This experience was born digital

Jozef Mrva odkrývá ve své recenzi výstavy Virtual modality v pražské Galerii NoD východiska a způsob práce čtyř mladých umělců, jejichž tvorba čerpá z nezměrnosti datového obsahu na internetu a z jejich vlastní zkušenosti konstantní přítomnosti v online prostoru.

V Galerii NoD byla paralelně zahájena rovněž výstava švýcarské umělkyně Isabelle Richner, o níž v jiném příspěvku referuje Tereza Hrušková.

Andrea Mikysková

This experience was born digital

V Galerii NoD jsou v rámci programu VIDEO NoD vystavena videa čtyř mladých tvůrců, kteří reprezentují post-internetový proud v současném umění. Jsou jimi Andrea Mikysková (studentka ateliéru Supermédií na VŠUP), Kryštof Ambrůz a Anna Sláma (studenti ateliéru Video na brněnské FaVU) a Ladislav Tejml (student ateliéru Multimédia tamtéž).

Tvůrce lze zařadit k tzv. netizens – generaci, která vyrostla na internetu, umí se na něm pohybovat a dokáže jej sebevědomě reflektovat. Post-internet pak není jen vystoupením klasického net.artu z jeho webového formátu do kamenné galerie, ale také uvědomění si neoddělitelného propletení online a offline prostředí. Tato dualita také ústí v možnost prezentovat jedno dílo v několika verzích – jak online, tak offline, aniž by jeden ze způsobů prezentace působil nepřirozeně. Z tohoto hlediska je zajímavé to, že všechna vystavená díla jsou dostupná na webu. Právě tento fakt přibližuje výstavu k zavedenému formátu vystavování internetového umění, takzvaným Speed Shows. Speed Show je neformální vernisáž, která probíhá v internetových kavárnách, kde se na jeden večer zarezervují všechny počítače a na jejich monitorech jsou prezentována webová díla, případně díla dostupná online. Od Speed Show se ale samozřejmě tato výstava diametrálně liší jak produkcí, tak charakterem děl – až na jednu výjimku se nejedná o interaktivní videa. Přestože jsou všechna volně dostupná na internetu, promítání na velké projekční plochy jim dodává jistou monumentalitu. Nevýhodou prezentace v tomto konkrétním prostoru je ale hluk způsobený provozem baru a nemožnost zhlédnout videa se zvukem.

Pojítkem mezi těmito autory je určitá snaha o aktuálnost, snaha zachytit současnou vizualitu a trend, aniž by trendovost byla vnímána negativně. Snaží se vystihnout náladu doby, do níž však také projektují svoje stavy mysli a pocity – v éře personalizovaného webu 2.0 a sociálních médií živících se emocemi uživatelů se jedná o zcela logický přístup a videa se tedy nejeví jako podbízivá nebo prvoplánová.

Největší prostor je na výstavě věnován Andree Mikyskové, jejíž čtyři videa jsou promítána dvěma projektory. Pro její tvorbu jsou charakteristické generativní tendence, používá vizualizace částic, proudění biologických a fyzikálních jevů, které jsou často zasazovány do krajinných scenérií. Těmito kolážemi vytváří subjektivní prostory, nečasové krajiny složené z kvantifikovaných jevů a vibrujících hor. Na rozdíl od ostatních autorů téměř nepoužívá 3D animaci a její videa jsou víceméně plošná. Zároveň v největší míře pracuje s postprodukcí a vizuálními efekty, které se stávají jistým druhem fetiše a určují náladu videí.

Dvojice Anna Sláma a Kryštof Ambrůz se sebejistě pohybuje v současné post-internetové vizualitě, a ač každý z nich přistupuje k digitální animaci jinak, lze v jejich pracích najít styčné body.

Swag kape ze silně postprodukovaných videokoláží ze série SCREENBOY Kryštofa Ambrůze, ve kterých svoji siluetu před počítačem nechává mizet v blyštivých pozadích, heslovitých nápisech, animacích a fotkách z fotobank a artových blogů. Vzniklé koláže tematizují přítomnost na webu, jsou jakýmsi odkazem k surf-pozitivnímu přístupu raného internetu, smíchaným s performativitou typickou pro Martina Kohouta (viz např. série Martin Kohout Watching). Vizualita videí odkazuje na internetové subkultury a mikrožánry jako je Seapunk, Vaporwave či Cloud Rap. V této směsici nejde o originalitu, i když se do jeho videí dostává osobní výpověď: svým způsobem připomínají self-portréty Michala Drozena, a to zejména ve způsobu obklopení se znaky, oblečením a identifikací, či naopak odstupem od konzumní vizuální kultury. Jeho videa tedy tematizují samu příslušnost k post-internetové subkultuře charakterizované přítomností na obrazovce. Proto vnímám pozitivně jejich prezentaci na monitoru namísto promítání projektorem.

Anna Sláma

Anna Sláma se vyjadřuje pomocí subtilních 3D animací zobrazujících abstraktní plující předměty. Možná že „předměty“ není přesné označení, spíše by se dalo mluvit o entitách s charakterem jakéhosi mutujícího ledu, protoplasmy, které přesto – nebo právě proto – působí dojmem jisté materiální až haptické blízkosti. Ve velkém formátu tak obzvlášť vyniká jejich skulpturální kvalita, podtržená redukovanou barevností. Na poli 3D animace, kde se obvykle pracuje s konkrétními předměty z databank a usiluje se o hyperrealističnost, se jedná o zcela opačný přístup: tvary a textury jsou abstrahovány a rozpouštěny do cizích, nových forem.

Tradičnějším způsobem pracuje s 3D animací Ladislav Tejml, který ji však využívá spíše jako prostředek pro experimenty s formáty vyprávění. Jeho animace a videofragmenty jsou součástí experimentální stránky Click by click. Jedná se o jakýsi dada-mix animací a found footage videí. Animace mají humorný charakter, jsou složeny z 3D modelů často otexturovaných slavnými obrazy (např. moucha v kombinaci s Da Vinciho malbami) a zasazených do absurdních situací. Nahodilost prvků a znaků je do jisté míry způsobena dostupností digitálních bank s volně stažitelnými 3D modely a fotografiemi. Jejich rekombinováním vytváří Ladislav Tejml dadaisticky laděné situace. Kolážovitost jeho práce je ještě podtržena kombinací těchto komponovaných animací s fragmenty v podobě záběrů na hejna racků či zahradní postřikovač. Vzniklou nesourodost lze však jednoznačně vnímat jako záměr. V tomto ohledu ale prezentace jeho práce v galerii pokulhává, jelikož na rozdíl od webového prohlížeče jsou zde videa přehrávána lineárně. Stránka Click by click totiž funguje jako shuffle, kdy se s každým kliknutím načte jiné video.

Celkově výběr představuje mladou krev současné videotvorby, která recykluje podněty z všudypřítomného internetu a sleduje globální trendy, aniž by jim slepě podléhala. Právě toto přitakání banalitě a nadprodukci obrazů na síti je jednou z charakteristik post-internetu. Ve stále zrychlující se době již nelze doufat v nadčasovost a udržování si nadhledu ve zmatku ubíhajících newsfeedů lze považovat za samostatnou uměleckou strategií.

Virtual modality / vystavující umělci: Kryštof Ambrůz, Andrea Mikysková, Anna Sláma, Ladislav Tejml / kurátorka výstavy: Veronika Zajačiková / Galerie NoD / VIDEO NoD / Praha / 18. 2. - 13. 3. 2016

Foto: Pavel Kubesa