářích k aktuálnímu dění na umělecké scéně. Čtvrtletník nabízí ucelený přehled z pozice insidera. Cílí na odborníky na umění, ať už jsou to kritikové, kurátoři, sběratelé, ředitelé institucí, umělci či galeristé. Pokud se k nim obsah nedostane, uniknou jim důležité informace. Neřekl bych ale, že je příliš teoreticky zaměřený. Čtenáře takové texty prostě nezajímají, a to ani odborníky, a nám záleží na tom, aby lidé naše texty četli. Historikům umění je určen sborník, který vydáváme jednou za rok. Publikujeme zde recenzované texty s poznámkovým aparátem a bibliografickými údaji.

Nedávno jsem četla článek polské kritičky umění Doroty Jarecké, která píše, že SZUM věnuje poměrně velký prostor úvahám o výtvarné kritice a že se ji snaží nově definovat. Na druhou stranu ale tvrdí, že nový výtvarný kritik ještě nepřišel. Co si o tom myslíte vy a kdo je oním novým kritikem, kterého hledáte?

Zatím jsme vydali deset čísel čtvrtletníku a každé z nich bylo věnováno jiné problematice, například umělcům, institucím, kurátorům… Nikdy jsme se ale nerozhodli zaměřit se pouze na výtvarnou kritiku, bylo by to totiž asi to nejnudnější číslo, jaké si umíte představit. Takové téma není přece zajímavé ani pro kritiky samotné. Po krátké diskusi jsme si uvědomili, že by to skončilo absolutním fiaskem a prodali bychom možná polovinu nákladu, který normálně vydáváme. To, co měla Dorota na mysli, je skutečnost, že jsme dokázali pozměnit definici výtvarné kritiky zkrátka tím, že píšeme jinak. V tomto ohledu samozřejmě nejsme první, protože v Polsku za posledních zhruba dvacet let prošel jazyk kritiky značnou proměnou. Podstatou je, že SZUM je velmi kritický a často zde publikujeme negativní recenze. Pochopitelně, že lidé byli překvapeni, že recenzování nespočívá jen ve sdílení lajků, neutrálním popisu nebo kopírování úryvků z tiskových zpráv. Našli jsme způsob psaní, který občas může vyznívat brutálně nebo komicky – někdy je dokonce kombinací obojího – a odborníci, zejména ti, kteří jsou do recenzovaných projektů zapojeni, z něj velkou radost nemají. Na druhou stranu, protože jsou kritiky psány inteligentně a s humorem, širší veřejnosti a – s jistými výhradami – i odborníkům se tento přístup zamlouvá. Je to samozřejmě různé a každá recenze nevyznívá negativně, dá se ale říci, že jsme vytvořili nový úzus: recenzí rozumíme recenzi kritickou. Kritičnost znamená, že pozitivní a „hurá“ texty nejsou tak časté jako recenze umírněné nebo negativní.

szum
obálka nejnovějšího vydání čtvrtletníku SZUM 11 / 2015

A co když se vám výstava zkrátka líbí a považujete ji za kvalitní? Pak o ní nepíšete?

Samozřejmě, že ano. Ale zkuste se nad tím zamyslet… Co to znamená, že se vám výstava současného umění líbí? Není to divné, když si zajdete na výstavu a napadne vás „teda, to je pecka, tohle se mi fakt líbí“? Kritik tady přece není od toho, aby se mu výstavy líbily. V posledním čísle SZUMu Piotr Uklański otevřeně deklaruje, že mezi umělcem, kurátorem a kritikem existuje konflikt, a já s ním souhlasím. Pokud se výstava vydaří, znamená to, že je tady nějaký problém, a o tom pak určitě stojí za to něco napsat.

Není to tak dávno, co v Praze proběhla konference věnovaná výtvarné kritice, kde jeden z přednášejících, německý umělec Sebastian Mühl, který se zabývá tzv. uměleckým výzkumem, upozornil na problém, kdy výtvarná kritika redukuje umění zaměřené na vědecká témata na pouhý obsah – hodnotí pouze jeho potenciál produkovat poznání. Na druhou stranu jsem zhruba ve stejné době četla článek Artura Źmijewského, který byl zaměřen zcela opačně: domnívá se, že kritika redukuje výtvarná díla na čistě estetickou formu, a to i v případě, že mají velmi kritický, politický obsah. Jaký je váš pohled na věc? Kde spatřujete rovnováhu mezi těmito dvěma extrémy?

Na takovou otázku se těžko hledá správná odpověď. Jsou to dvě strany jedné mince. Źmijewského rozhodně považuji za důležitou postavu, protože právě on se zabýval zavedením nového jazyka do textů o výtvarném umění. Do určité fáze byla výtvarná kritika povrchním diskursem sloužícím establishmentu a pak začali autoři jako Źmijewski psát manifesty, dementi, eseje a v neposlední řadě také recenze, kterými ovlivnili jazyk, jejž mohli kritikové dále využít. Ve svých nejzásadnějších textech podrobil Źmiejewski kritice samotné kritiky, kurátory a umělce, které se nebál přímo jmenovat, a dočkal se odezvy od autorů, kteří se jeho slovy cítili dotčeni. Musím se přiznat, že jsem ještě coby šéfredaktor Obiegu jeho texty publikoval s velkým potěšením. V časopise SZUM také vyzýváme umělce, aby pro nás psali. Autoři z řad výtvarníků jsou dnes v Polsku opravdu důležitou součástí kritické debaty. To, co píší, je totiž často daleko zajímavější, než názory výtvarných kritiků.

Takže používáte novou metodu výtvarné kritiky, aniž byste o ní příliš teoretizovali.

Když začne kritik přemýšlet o tom, co dělá, a začne své texty zatěžovat teorií, tak to ve většině případů skončí katastrofou. Není to tak dávno, co jsme se rozhodli vzdát se myšlenky publikovat pravidelné sloupky zavedených kritiků, protože se ukázalo, že jsou to rutinéři, kteří, co se týče jazyka, už nepřináší nic zajímavého. Jejich texty byly namyšlené a postrádaly nejen informační hodnotu, ale i autentický názor. Proto mám vždycky radost, když do našeho pole působnosti zavítají outsideři, ať už z přírodních věd, filozofie nebo literatury, kteří o umění sice nic nevědí, ale jsou jím inspirováni. Z podobných setkání mohou vzniknout velice zajímavé texty. Vždycky je to nečekané.

1509733_522046457933762_335409105906991840_n
obálka čtvrtletníku SZUM 7/2014 na téma Abeceda mladých

Jedno vydání SZUMu jste nazvali „Abeceda mladých“ a v jednom ze svých článků zmiňujete, že se v Polsku neobjevuje mnoho slibných mladých kritiků. Opravdu máte pocit, že je zajímavých začínajících kritiků nedostatek?

Toto tvrzení bylo z naší strany poměrně problematické, ale po redakční poradě jsme se rozhodli do toho jít. Věřte nebo ne, přestože existují speciální kurzy či dokonce magisterská studia zaměřená na výtvarnou kritiku, zajímavých mladých kritiků je tady opravdu relativně málo. Vždycky to probíhalo nějak takto: Nevidím tu žádné ambiciózní kritiky, ale proč by vlastně měli být ambiciózní? Být editorem nebo kritikem je noční můra. Kritikové jsou spodinou uměleckého světa. Komentujete věci, které ostatní realizovali, za minimální nebo téměř žádnou finanční odměnu, a jste nepřítelem všech. Dokonce mě i překvapuje, že na univerzitách fungují pracoviště, která výtvarnou kritiku vyučují. Je to absolutní nesmysl. Co takoví lidé čekají, že přijde, až absolvují?

Taky máme ve škole kurzy zaměřené na metodologii výtvarné kritiky…

Tak mi řekněte: co je to vlastně metodologie výtvarné kritiky? Podobné kurzy studenty formují a to poslední, co přijde, až je absolvují, je kariéra slibného mladého kritika. Neznám nikoho, kdo by po ukončení takového studia napsal něco pořádného.

Mohl byste zmínit některé osobnosti z řad kritiků, které sledujete?

Nejvíc sleduji výtvarnou kritiku na západě, od magazínu Frieze, přes Mousse, Afterfall, Artforum, až po akademičtěji zaměřená periodika jako jsou October nebo Texte zur Kunst. Jasně, že mám rád facebook Jerryho Saltze, sleduji Jennifer Allen na Instagramu nebo čtu tumbler Blaka Gopnika, ale nevím, jestli se to počítá za výtvarnou kritiku. Je to vlastně zajímavé, protože já na osobnost kritika moc nevěřím. V dnešní době musí být kritik tak trochu bavič, abyste vůbec měli důvod ho sledovat. Možná, že je ani nesleduji kvůli jejich kritickým textům. Snažíme se mít přehled o tom, co se děje ve specializovaných časopisech, a to je také zásadní myšlenkou SZUMu. Všechno je to o kolektivu – o časopise, ne o editorech nebo konkrétních autorech. Většina lidí ho čte kvůli umělcům, fotografiím, nápadům nebo kvůli grafické úpravě, která se jim líbí… Čtivý magazín vzniká díky souhře mnoha různých faktorů.


Adam Mazur je výtvarný kritik, historik umění, kurátor a šéfredaktor polského magazínu SZUM (druhým šéfredaktorem SZUMu je Jakub Banasiak, jejich zástupkyní pak Karolina Plinta). Zajímá se především o současné umění a dokumentární fotografii. Působí rovněž jako pedagog na umělecké univerzitě v Poznani.


ENGLISH VERSION

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *