Bezproblémová kontroverze

Rozruch kolem Aj Wej-Wejovy pražské návštěvy už víceméně utichl, jeho Zvěrokruh však na prostranství před Veletržním palácem zůstane ještě po dobu několika měsíců. K Aj Wej-Wejově výstavě v Národní galerii v Praze v kontextu jeho dalších nedávných projektů se ve svém komentáři vrací Michal Novotný.

Aj Wej-Wej napodobuje snímek utonulého syrského chlapce Aylana Kurdího, 2016

Bezproblémová kontroverze

Výstava Aj Wej-Weje v Národní galerii v Praze byla otevřena jaksi nevědomky uprostřed událostí, které stojí za zatím největším propadem popularity tohoto umělce a na začátku roku, který je z hlediska přízně veřejnosti zatím jeho bezpochyby nejhorším.

18. ledna otevřel Wej-Wej v pařížském nákupním centru Le Bon Marché Rive Gauche výstavu monumentálních papírových mýtických zvířat, pro jejíž hodnocení převzala většina světových médií charakteristiku recenzenta platformy Hyperallergic "lehká materiálně i obsahově"(viz ZDE). Opravdová lavina ironických komentářů se však spustila až poté, co se Wej-Wej na vernisáži vyfotil s ikonou prázdnoty Paris Hilton a oba poté společný snímek sdíleli na svých profilech na síti Instagram. Oproti Wej-Wejovým 300 tisícům sledujících má Paris Hilton na svém účtu přihlášeno 6 milionů příznivců. Ani ne o dva týdny později zveřejnil Aj Wej-Wej další fotografii, na které poněkud obtloustlý umělec leží v pozici tváří k zemi, dlaně nahoru, na pláži na řeckém ostrově Lesbos. Snímek přímo odkazující k symbolu uprchlické krize, fotografie tříletého utonulého syrského chlapce Aylana Kurdího, se dostal i do českých médií. Jejich hodnocení, že "vyvolal smíšené reakce" (např. ZDE), bylo nicméně opravdu eufemistické. I média jako Guardian označila snímek přinejmenším za "pomýlený" (viz ZDE), většina ostatních přímo obvinila Aj Wej-Weje z parazitismu na smrti dítěte a ze snahy se za každou cenu zviditelnit.

V sobotu 14. února, již po vernisáži v Praze, obalil Wej-Wejův tým přes noc sloupy berlínského Konzerthausu čtrnácti tisíci použitými plovacími vestami přivezenými právě z ostrova Lesbos, za kterými rozprostřel použitý nafukovací člun s nápisem "safe passage". Uprostřed charitativního gala večera poté moderátor vyzval všechny přítomné, aby se podívali, co mají pod svými židlemi. Možná (ne)překvapivě tam každý přítomný bohatý a slavný nalezl jednu zlatou termofólii (pro ty, kdo nepoznali, tu, kterou humanitární organizace rozdávají prochladlým běžencům). Následovala výzva k použití a skupinová fotografie, stejně jako další orgie selfies. Berlínský kulturní atašé Tim Renner označil event na svém facebookovém profilu za "obscénní", jiná média uváděla hodnocení jako "ofenzivně nevkusné" (viz ZDE).

Aj Wej-Wej, Zvěrokruh, Národní galerie v Praze, tisková konference, foto: Tereza Křenová, NG

World tour

Je možná až paradoxní, že uprostřed této smrště kritiky je možno pražskou výstavu "kontroverzního provokatéra" označit vlastně za naprosto postrádající jakoukoliv problematičnost. Přestože i u nás zabalil umělec hlavy bronzových zvířat do zlaté termofólie, gesto, které bylo bezpochyby cíleno na oficiální pozici České republiky vůči přijímání uprchlíků, zabalení bylo před vernisáží odstraněno. Wej-Wej k tomu sám uvedl, že z toho důvodu, aby lidé viděli, na co přišli. To je jistě platná argumentace. Gesto však žádný větší ohlas nevzbudilo, a to nejen proto, že většina médií si všímala spíše sporu ředitele Národní galerie Jiřího Fajta s prezidentem, a tak zdůrazňovala spíše "prezentaci jiné Číny než té zemanovské" (viz ZDE), ale možná také proto, že nemožnost posunout sdělení vystavených soch gestu nedovoluje býti více než narážkou nezávislou na podstatě díla pod zlatou fólií.

Otázkou také zůstává, jestli má Národní galerie zájem na tom, aby vzbuzovala kontroverzi. Vystavený Zvěrokruh je totiž právě v českém kontextu dílo problematické bezpochyby nejméně. Přestože Jiří Fajt několikrát uvedl, že Wej-Wej nastavuje společnosti zrcadlo, nevím, jakým způsobem zde může rezonovat kritika koloniálního vztahu bývalých mocností a trhu s uměním, tedy dvou témat, se kterými Češi žádné zkušenosti nemají. Prezentace tak zůstane spíše dekorativním okrášlením prostoru před Veletržním palácem, masově přístupnou zábavou pro diváky, kteří ocení hlavně estetický charakter děl, který je nepochybný. I pokud se vůbec dostanou k videu nainstalovanému ve foyer, dozví se toho klipově-televizním stylem více spíše o výjimečnosti Aj Wej-Weje než o komplexnosti celého díla. Výstava je ostatně součástí světové tour soch, které je možné ve dvou verzích - zlaté a bronzové - sledovat na stránkách Circle of Animals / Zodiach Heads. To vše tak přináší jistou pachuť lacinosti a komerce zastiňující auru díla, které v době svého vzniku v roce 2011 bylo rozhodně silným, problematickým, ale komplexním vyjádřením.

Aj Wej-Wej, Zvěrokruh, Národní galerie v Praze, foto: Jan Hromádko, NG

Dále se můžeme ptát, jestli by nedávalo větší smysl vystavit Wej-Wejova díla, která se dotýkají nikoli západní kolonizace historicko-politické, ale ekonomické, které jsme za posledních 25 let zažili v Čechách bohatě, tedy například starší práce pracující s ničením kulturního dědictví.

Doufejme také, že na slibované výstavě "připravené speciálně pro dvoranu Veletržního paláce" Wej-Wej opravdu nastaví české společnosti zrcadlo a dotkne se právě témat, ve kterých jsme někdy až neuvěřitelně autističtí. Na té samé vernisáži, kde Aj Wej-Wej představil svůj zvěrokruh, jsem v pátém patře s údivem pozoroval, jak si během několika minut po sobě jdoucí skupinky bílých Čechů zcela bezprostředně a bez nejmenšího stínu pochybností fotily na lavičce v osamění sedícího senegalského umělce El Hadji Syho v tradičním oblečení, jako by byl jedním z exponátů, a ani v nejmenším je v jejich naivitě nenapadlo, jaké významy a konotace by mohlo toto chování mít.

Bojovat za mír

Bude také zajímavé sledovat, jak se bude vyvíjet kauza okolo Wej-Weje samotného, který si na ostrově Lesbos otevřel ateliér a chystá se zde připravit pomník utonulým. Aj Wej-Wej se fotí prakticky s každým, koho potká a každý den zveřejňuje desítky fotografií, které jsou vesměs zcela banální, od motoru letadla, přes desítky fotografií syna, neznámé dívky na skůtru nebo detailů hotelových koupelen až po tisíce možných variací autoportrétu a autentickou dokumentaci připlouvajících uprchlických člunů. Selfie s Paris Hilton je tak možná pouze nafouknutou maličkostí, nicméně Wej-Wej si jejího možného dopadu přeci musel být vědom. Jedná se tak o ironii nebo je doopravdy Wej-Wej jen slávou posedlou celebritou, která si ani neuvědomuje, že Hilton je téměř ideálním ztělesněním toho, proti čemuž jej vnímáme jako hlavního bojovníka? Na fotografiích celebrit z berlínského galavečera zakrývajících své Dior šaty zlatými termofóliemi a usmívajících se s prsty do véčka do objektivů svých drahých mobilů něco mrazivého ale vskutku je a dílo tak vlastně poměrně trefně komentuje skutečnost, že uprchlická krize je v určitém smyslu pro některé jen hračkou a postoj k ní jen zachováním etikety. Jak celebrity z charitativního galavečera, tak Paris Hilton tak v podstatě nesmírně přesvědčivě a v přímém přenosu podepsali doznání vlastního pokrytectví, Wej-Wej jim k tomu jen podal pero. Není poté také Wej-Wejův portrét v pozici mrtvého chlapce právě obviněním nás všech, kteří se vciťujeme a integrujeme smutek, který nám nepatří a který nemůžeme z našich bezpečných domovů ani vůbec pochopit, ani na něj nemáme žádné právo? Nevím. Nicméně podstatné možná může být i to, že Wej-Wej celou situaci nijak nekomentoval, ani se nesnažil nijak obhajovat. Asi jen historie tak nakonec ukáže jakým způsobem bude jeho dílo čteno. Avšak Wej-Wej byl i v minulosti vždy mistr v tom, nekritizovat z opozice, ale spíše ilustrovat patologii určitých procesů jejich částečnou reprodukcí.

foto z charitativního galavečera Cinema for Peace, Berlin Film Festival, foto: The Independent

Aj Wej-Wej / Zvěrokruh / Národní galerie v Praze / Praha / 6. 2. - 31. 8. 2016