Artalk.cz

Galerie musí být jako dobře promazaný stroj

Veřejný sál Hraničář v Ústí nad Labem ožil nedávno výstavou s názvem Dům módy. S autorem koncepce tohoto velkorysého projektu, Richardem Loskotem, hovořila Tereza Nováková.

zleva díla Ivany Zochové, Barbory Kleinhamplové a Gudlang Mia Eypórsdóttir, foto: Tomáš Lumpe

Galerie musí být jako dobře promazaný stroj

Projekt Dům módy v Ústí nad Labem představuje otevřené diskusní fórum pro všechny, kteří se zajímají o kulturní, sociální a vědecké proměny společnosti začátku 21. století. Zahrnuje rozsáhlou výstavu ve Veřejném sále Hraničář, měsíční umělecké intervence v prvním patře budovy a bohatý doprovodný program. Projekt vznikl ve spolupráci s drážďanským Deutsche Hygiene-Museum a zabývá se otázkou tzv. „fast fashion“ prostředky současného umění. Výstava Dům módy s podtitulem Nesnesitelná rychlost bytí přinese český pohled na tuto problematiku.

Richarde, co tě vedlo k oslovení zrovna Deutsche Hygiene-Museum (DHM) v Drážďanech?

DHM je skvělá instituce a už samotné navázání spolupráce s ní je pro nás úspěchem. Myslím, že Ústí jako město, ve kterém jsem vyrůstal a jehož atmosféru dobře znám, potřebuje právě ty myšlenky, které drážďanské muzeum zprostředkovává a akceleruje. Tato instituce ví, jaká témata v současnosti rezonují, je centrem současné kultury a nám přináší další možnosti, jak oslovovat širší publikum. Myslím, že otevření další skvělé výstavy čistě současného výtvarného umění by už v Ústí neobstálo. Mám rád, když jsou expozice pojednávány mezioborově, tak jak to právě drážďanské muzeum dělá – propojuje vědecký, sociologický a antropologický přístup s uměleckým. Ve vzájemném dialogu mezi těmito obory vzniká něco nového a utváří se jiný náhled na svět. To mě při návštěvách tohoto muzea fascinovalo, a i proto jsem rád, že se nám podařilo navázat spolupráci. Veřejný sál Hraničář se mimo jiné ohlíží také na své umístění v rámci městského urbanismu a přirozeně tak dochází ke zdůraznění myšlenek a témat, které se k němu vážou.

timkova
Nik Timková, Existencial Housekeeping, foto: Veronika Ruppert

Ovšem spolupráce přišla nečekaně. Tento partner byl pro nás sice důležitý, oslovovali jsme však spíš občanská sdružení a paradoxně ta menší nezareagovala. Jsem z této spolupráce nadšený i z praktického, finančního hlediska, protože jsme hledali možnost grantové podpory z Evropské unie. Nalezení jiných prostředků než z rozpočtu města je pro nás v současné politické situaci utvrzením v tom, že jsme jinak fungující institucí.

Chtěl bys tedy pokračovat v podobných projektech a jaké jsou výhledy do budoucna?

Jsme jakousi bárkou, která se přidala k velké zaoceánské lodi a nemůžeme si tedy příliš vyskakovat. Máme domluvenou spolupráci na dva roky, nyní tedy přebíráme témata DHM, jako je nynější fast fashion, poté přijde na řadu stud a nakonec jazyk. Do budoucna si ale troufáme na to, že se role obrátí a Hraničář bude tím, kdo bude určovat aktuální problematiku.

Mohl bys více přiblížit koncepci projektu a pozadí výstavy Fast fashion v Drážďanech a odlišit tak ústeckou výstavu?

Výstava Fast fashion v DHM je ekonomicko-sociologický projekt zahrnující čtyři umělecké výstupy. Náš příspěvek k tématu, ve kterém vedeme s tím drážďanským dialog, je čistě umělecký. Nekopírujeme je. Autonomní výstava Dům módy se střetne s drážďanským projektem jen v ideové rovině, kterou je aktivizace společnosti a důraz na speciálně navržené doprovodné programy.

NAHLED_OBALKA
obálka katalogu k výstavě, model: Jan Löbl, foto: Tomáš Lumpe

Jaká je koncepce doprovodných programů a co bys podtrhl?

Doprovodné programy mají jasné vymezení díky konkrétním členům týmu (Jana Baierová, Martina Johnová, Tereza Haspeklová, Pavlína Loskotová). Dali dohromady několikaměsíční doprovodný program, který nezahrnuje jen klasické animace a komentované prohlídky nebo programy, na které už je publikum Hraničáře zvyklé (např. PechaKucha Night), ale soustředili se na programy, které jsou projektu šité na míru. Půjde o přehlídky, filmy, diskuse, workshopy a podobně.

Doprovodné akce jsou rozdělené do čtyř měsíčních bloků věnovaných čtyřem různým tématům: peníze a práce, město, medicína a média. Například v rámci měsíčního bloku Média se budeme soustředit na rychlá média, jako je Facebook nebo minutová rozhlasová hra.

Václav Janoščík v rozboru problematiky fast fashion vypíchl právě slovo „fast“ – tedy „rychlý“. Proto je celé naše půlroční působení v Hraničáři uvedeno podtitulem Nesnesitelná rychlost bytí. V doprovodných programech se nezabýváme průmyslem, textilem nebo ekonomickým aspektem ve výrobě, ale především rychlostí ekonomickou i společenskou.

Václav je jedním z oslovených kurátorů projektu. Proč jsi zvolil právě jeho a jakou úlohu mají další dvě kurátorky, jedna externí, druhá interní z Galerie Hraničář? A jakou roli v projektu zastáváš ty?

Václava Janoščíka jsem oslovil jako filozofa a teoretika, který nám danou problematiku pomůže rozklíčovat, protože na to jsem si sám netroufal. Václav pak přijal také roli kurátora, vedle Martiny Johnové a Terezy Chaloupkové. Tereza je zde jako interní kurátorka měsíčních intervencí zcela logicky. Podobně jako v obchodě, kde hraje velkou roli sezónnost, i zde dochází k postupné proměně kolekce uměleckých projektů. Rozhodnutí otevřít výstavu na pět měsíců vyplynulo z mé vlastní zkušenosti s přípravou výstav, která vždy vyžaduje velké úsilí a námahu. Výstavy se navíc často střídají s přílišnou frekvencí, a proto nedochází k patřičné rezonanci. Myslím, že je lepší uspořádat velkou výstavu, která bude trvat déle a na niž dorazí třeba i lidé z Prahy nebo Drážďan, zároveň však na ní každý měsíc dojde k nějaké obměně.

Výběr autorů pak byl na kurátorech. Musím smeknout, protože jsem si uvědomil, že objem kurátorské a produkční práce je zde hodně velký.

Od začátku jsem však uvažoval také o zapojení mladé ústecké umělecké scény. Proto jsem stanovil možná i trochu ostrou kvótu, že z jedné poloviny má jít o ústecké autory, aby došlo ke konfrontaci.

zochova
Ivana Zochová, Uživatelské nastavení, foto: Veronika Ruppert

Moje práce spočívá hlavně v ideové rovině konceptu celého domu jako vyprázdněného obchodu zasazeného do určitého prostředí. Sám pracuji také na zviditelnění a oslovování veřejnosti. Když se člověk podívá na statistiky zaměstnanosti, zjistí, že nejvíce obyvatel Ústí nad Labem pracuje v Masarykově nemocnici, ve školství, pak až v obou chemičkách. Najednou si uvědomí, že je důležité i tyto a další lidi ke kultuře přitahovat. Dokážu vidět věci vizuálně, prostorově, klidně i urbanisticky, politicky nebo mediálně, avšak konkrétní naplnění jsem rád nechal kurátorům. Jsem autorem koncepce a dohlížím na udržení celku za Hraničáře jako takového. Mojí představou je vytvoření reálné instituce v centru, což není jen tak jednoduché. Musí to fungovat jako dobře promazaný stroj…

Máš silný tým lidí, čím tě kurátoři překvapili a co bys v rámci výstavy vyzdvihl?

