Sen o zářícím domu z cihel

Martin Drábek se ve své recenzi aktuální výstavy v Galerii výtvarného umění v Ostravě zabývá nejen hodnocením výstavního projektu jako takového, ale především aktuálním stavem, v němž se tato instituce nachází.

Sen o zářícím domu z cihel

Pro Moravskoslezský kraj je to klíčová sbírkotvorná instituce. Existuje již 90 let a ve svých depositářích uchovává přes 20 000 uměleckých artefaktů. Galerie výtvarného umění v Ostravě oslavuje své výročí výstavou nazvanou 100 děl z GVUO, tedy ukázkou děl, která současní kurátoři považují za ta vůbec nejkvalitnější z momentálně vlastněných. No a já, jako pravidelný návštěvník Domu umění, budu oslavovat také. A to poněkud hybridním textem, jenž je tak trochu recenzí zmíněné výstavy, a trochu úvahou na téma současné a budoucí role této instituce v daném regionálním kontextu.

Je to reprezentativní výstava. Nainstalovaná bez ambice překvapivé inovativnosti, ale ve své uměřené nenápadnosti je – a to zejména v největším prostoru v přízemí galerie, až divadelně působivá. Prostor je zde zahalen do pološera, které prořezávají pouze kotouče světel, jež díla nejen zviditelňují, ale zároveň jim vytvářejí intimní niku. V příjemném kontrastu zde navíc velmi jemně vystupují proporce a detaily puristicko-funkcionalistické architektury Domu umění. Napadne vás, že se díváte na ztělesnění konzervativní důstojnosti, přičemž tato verbalizace pocitu nevede ke zklamání, ale spíše k jisté formě odměny designované jako klidná empatická důvěryhodnost. Poeticky vylíčená atmosféra se nicméně vstupem do horního podlaží vytratí. Sto děl je na tuto galerii bohužel mnoho a horní patro se tak stává stísněným labyrintem. I ten však generuje důležitou informaci, jež spoludefinuje současný život této instituce. Dům umění v Ostravě je kapacitně nedostačující. To však nepochybně není vzkaz, který si divák z výstavy má odnést. Tím je spíše zdůraznění a potvrzení skutečnosti, že stojíme v opravdu důležité instituci, v jejíchž depositářích má procentuálně největší zastoupení umění 19. a 20. stol. Kurátoři díla vystavili zcela v intencích klasicky „didaktických“ muzeálních expozic, tedy v chronologických shlucích a s důrazem na skutečnost, že instituce ve své sbírkotvorné činnosti pokračuje i v současnosti. Výstava tak ze všeho nejvíce připomíná pokus o budoucí podobu stálé expozice, kde umění bez zbytečné instalační interpretace čeká na konzumaci. A potřebuje k tomu pouze háček na zdi, dostatečný prostor a sugestivní světlo. Tento tradiční kurátorský koncept zde má nicméně slabinu ve výše konstatovaném nedostatku místa a výstava tak celkově působí poněkud nevyváženým dojmem.

Dojem nevyváženosti nicméně nevyzařuje pouze z této výstavy, ale je zde typickým rysem dění posledních let. Jsem totiž již poměrně dlouho přesvědčen, že takto významná instituce třetího největšího města v České republice nesměle a rozpačitě přešlapuje na místě a neumí se rozhodnout, čím by vlastně chtěla být. A přitom je to tak jednoduché. Puristicko-funkcionalistická budova Domu umění je pomníkem, vizualizací historické epochy, ve které Ostrava zažívala své nejkreativnější ekonomicko-kulturní období. Dům umění je pevným bodem, kolem něhož v Ostravě rotuje umělecká scéna. Ten dům se v hustém smogu chvěje konzervativními konturami a je to tak dobře. Svým zakladatelským mýtem (vznik na základě odkázané soukromé sbírky, spolkově hrdé vybudování moderní výstavní budovy…) je předurčen být klasickou kamennou institucí. Její rolí není experimentování ve smyslu „nového institucionalismu“, její rolí je snažit se do posledních detailů naplnit divákova očekávání a poskytnout mu dokonalý komfort. Má se na základě svých kvalitních sbírek stát místem privilegovaného a kontemplativního prožívání umění, má se stát „chrámem“ umění, čemuž bude odpovídat nejenom kvalita a forma výstav, ale také stav uživatelského zázemí (webem počínaje a toaletami konče). V této tradiční a konzervativní roli bych galerii chtěl vidět ne proto, že část mé duše se zastavila a zemřela, ale proto, že část mé duše konzumenta umění občas zatouží po posvátném, bezpečném a maximálně komfortním prožitku. A v nejbližším regionálním kontextu prostě žádný podobný „chrám“ umění není a nebude. Navíc konzervativní tady neznamená nehybné a zatuchlé, ale spíše elegantní, vytříbeně estetické a nenuceně precizní – tedy přibližně tak, jak je to na současné výstavě 100 děl z GVUO k vidění ve velkém sále. Inspirativním by pro Ostravu v tomto smyslu, a to nejenom na základě podobných okolností vzniku a cihlového designu stěn, mohlo být například rotterdamské Museum Boijmans van Beuningen, které bylo ve 30. letech 20. stol. postaveno jako chrám umění a ve své původní budově tuto ambici splňuje dodnes. Navíc se zde díky dvěma dostavbám z druhé poloviny 20. stol. povedlo propojit tradičně konzervativní a současné instalační trendy a to je něco, co snad v brzké době čeká také ostravský Dům umění.

Ano přiznávám, že je poněkud naivní srovnávat instituci operující na 12 000 metrech čtverečních s institucí, jež má k dispozici metrů 750. Tento problém by však mohl mít v blízké budoucnosti řešení. Je to ostatně aspekt, kterému současný ředitel galerie Jiří Jůza v posledních letech věnuje zřejmě největší část své pracovní energie. Projekt dostavby Domu umění od Josefa Pleskota je na světě již od roku 2011. V Ostravě se mu přezdívá „Bílý stín“ a plochu galerie by měl zvětšit o necelých 6000 metrů čtverečních. Původně mělo být hotovo v roce 2015, nyní se však hovoří o roce 2020. Dle Jůzova vyjádření existuje politická podpora kraje a hledají se finanční zdroje. Lze jen doufat, že ostravskou dostavbu nepotká stejně komplikovaný osud jako olomoucké SEFO.

Nedostatek prostorové kapacity je, stejně jako omezený rozpočet, nepochybně problémem, se kterým se potýkají všechny státní kulturní instituce v ČR, nicméně ne všechny disharmonie v současném fungování ostravského Domu umění se dají omluvit těmito dvěma faktory. Když jsem výše zmiňoval dojem rozpačitého přešlapování, který na diváka z této instituce vyzařuje, měl jsem také na mysli existenci problémů, k jejichž odstranění žádných velkých finančních výdajů není třeba a výsledný efekt by byl nezanedbatelný. Z perspektivy divákova očekávání je jistě velmi příjemné, že Dům umění byl v minulých letech kultivovaně renovován, že zde vznikla kavárna či stylové toalety. Ocenit je také třeba víceúrovňovou komunikaci s diváky – animační programy, přednášky, komentované prohlídky, workshopy či koncerty současné experimentální hudby. To, co ale bohužel stále činí prožitek z této instituce disharmonickým, je absolutní nepřítomnost jednotného korporátního designu. Tato skutečnost pak například generuje situaci, kdy se opakovaně paralelně konají výstavy rozdílných kvalit a to ne nutně co se vystavených děl týká, ale způsobem jejich instalace, či designu vizuálního stylu informačních textů. Zcela nepřijatelný je také stav webové prezentace galerie, který jsem již komentoval ve své minulé recenzi. Je možné, že se ve své představě současného a budoucího směřování této instituce pletu, že současné vedení vůbec nechce směřovat k vizi konzervativního „chrámu“ umění, nicméně ať již je jejich představa jakákoli, měli by si stále opakovat, že jejich divák je divákem citlivým, vnímavým a tím pádem divákem, který k plnohodnotnému prožitku potřebuje maximální péči a to ve všech aspektech svého pobytu v galerijním prostoru.

---

100 děl z GVUO / Galerie výtvarného umění v Ostravě / Ostrava / 20. 1. - 20. 3. 2016

Foto: Vladimír Šulc, GVUO