Na pomezí samoty

Radka Schmelzová, jedna z účastnic umělecko-výzkumného projeku zaměřeného na proměny krajiny v postindustriální době Frontiers of Solitude, podává zprávu o expedici do severních Čech, o stejnojmenné výstavě probíhající v několika pražských galeriích a o sympoziu konaném na začátku tohoto měsíce.

Iceland Expedition, 2015, foto: Diana Winklerová

Na pomezí samoty 

Mezioborový projekt o proměnách krajiny v důsledku industrializace a globalizace Na pomezí samoty / Frontiers of Solitude [1] se od většiny aktivit na české umělecké scéně odlišuje programem i formou, ale zároveň se od počátku jeví jako zvláštně ambivalentní. Rétorikou a zaměřením na ekologii a energetické zdroje průběh projektu trochu připomínal vědecké expedice. Oblasti střední a severní Evropy, které vybraní umělci navštívili, spojuje výrazné poškození průmyslovou činností, což spíše odkazovalo k aktivismu. Projekt podle úvodu na blogu „zkoumá aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody. Tato témata jsou reflektována a rozpracovávána prostřednictvím uměleckého průzkumu kulturní geografie a morfologie tří specifických oblastí střední a severní Evropy. Součástí projektu jsou mimo jiné dílny, odehrávající se v České republice, v Norsku i na Islandu, či výstava a symposium v Praze v roce 2016.“

Jeden z výstupů projektu - stejnojmennou výstavu - lze aktuálně zhlédnout ve třech pražských galeriích: ve Školské 28, Fotograf Gallery a Ex Post. Vydán byl anglicko-český katalog a uskutečnilo se mezinárodní sympozium věnované proměnám krajiny. Projektu, výstavě i sympoziu se věnuji v obecné rovině, což i vzhledem k omezenému formátu komentáře znamená, že až na výjimky nezmiňuji konkrétní díla. Ostatně velmi podrobné informace, dokumenty, blog a fotografie z projektu lze nalézt na jeho webových stránkách.

Mostecká pánev

Projekt začal expedicemi do tří oblastí Islandu [2], Česka [3] a Norska [4]. Byla jsem jako lektorka přizvaná na jednu přednášku v rámci české části Do hlubiny lignitových mračen, přispěla jsem textem do katalogu a účastnila jsem se jako divák závěrečného večera v klášteře Osek. Vlastní pobyt umělců v krajině považuji za nejsilnější stránku projektu. Je sice možné číst knihy, dívat se na filmy nebo si prohlížet fotografie, ale vlastní zkušenost s industriální či postindustriální krajinou nelze nahradit. Účastníci dílen bydleli na faře v Mariánských Radčicích a v klášteře Osek, což přinášelo silný vizuální a ekologický kontrast, ale i emoční napětí mezi historií a současností.

Velkolom Bílina, 2015, foto: Dagmar Šubrtová

Je to krajina, kde získáváte informace formou stresorů: všudypřítomný podprahový zvuk těžebních strojů z povrchových jam, odkaliště, popílkoviště, zmizelé vesnice, města a nová rekultivovaná příroda... Současně je ale toto prostředí zdrojem intenzivních estetických prožitků. Z pohledu fenomenologie je to krajina kosmická, světelná, s průhledy přes obnažené vrstvy země. Krajina převrácená naruby, která se promění v krajinu jezerní. „Potomci nám za vybudování jezer v krušnohorském srážkovém stínu budou dalších tisíc let vděčni, protože nic takového by nikdo dobrovolně nefinancoval,“ podotkl hydrobiolog Ivo Přikryl ve své přednášce Vodní režim post-těžební krajiny – ideál a realita na sympoziu.

Meze interpretace

Výstava Frontiers of Solitude se mi instalačně jeví jako zaměnitelná s mnoha dalšími − na stěnách videa, fotografie a výjimečně objekt, převládá tady pohyblivý obraz. Protože bylo třeba vystavit práce všech zúčastněných umělců, museli organizátoři projektu využít více výstavních prostorů, což v důsledku znesnadnilo instalační řešení. Autoři většinou dostali možnost si místo pro svoje díla vybrat sami, nebyla uplatněna v podstatě žádná kurátorská koncepce (i výběr umělců byl rozhodnutím každé partnerské organizace, což vyplývá i z grantových pravidel).

Protože jde o poměrně naléhavé téma, zdá se mi pro expozici důležitá linie kontextuálního chápání vizuálních a zvukových děl. Práce jsou však po mém soudu představeny jako autonomní estetické objekty a přesně v tom spočívá ona „zaměnitelnost“ s jinými výstavními projekty. Kontext je nutné si doplnit buď z webu projektu, nebo z katalogu. Co se týče instalačního řešení, mě osobně by potěšila jednoduchá topografie, tedy rozdělení podle toho, kde umělci díla vytvořili. Zajímalo by mě, zda různé umělecké výpovědi vytvářejí odlišný obraz jedné lokality, v čem se naopak shodují a podobně.

Martin Zet, Územní limity těžby, instalace, foto: Dagmar Šubrtová

Snažím se najít odpověď na otázku, zda jsou tu předkládány analýzy nástrojů globální moci, které mění krajiny a jejich systémy reprezentace, nebo zda jde jen o reflexi krajinných změn, z níž máme to předchozí samostatně vyvodit. Je možné se ptát, co tato umělecká díla „říkají“, nelze však mluvit o tom, co „dělají“: aby byl skutečně naplněn tento přesah a deklarovaná snaha o dialog, bylo by lepší, kdyby byla díla instalována ve veřejném prostoru, ideálně přímo v dotčených lokalitách.

Příkladem toho, jak záleží na distribuci děl, může být videoinstalace Pád Pavla Mrkuse, jež měla premiéru v kostele sv. Salvátora pod názvem KINESIS. Projekce na klenbě barokního kostela je, co se týče působení na diváka, poněkud odlišná od galerijní prezentace stejného videa. Jestliže zpomalený pád vodní masy s autentickým zvukem mohl mít v kostele silné duchovní konotace, pak ve Fotograf Gallery působí podobná projekce v menším měřítku mnohem komorněji a bez oněch duchovních obsahů. Práce jako jedna z mála vykazuje nezávislost na zmíněném kontextu a tím, že se pokouší o zobecnění, vlastně zkresluje svoje poselství.

Problémy, které projekt sledoval, bych metaforicky přirovnala k vysoce výbušné směsi, ale výstava ve mně nic naléhavého neevokovala.

Sympozium, antropocén, granty a Labofii

Situace se komplikuje tím, že problematika vztahu industrializace a globalizace či ekologie a energetiky patří do světa komplexních systémů, kde je nutno pohlížet s podezřením i na samotné slovo příčina. Šipka od příčiny a následku je viditelná jen obtížně, nelze zde uplatnit většinu běžných analytických metod či standardní logiku. Vzhledem k existenci nelinearit vidíme namísto příčinných vztahů jen mlhu. Tak například islandská „čistá, zelená“ energie z vody je na základě sítí neviditelných ekonomických závislostí používána pro účely, jejichž důsledek je nakonec překvapivě podobný těm v silně industrializovaných zemích v kontinentální Evropě. Julia Martin ve videu Exchange 1-5 upozorňuje na skutečnost, že islandská vodní elektrárna Kárahnjúkar dodává elektřinu výhradně pro Alcoa Fjarðaál, hliníkovou huť americké firmy Alcoa. Pro elektrárnu bylo vybudováno v nedotčené divočině pět přehrad na dvou řekách, jež jsou součástí největšího evropského ledovce Vatnajökull.

Hydroelektrárna Kárahnjúkar, Island, foto: Julia Martin

I těmto problémům se věnovalo sympozium (5.−6. 2. 2016). První den v oddíle Zprávy zpoza pomezí zazněly zprávy organizátorů (Ivar Smedstad, Julia Martin) a prezentace zúčastněných umělců (Alena Kotzmannová, Pavel Mrkus). V příspěvku Zvukový žurnalismus a místa v procesu proměn Peter Cusack představil pozoruhodnou systematickou práci v podobě interaktivní mapy, v níž zaznamenává zvuky z ekologicky poznamenaných míst.

Oddíl Antropo-scény věnovaný problematice tzv. antropocénu [5] zahájil Dustin Breitling tématem kognitivního mapování. Téma tu bylo nahlíženo i z pohledu sociologie (Tereza Stöckelová) a kulturní teorie a filozofie (Vít Bohal). Diskurs antropocénu je složitý, kromě potíží s určením, kdy vlastně začal, je pro jeho vymezení třeba uvažovat o dvou otázkách: „Lze oddělit vliv člověka od vlivu přirozených dějů v přírodě, jak ji dnes chápeme?“ a dále „Budou stopy tohoto vlivu rozpoznatelné v geologické historii planety ještě za miliony let?“ [6].

Je zajímavé, jak silně se konceptu antropocénu daří propojovat přírodovědné obory s humanitními i vědu s duchovnem. Především je nutné zdůraznit, že jsme v důsledku lidských aktivit na naší planetě v různém rozsahu poškodili již skoro dvě třetiny souše. Spalování fosilních paliv ústí v obrovské změny ve složení atmosféry, zvýšení hladiny oceánů a jejich kyselosti, hrozí vyčerpání podzemních zásob vody, extremizace počasí, nepřirozeně rychlé pohyby ledovců. Tomu všemu čelíme posledními pokusy nějak globální oteplování řešit.

Alena Kotzmannová, ze série Na zemi vzhůru nohama

Posun od komplikovaného antropocénu přinesl příspěvek Guy van Belle, který se věnoval mimo jiné i logice grantových podpor a nutnosti si uvědomit, zda je někdo umělec, nebo manažer, neboť takové rozhodnutí má svoje konsekvence. On je vyřešil tím, že financuje svoji tvorbu z vlastních prostředků, což kromě nízké uhlíkové stopy zaručuje nezávislost, tedy uměleckou svobodu. Pobavila mě i jeho bryskní reflexe, že grant je hlavním důvodem, proč umělci sedí a diskutují ve tmě sálu, místo aby se věnovali svojí práci. Myslím, že teoretici budou muset dřív nebo později reflektovat, jak granty předurčují nejen strukturu, ale i výsledky uměleckých projektů. Ale to bych už rozvíjela jiný, nikoliv však nerelevantní příběh.

Patrně nejživější ohlas zaznamenal poslední příspěvek autorů Isabelle Frémeaux a Johna Jordana o The Laboratory of Inssurrectionary Imagination (Labofii), která více než deset let sdružuje umělce a aktivisty, kteří spoluvytvářejí nové formy odporu a neposlušnosti. V současné době budují na farmě v Bretani post-kapitalistickou komunu, kterou spojuje nejen umění, aktivismus a permakultura, ale také okupace území u Notre-Dame-des Landes, kde by mělo být vybudováno letiště. Na několika tisících akrů lesa tu aktivisté spolu s farmáři a vesničany pracují na společném využití půd a odolávají zbytečné výstavbě nového letiště. Je absurdní, že propaganda hlavních francouzských médií se snaží charakterizovat prostor jako nebezpečný a přirovnává ho k enklávám Islámského státu či iráckého Mosulu.

Kvalita příspěvků, jak už to na sympoziích bývá, nebyla vyrovnaná, nejostřejší kontrast nastal mezi trivialitou přednášky Mít zemi, mít zahradu (Stanislav Komárek) a nesrozumitelností příspěvku Kognitivní mapování (Dustin Breitling), ta by patřila maximálně na příslušnou oborovou akademickou konferenci. Mě zaujaly nejvíce příspěvky umělců a odborníků, kteří se projektu zúčastnili, nebo měli velmi blízko k dané problematice či k tomuto typu uměleckých projektů.

Domnívám se, že „expedice“ v terénu mohly ovlivnit umělce více, než se zatím zdá. Jsem si vědoma i toho, že projekt vykazoval jednu závažnou asymetrii, a to, že organizátoři museli vyvinout ohromné úsilí při zvládnutí administrativního molochu „norských fondů“, z nichž byl financován program i profesionální servis umělcům. Přes některé kritické připomínky považuji celý projekt Frontiers of Solitude za nebývale inspirativní, ale především svým obsahem za velmi závažný.

[1] Projekt je společnou iniciativou Galerie Školská 28 (Deai / SETKÁNÍ), Atelier Nord v Oslo a Skaftfell Centra pro vizuální umění v Seyðisfjörður. Finanční podporu získal projekt z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci grantů EEA.

[2] 10. 8. - 20. 8. 2015, organizátorka: Julia Martin; zúčastnění umělci: Pavel Mrkus, Diana Winklerová, Greg Pope, Karlotta Blöndal, Finnur Arnar Arnason

[3] 5. 9 - 25. 9. 2015, organizátoři: Dagmar Šubrtová, Miloš Vojtěchovský, Michal Kindernay; zúčastnění umělci: Peter Cusack, Gunnhild Enger, Þórunn Eymundardóttir, Tommy Høvik, Kristín Rúnarsdóttir, Vladimír Turner, Robert Vlasák, Martin Zet

[4] 20. 9. 2015 - 30. 9. 2015, organizátor: Ivar Smedstad; zúčastnění umělci: Gunhild Enger, Iselin Linstad Hauge, Vladimír Merta, Alena Kotzmannová, Elvar Már Kjartansson, Monika Fryčová

[5] Termín pochází původně z geologie coby alternativa k holocénu. Zda dojde k oficiálnímu zavedení pojmu se rozhodnou geologové letos v srpnu v Kapském Městě.

[6] Chum, S., Začíná Antropocén, nová „lidská éra“ planety Země, dostupné z: link

Frontiers of Solitude / organizátoři projektu: viz ZDE / účastníci projektu: viz ZDE / výstava probíhá v Galerii Školská 28, Fotograf Gallery a v galerii Ex Post / kurátoři výstavy: Ivar Smedstad, Julia Martin, Dana Recmanová / Praha / 4. 2. - 4. 3. 2016 / Výstava pokračuje v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě od 31. března do 29. května a na podzim v Centru současného umění v Ústí nad Labem.

Foto: archiv projektu Frontiers of Solitude