TÉLÉmagie

Eva Skopalová referuje ve svém textu o výstavě na téma telepatie a materializace myšlenek ve francouzském Centre Pompidou - Metz a v této souvislosti uvažuje nad magickou povahou současnosti. 

pohled do výstavy Cosa mentale. Les imaginaires de la télépathie dans l'art du XXe siècle, Centre Pompidou-Metz

TÉLÉmagie

Žádám čtenáře, aby si před samotnou četbou pustili tento seznam skladeb, synestesie je podmínkou.

Centre Pompidou – Metz, „filiálka“ pařížského Beaubourgu, koncem října otevřelo výstavu Cosa Mentale, zobrazování telepatie v umění 20. století. Její název konceptualizuje myšlení jako hmotu, kterou je možné vidět a sledovat. Kurátor výstavy Pascal Rousseau (působící na Université Paris 1 Panthéon-Sorbonne) nám na úvod připomíná výrok Marka Zuckerberga, že „telepatie je horizont budoucnosti, kam směřuje vývoj technologií“, a tato slova naznačují i celý příběh expozice rozdělené do pěti okruhů (Auras, Champs magnétiques, Mind Expander, Télépathie), které chronologicky sledují materializaci myšlenkových aktivit člověka.

Celou výstavu otevírá instalace Nam June Paika Tv Rodin (1978), která celkově vyjadřuje zmíněnou evoluci pojmu telepatie od utopické okultní praktiky po nejmodernější technologii, která naši společnost posouvá do diskursu McLuhanovy globální vesnice. Diskuze o auře [1], astrálním těle člověka, se v evropské společnosti otevřela kolem roku 1900. Inspiraci dnes známými Kirlianovými fotografiemi aury Rousseau spatřuje v dílech Vasilije Kandinského či Edvarda Muncha. Ačkoli paralela rané abstraktní tvorby Kandinského a citlivosti Muncha k expresivní barevnosti s parapsychologickými observacemi emocí pozměňujícími barevnost aury působí poněkud šroubovaně, nelze potvrdit ani vyvrátit možnou souvislost. Podnětný dialog s díly v druhé části výstavy navazují fotografie Susan Hiller Homage to Marcel Duchamp (2011).

Přes tyto rozpačité začátky a samozřejmě okruh „umění“ kolem Rudolfa Steinera a jeho antroposofického učení se postupně propracujeme k racionalizaci termínu telepatie skrze objevy rádiových, magnetických, rentgenových a dalších vln. Jejich materializace je spojitelná i s ranou spirituální fotografií, kde duše mrtvých příbuzných, či přímo materializovaná mentální hmota jako ektoplasma je naaranžována trhanci gázy, vatou apod. Stejně tak pozoruhodné jsou méně známé fotografie myšlenek a snů Louise Dargeta, které nás volnou asociací přenesou do konce čtyřicátých let, k Pěně dní Borise Viana, kde hlavní hrdina Colinza pomocí Pianocktail připravoval nápoje založené na synestesii.

Susan Hiller, Homage to Marcel Duchamp: Aura (Blue Boy), 2011

Filmová verze Pěny dní od Michela Gondryho spíše než čtyřicátá léta připomíná ta šedesátá. Právě tuto dobu reflektuje výstava Cosa Mentale v části Mind Expander. Skupina umělců Hans-Rucker-Co. ( Laurids Ortner, Günther Zamp Kelp a Klaus Pinter) pracovala na projektu Environment Transformers (1968), který zkoumal, jakým způsobem zakoušíme prostor a jak jej vnímáme. Jejich díla/vynálezy byly „přímo napojené“ na duševní pochody. Dnes je jedno, zda jejich přístroje něco doopravdy zachycovaly, zaznamenávaly nebo umožňovaly – otevírají dveře, jedno kam. Podobně utopickým projektem byla hudba Alvina Luciera, kterou komponoval snímáním své duševní aktivity, např. pohybů víček apod.

Pokud budeme sledovat technologický pokrok 20. století a diskusi o parapsychologických jevech si podržíme jako paralelu [2], nelze se vyhnout myšlence tolik přítomné ve filosofii 21. století (např. u Timothyho Mortona), tedy myšlence současnosti přesycené kódy, kterými nemůžeme proniknout, a mají proto magickou povahu.

Výstavy (a to nejen v českém prostředí) se zhruba od roku 2010 začaly zaměřovat na dekadenci kolem roku 1900 a s tím i na okultní proudy – jen připomenu výstavu Josef Váchal: Magie hledání (GHMP, 2014) a Aenigma (MUO, 2015). Velké téma magického kódování současnosti bylo prezentované i na výstavě Telepatie nebo esperanto (Galerie Futura, 2015). Přesycenost kódy nás odrazuje od jejich porozumění a vystavuje nás nezbytnosti jim slepě důvěřovat. Toto „začarování“ světa jsme stvořili společně s evropskou kulturou.

Už jen vývoj fotoaparátu, nástroje každodenní potřeby, můžeme sledovat od racionálního aparátu, vynálezu Nicéphora Niépce z roku 1826, k symbolickému/rituálnímu nástroji. Evoluce nosiče fotografie přes celuloidový film po LCD monitor sice trvala, ale tento proces stále komplikoval výsledný obraz. Prvotní idea ikoničnosti obrazu se postupně začala měnit na index a myslím, že dnešní digitální obraz má ke skutečnosti spíše symbolický vztah než jakýkoli jiný. A tak můžeme s Vilémem Flusserem konstatovat, že fotoaparáty a výsledné fotografie nevrhají jasné světlo na skutečnost, ale spíše ji znovu komplikují. „Aparáty jsou vědecké black boxes, které tento způsob myšlení vykonávají lépe než lidé, protože si umějí s číselnými symboly hrát lépe (rychleji a bezchybněji). Dokonce i aparáty, které nejsou plně automatizované (ty, které potřebují člověka jako hráče a funkcionáře), si hrají a fungují lépe než lidé, jejichž pomoc mají zapotřebí. Z toho je třeba vycházet při každém uvažování o fotografickém gestu.“ [3]

Louis Darget, Fotografie myšlenek, 1896, Institut für Grenzgebiete der Psychologie und Psychohygiene, Freiburg

„L’homme est né libre, et partout il est dans le fer.“ [4] Začátek první kapitoly J.-J. Rousseaua O společenské smlouvě je východiskem Laurenta de Suttera [5] pro tezi o magii jako metafyzice společenských vztahů. Východiskem je pro něj nexum, termín římského práva, kdy dlužník garantuje sebe sama za svou půjčku (dlužní otroctví). V komplikovanější verzi tuto problematiku propojuje s termínem magie, jak jej užívá Marcel Mauss, tedy jako vlastní ideu práva. Zkráceně, naše společnost může fungovat jedině tehdy, pokud vztahy, na kterých stojí, mají magickou povahu. [6] Člověk narozený v železech vytváří aparáty, aby mohl působit i mimo možnosti svého těla. Společnost sama je aparátem, který má magickou povahu. A stejně tak lidské technologie jsou magickými přístroji.

Magii v současném světě je možné hledat na mnoha úrovních – v objektech, vztazích atd. [5] Obyčejný výběr z bankomatu je magickým rituálem, který nám umožňuje přežít. Magie se stává i východiskem pro uměleckou tvorbu – a to jak v konvenčním smyslu okultismu, tak v mnoha rozšířených verzích toho, jak je možné vyložit magii jako působení na dálku, od čehož se odvíjí i post-internetová estetika. Touto oklikou se vracím zpět k výstavě Cosa Mentale. Ačkoli Pascal Rousseau předvedl obdivuhodný exkurz historickým vývojem termínu telepatie, představil jej velmi konvenčně a myšlenkově uzavřeně. Naznačil možnost spatřovat telepatii v technologiích dneška, svou hypotézu však nedopověděl. Jistým krokem tím směrem byla interaktivní instalace Fabrice Hybera, který tematizoval telepatii právě i v kontextu technologie. Magie a současnost je palčivé téma filosofie a postupně začíná zasahovat do uměleckohistorické teorie, proto si myslím, že bychom měli dbát více o to, jak s termíny zacházíme a jak je prostřednictvím výstav/knih aplikujeme na umělecká díla. Cosa Mentale má jako projekt potenciál. Kdyby Pascal Rousseau rozšířil svůj koncept telepatie na úroveň hypersvěta (který připomíná hned v prvních větách katalogu výstavy) poskytl by pak divákům vhled do skutečné magie každodennosti. Magická může být i banalita toho, že tento článek napsaný na předměstí Paříže, čte čtenář, ať už je kdekoli a ať už mluví jakýmkoli jazykem, máme totiž k dispozici Google Translator. Paradoxem je, že odnož spekulativního realismu v podání Quentina Meillassouxe, který je v dialogu se zmíněným Laurentem de Sutterem, je na Université Paris 1 Panthéon-Sorbonne jen v jiném patře.


[1] Stejně jako umění, tak i teorie umění záhy pojala tento termín za svůj. Walter Benjamin definoval auru mimo jiné ve svých poznámkách. Ve fragmentu popisuje auru jako princip, který je světu vlastní. Jako princip, který má kvalitu určitého zasněného pohledu na věci. Tímto způsobem se pak dostává i k auře, jak pojem používá ve své slavné eseji. Aura je druh našeho pohledu, jakým vstupujeme do vztahu s uměleckým originálem. Pokud auru objekt nemá, navazujeme s ním jiný druh vztahu.

[2] Tedy namátkou: v 1882 byla založena Society for Psychical Research, v roce 1894 začal být vydáván první esperantský časopis Esperantisto, v roce 1895 W. C. Röntgen experimentoval s rentgenovým zářením, v roce 1887 H. R. Hertz pojmenoval vlnovou frekvenci, v roce 1903 Ch. S. Peirce napsal esej Telepathy and Perception, v roce 1911 Walter J. Kilner umožnil přímou vizualizaci aury, v roce 1933 Nikola Tesla prezentoval přístroj Thought Projection a v roce 1937 Alfred Fessard na Světové výstavě v Paříži představil přístroj na zaznamenávání myšlení, v roce 1947 byl uveden na trh Polaroid Land Camera a v roce 1969 se zrodil ARPANET, předchůdce internetu, v roce 1973 hnutí New Age zveřejnilo svůj manifest a v roce 2004 vznikl koncept Co-Thinking, nakonec v roce 2006 založil Mark Zuckerberg internetovou platformu Facebook.

[3] Vilém Flusser, Za filosofii fotografie, Praha 2004, s. 26.

[4] „Člověk se rodí svobodný, přestože všude se nachází v okovech.“

[5] Laurent de Sutter (*1977), belgický filosof práva, působí na Vrije Universiteit Brussel.

[6] Laurent de Sutter, Magic. Une métaphysique du lien, Paris 2015.

Eva Skopalová | Narozena 1991, vystudovala Dějiny umění na FF UK a Teorii a dějiny současného a moderního umění na UMPRUM. Absolvovala studijní stáž na pařížské École des Hautes Études en Sciences Sociales pod vedením Georgese Didi-Hubermana. Zabývá se problematikou času ve výtvarném umění, a především perspektivou anachronismu a jejím dopadem na dějiny umění. V současnosti působí na New York University pod vedením Alexandera Nagela (Fulbright Scholarship). Věnuje se nezávislé kurátorské činnosti a umělecké kritice, která vychází z jejího výzkumu metodologie dějin umění.