Zpočátku jsem se trochu bál, že nedojde k naplnění koncepce a že vznikne běžná výstava, kterou zná člověk z galerijních prostorů typu white cube. V závěru však došlo k propojení s mou představou, a to díky promyšlené koncepci kurátorů. Tak to je u díla Barbory Kleinhamplové nebo u převlékací kabinky Štefana Pecka, kde se člověk nesčetněkrát kopíruje. Vznikl cyklicko-dimenzionální prostor zaměřený na nitro člověka. Každé dílo, které je zde zastoupené, je nějak divné v tom dobrém slova smyslu. Vytrhne člověka ze samozřejmého chápání věcí. Je to nakonec i projekt Jana Löbla, který se zabývá člověkem a jeho postupnou proměnou v důsledku působení reklamy. Projekt Dům módy se dokonce stal součástí jeho životního stylu na více než půl roku. Myslím, že jsou zde zastoupena všechna témata spojená s problematikou fast fashion – sociální naléhavost, práce s publikem, nitrem, estetickou formou ale i projekty s nádechem budoucnosti a sci-fi, jako je to u Romany Drdové. Díla mnohdy naráží na samotnou lidskost, tělesnost i intimnost jako v případě díla Ivany Zochové, odlitků ramen a jejich rozmístěním jako šatních ramínek, nebo na ženskost ve vztahu ke společenským tabu u Michaely Spružinové.

hoschlova
Juliana Höschlová, detail nástěnné malby

Projekt scelí budovu Hraničáře i po architektonické stránce. Co je nejzásadnější změnou v prostoru?

Dům módy nově otevírá další dvě patra budovy Hraničáře, čímž vznikají tři sály nad sebou, které je možné dál členit. Najednou je to instituce, nejen jedna malá galerie. Výstavní prostory přizpůsobujeme estetice obchodního domu. Současné nákupní galerie totiž ze světa umění převzaly prostorový koncept white cube: jde často o zcela vyčištěné interiéry, patřičně bodově nasvícené, s jednolitou podlahou. Galerii jsme navrátili tento význam. Návštěvník zde nalezne velkoformátové reklamní fotografie, v prvním patře prostorově pojednanou pokladnu s doplňky a stěnu s tričky k rozebrání, věšáky a jiné prvky, které běžně nacházíme v obchodních domech.

Na závěr jsem se zeptala Václava Janoščíka na kurátorskou koncepci projektu a na podtitul výstavy Nesnesitelná rychlost bytí. Naráží podtitul i na kunderovské hledání smyslu života a vnitřní a vnější svobody člověka? 

Název a odkaz k známému románu zavání jistou povrchností, stejně jako veškerá móda. Přesto ho chápeme vážně; v onom existenciálním rozměru, na který narážíte, i v rámci plochosti, se kterou dnes využíváme odkazy, myšlenky či oblečení. V kontextu 60. let byla aktuální absence základních hodnot, lehkost. Nás dnes mnohem více zajímá rychlost. Tempo, které můžeme spojit s rychlostí tvorby a spotřeby módy, stejně tak jako s naší obecnou schopností vytvářet významy a sdílet je. Je to právě rychlost (nikoli přímo technologie), co nám umožňuje konzumní způsob života. Díla prezentovaná na výstavě, ať již se týkají recyklace, tělesnosti, marketingu, budoucnosti módy, se snaží zprostředkovat různé rytmy a umožňují nám orientaci mezi nimi.

Naší snahou v celém projektu bylo uchovat umělecký a nikoli edukativní charakter výstavy, proti kterému do jisté míry šla snaha oslovit veřejnost a nikoli uměleckou scénu. Ale samotný prostor s výraznou architekturou a koncepce jakéhosi převráceného obchodu s módou konkurují jednotlivým dílům. Celý projekt je v tomto smyslu experimentem, kam až je možné jít v překonávání neutrálního výstavního prostoru; do jaké míry můžeme umělce a díla provázat strukturou a průchodem výstavou. Samotné téma tak chápeme v širším kontextu času a tempa současné společnosti, pro kterou se móda stává nejen důležitým fenoménem, ale také symptomem oné nesnesitelné rychlosti.


Dům módy. Nesnesitelná rychlost bytí / Veřejný sál Hraničář / Ústí nad Labem / 2. 3. – 13. 7. 2016 / vystavující umělci: Ninna Berger, Romana Drdová, Guðlaug Mía Eyþórsdóttir, Juliana Höschlová, Adam Chmiel, Barbora Kleinhamplová, Jan C. Löbl, Štefan Pecko, Iva Polanecká, Dorota Sadovská, Michaela Spružinová, Marek Šefrna, Nik Timková, Ivana Zochová, měsíční intervence v Galerii Hraničář: Lu Jindrák Skřivánková, Markéta Kinterová, David Krňanský, Marie Hladíková / autor koncepce projektu: Richard Loskot / kurátoři: Václav Janoščík, Martina Johnová, Tereza Chaloupková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *