Artalk.cz

TZ: Apocalypse Me

Josef Bolf, Aleš Čermák & Michal Cáb, Martin Kohout, Vilém Novák, Anna Slámová, Pavel Sterec, Palo Cháán (Patricia Dominguez & Irvin Morazan) / Apocalypse Me / kurátor: Jan Zálešák / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 3. 3. – 15. 4. 2016

apocalypse_me_anna_slamova_antipro_instalace_2016

Apocalypse me

Galerie Emila Filly, 3. 3. – 15. 4. 2016

Josef Bolf, Aleš Čermák & Michal Cáb, Martin Kohout, Vilém Novák, Anna Slámová, Pavel Sterec, Palo Cháán (Patricia Dominguez & Irvin Morazan)

kurátor: Jan Zálešák

design: Parallel Practice

koordinátorka projektu: Eva Mráziková

produkce: Miroslav Hašek, Miroslav Chochlík, Jana Koroleva, Jan C. Löbl, Tomáš Petermann, Jan Vítek

Obvykle chápeme apokalypsu jako něco, co na lidstvo jako celek dopadá zvenčí. Rázné gesto, jímž Bůh ukončí divadelní hru, aby po krátké přestávce pozval hrstku vyvolených na nekonečný raut; přírodní nebo kosmická událost, jež v jediném spektakulárním okamžiku škrtne rozepsanou kapitolu „dějin člověka“. Apokalypsa je o radikálním převrácení pólů aktivity a pasivity, které z lidí udělá pouhé statisty přihlížející vlastnímu konci. Zvratné zájmeno v názvu výstavy nicméně signalizuje jiné pojetí, v němž se z apokalypsy jako „velkého příběhu“ může stát pouhá „událost“, nebo spíše „status“. Z úrovně kosmického řádu rázem klesáme na rovinu narcistního hnípání v osobních problémech. S tím, jak je zvnitřňována a stává se součástí struktury já, přestává být apokalypsa něčím vnějším – prostupuje našimi těly, z reprezentace (ať už jsou to výjevy z evangelia nebo hollywoodský film) se mění v perspektivu. Mottem už není „apokalypsa nyní“, ale „apokalypsuj mě“, a právě zhroucení distance mezi osobním a univerzálním je začátkem, od kterého se začala odvíjet skladba výstavy.

Pokusy nějak popsat, o čem výstava bude, rychle odhalily, že sdělnější než „apokalypsa“, může být slovo krize. Za dílčími fasetami obecně pociťované krize (politické, finanční nebo ekologické), je rozklad řádu osvícenské racionality, z něhož povstal náš svět. Podle Alfa Hornborga se rozpad ontologie, na které byl tento řád vybudován, projevuje ztrátou naší schopnosti rozumět artefaktům spojovaným s představou, že se jedná o autonomní aktéry: penězům a technologiím. Pedro Neves Marques v podobném duchu píše o tom, že „technokapitalismus vykazuje příznaky animistické transformace“. Nemusí se jednat právě o pokročilou umělou inteligenci – i naše chytré telefony, a koneckonců celý „internet věcí“, proti nám stojí podobně neproniknutelné, tajemné a plné záhadného života jako hluboký les před našimi dávnými předky.

Ať už jsme byli nebo nebyli moderní, je zjevné, že se ontologie, na které modernita stojí, otřásá v základech. Antropologové dnes obrací svůj zájem k předkolumbovským civilizacím, u kterých nacházejí odlišnou dynamiku vztahů mezi kulturním a přírodním, zatímco filosofové z okruhu spekulativního realismu usilují o odstranění fundamentální ontologické distinkce mezi subjekty a objekty a všude tam, kde jsme ještě nedávno viděli jen „věci“, „stroje“ nebo „přírodu“, nachází aktéry s vlastními ne-lidskými záměry.

Instalace Anny Slámové antipro souzní s uměleckými přístupy, v nichž doznívá estetika post-internetu, zatímco stále silněji tíhnou k instalaci a objektové tvorbě jako prostoru pro „inscenování“ aktivit ne-lidských aktérů. Mimo tento aktuální referenční rámec se pro uchopení její práce nabízí srovnání s raným projektem Newtona a Helen Meyer Harrisonových Hog Pasture: Survival Piece #1 (1971). V tomto „díle o přežití“ Harrisonovi reagovali na podněty raného ekologického myšlení, reprezentovaného ikonickou sérií manuálů „udržitelného rozvoje“ Whole Earth. Také Anna Slámová v galerijním prostoru umisťuje autonomní fragment přírody, její perspektiva je ale zásadně odlišná. Neapeluje na to, aby lidé změnili přístup k životnímu prostředí; namísto toho simuluje situaci odpovídající situaci „post-antropocénu“, v němž Země dále existuje bez přítomnosti člověka, nikoli však beze stop, které po sobě zanechal.

Anna Slámová nabízí perspektivu světa, v němž opozice mezi kulturou a přírodou ztratila smysl, přinejmenším proto, že nezůstal nikdo, kdo by ji postuloval. Ve světě, který po lidech zůstane, bude dominovat ontologie, jakou antropolog Viveiros de Castro nachází u jihoamerických indiánů a kterou shrnuje do spojení „jedna kultura, mnoho přírod“. Ohlédnutí za antropocénem jako ukončenou kapitolou vývoje Země nacházíme také v instalaci Pavla Sterce Fosilní my (2015), a to specificky v „posledním“ vrtném jádru protínajícím vrstvu, v níž se pozůstatky lidských těl mísí s „technofosiliemi“. Sterec v projektu Fosilní my rozvíjí svůj dlouhodobý zájem o pomezí vědeckého a uměleckého diskursu. Explicitně se střetání těchto světů projevuje v tištěném průvodci nabízejícím informace k jednotlivým vrtným jádrům – vedle věcných popisů geologických období, sedimentů a hornin průvodce zahrnuje také metakomentáře, jež se zjevným despektem glosují éru antropocénu, respektive kapitalocénu. Zatímco perspektiva Anny Slámové je radikálně post-humanistická, Pavel Sterec nám sice nastavuje zrcadlo sebe sama jako budoucích fosilií, interpretovaných nicméně i v sugerované budoucnosti v intencích kulturního a vědeckého, tedy nejspíše lidského diskursu.

Také v obrazech Josefa Bolfa nacházíme pomyslné „sondy“ vynášející na povrch vrstvy a děje staré někdy roky, někdy miliony let. Aktuální práce, jejichž společným rysem je využívání techniky koláže, Bolf skládá z ruin nalezených i vlastních obrazů, z nich byly části odtrženy nebo odstřihnuty, aby se staly součástí nových, vrstvených kompozic. Koláže z konce loňského roku jsou místem experimentální demiurgie – rozpad a (s)tvoření jsou v nich (podobně jako při vzniku planet) od sebe prakticky nerozlišitelné. V nových obrazech, propojených v Galerii Emila Filly (GEF) v nástěnné instalaci černou podmalbou, jsou již kompozice klidnější a zároveň je v nich opět jinak akcentován aspekt času. Barevné výseče reprezentují pohyb obrazu po obrazovce počítače po jeho „vytažení z paměti“ – zobrazování se odhaluje jako proces, který po sobě vždy zanechává nějakou stopu: za ikonickým obrazem vlaje indexová stopa jako ocas komety…

Tvorba Josefa Bolfa je fascinující tím, jak se v ní spojuje hluboce osobní, existenciální prožitek s pohledem, který jako by svět pozoroval z veliké dálky. Podobnou „božskou perspektivu“ nacházíme v dřevořezbách Viléma Nováka. Nepřehledná plnost, zahuštěnost kompozic, která fakticky znemožňuje obraz vstřebat najednou, je ještě umocněna „archaickou“ (ve skutečnosti digitálními nástroji remediovanou) technikou dřevořezby. Její nepřehlédnutelná, vyzývavá materiálnost, která tak silně kontrastuje se (zdánlivě) imateriální povahou dnes dominujícího digitálního obrazu, může působit téměř pateticky, zároveň v sobě nese nepřehlédnutelnou stopu humoru – podobného, s jakým se můžeme setkat například ve středověkých iluminacích nebo v detailech sochařské výzdoby katedrál.

Tento popis sedí na trojici obrazů nesoucích názvy signifikantních prostorů pozdně moderní společnosti (Kancelář, Letiště a Akvapark), nikoli však na bezejmennou kompozici s desítkami bezvládně ležících těl umístěnou v samostatné výstavní kóji, jíž Novák reagoval na tísnivý pocit blížící se války, která zasáhne Evropu. Nepřerušenou sérii atentátů, válečných konfliktů, genocid a humanitárních katastrof odehrávajících se v oblastech rozpadajícího se (neo)koloniálního řádu budovaného evropskými zeměmi od šestnáctého století, jsme dlouho mohli vnímat jako něco, co se děje „těm druhým“. Zároveň musí být stále většímu množství obyvatel sjednocené Evropy jasné, že jejich války nejsou oddělitelné od naší historie, od našich zájmů, od našeho blahobytu. Tento někdy abstraktnější někdy konkrétnější pocit viny s sebou nese tradiční očekávání trestu a obraz války zasahující náš svět si nijak nezadá s tradiční představou o apokalypse. Realita je nicméně taková, že apokalypsu stále prožívají především oni – bezejmenní Jiní, jejichž země se rozpadají v křečích hroutícího se modernizačního projektu, a kteří jsou vydat se na cestu. Země se chvěje Aleše Čermáka a Michala Cába reflektuje tragédii v působivé kombinaci existenciálně vypjatého textu a autonomní struktury počítačově generovaného obrazu.

Latinská Amerika je místem, kde se koloniální řád s tradičními kulturami střetává již více než půl tisíciletí. Genocida velké části původního indiánského obyvatelstva doprovázející historickou etapu kolonizace, pozdější obchod s otroky, emigrační vlny spojené se dvěma světovými válkami, invazivní imperiální politika USA a ekonomická globalizace daly vzniknout hybridizovaným kulturám, které jsou dnes předmětem zájmu post-koloniální teorie. Patricie Dominguez a Irvin Morazan s tímto vrstevnatým slepencem kultur pracovali během společné rezidence v Mexico City a pro svůj projekt Sexi Sushi, který dále rozvíjejí v GEF, vytvořili autorskou dvojici Palo Cháán. Sexi Sushi je založeno jednak na juxtapozicích (globálně distribuované produkty, jako jsou nalepovací nehty, jsou konfrontovány s archeologickými nálezy), jednak na metaforickém překódování (hra s tvary jednotlivých zemí Latinské Ameriky ve stejnojmenném videu), které má zvláštní význam i v tom, že obsahuje prvek zpětného přivlastnění metaforického jazyka, který je jednou ze silných zbraní hegemonní „západní kultury“.

Instalací Martina Kohouta se v kruhu stručného přibližování pozic jednotlivých vystavujících dostáváme zpět k práci Anny Slámové. V posledním roce se v tvorbě obou umělců objevilo několik příbuzných rysů, především práce s prvky živé přírody, která v instalaci jedná jako autonomní aktér s nejistým výsledkem děje. V projektu pro GEF Martin Kohout reinterpretuje fotografie vzniklé jako součást projektu DEEPSK.IN iniciovaného dvojicí Grégoire Blunt a Emmy Skensved. Ti nafotili objekty zhruba desítky umělců v prostorách laboratoře částicové fyziky nacházející se v kanadském Ontariu asi 2100 metrů pod zemí. Objekty z Kohoutovy série Skinsmooth, spojující signifikantní tvar lidské dlaně s postupně se rozkládajícím organickým i neorganickým materiálem, do tohoto extrémně kontrolovaného prostředí mohly vstoupit pouze ve speciálním obalu. Podobně jako u Stercovy instalace Fosilní my se zde střetají diskursy umění a vědy, z nichž každý svým specifickým způsobem hledá odpovědi na to, odkud jsme přišli a jestli ještě vůbec můžeme nějak dojít.

text: Jan Zálešák