Artalk.cz

Na pomezí samoty

Radka Schmelzová, jedna z účastnic umělecko-výzkumného projeku zaměřeného na proměny krajiny v postindustriální době Frontiers of Solitude, podává zprávu o expedici do severních Čech, o stejnojmenné výstavě probíhající v několika pražských galeriích a o sympoziu konaném na začátku tohoto měsíce.

diana11.8_164
Iceland Expedition, 2015, foto: Diana Winklerová

Na pomezí samoty 

Mezioborový projekt o proměnách krajiny v důsledku industrializace a globalizace Na pomezí samoty / Frontiers of Solitude [1]

[1] Projekt je společnou iniciativou Galerie Školská 28 (Deai / SETKÁNÍ), Atelier Nord v Oslo a Skaftfell Centra pro vizuální umění v Seyðisfjörður. Finanční podporu získal projekt z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci grantů EEA.

se od většiny aktivit na české umělecké scéně odlišuje programem i formou, ale zároveň se od počátku jeví jako zvláštně ambivalentní. Rétorikou a zaměřením na ekologii a energetické zdroje průběh projektu trochu připomínal vědecké expedice. Oblasti střední a severní Evropy, které vybraní umělci navštívili, spojuje výrazné poškození průmyslovou činností, což spíše odkazovalo k aktivismu. Projekt podle úvodu na blogu „zkoumá aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody. Tato témata jsou reflektována a rozpracovávána prostřednictvím uměleckého průzkumu kulturní geografie a morfologie tří specifických oblastí střední a severní Evropy. Součástí projektu jsou mimo jiné dílny, odehrávající se v České republice, v Norsku i na Islandu, či výstava a symposium v Praze v roce 2016.“

Jeden z výstupů projektu – stejnojmennou výstavu – lze aktuálně zhlédnout ve třech pražských galeriích: ve Školské 28, Fotograf Gallery a Ex Post. Vydán byl anglicko-český katalog a uskutečnilo se mezinárodní sympozium věnované proměnám krajiny. Projektu, výstavě i sympoziu se věnuji v obecné rovině, což i vzhledem k omezenému formátu komentáře znamená, že až na výjimky nezmiňuji konkrétní díla. Ostatně velmi podrobné informace, dokumenty, blog a fotografie z projektu lze nalézt na jeho webových stránkách.

Mostecká pánev

Projekt začal expedicemi do tří oblastí Islandu [2]

[2] 10. 8. – 20. 8. 2015, organizátorka: Julia Martin; zúčastnění umělci: Pavel Mrkus, Diana Winklerová, Greg Pope, Karlotta Blöndal, Finnur Arnar Arnason

, Česka [3]

[3] 5. 9 – 25. 9. 2015, organizátoři: Dagmar Šubrtová, Miloš Vojtěchovský, Michal Kindernay; zúčastnění umělci: Peter Cusack, Gunnhild Enger, Þórunn Eymundardóttir, Tommy Høvik, Kristín Rúnarsdóttir, Vladimír Turner, Robert Vlasák, Martin Zet

a Norska [4]

[4] 20. 9. 2015 – 30. 9. 2015, organizátor: Ivar Smedstad; zúčastnění umělci: Gunhild Enger, Iselin Linstad Hauge, Vladimír Merta, Alena Kotzmannová, Elvar Már Kjartansson, Monika Fryčová

. Byla jsem jako lektorka přizvaná na jednu přednášku v rámci české části Do hlubiny lignitových mračen, přispěla jsem textem do katalogu a účastnila jsem se jako divák závěrečného večera v klášteře Osek. Vlastní pobyt umělců v krajině považuji za nejsilnější stránku projektu. Je sice možné číst knihy, dívat se na filmy nebo si prohlížet fotografie, ale vlastní zkušenost s industriální či postindustriální krajinou nelze nahradit. Účastníci dílen bydleli na faře v Mariánských Radčicích a v klášteře Osek, což přinášelo silný vizuální a ekologický kontrast, ale i emoční napětí mezi historií a současností.

bilina_zetturnerpress
Velkolom Bílina, 2015, foto: Dagmar Šubrtová

Je to krajina, kde získáváte informace formou stresorů: všudypřítomný podprahový zvuk těžebních strojů z povrchových jam, odkaliště, popílkoviště, zmizelé vesnice, města a nová rekultivovaná příroda… Současně je ale toto prostředí zdrojem intenzivních estetických prožitků. Z pohledu fenomenologie je to krajina kosmická, světelná, s průhledy přes obnažené vrstvy země. Krajina převrácená naruby, která se promění v krajinu jezerní. „Potomci nám za vybudování jezer v krušnohorském srážkovém stínu budou dalších tisíc let vděčni, protože nic takového by nikdo dobrovolně nefinancoval,“ podotkl hydrobiolog Ivo Přikryl ve své přednášce Vodní režim post-těžební krajiny – ideál a realita na sympoziu.

Meze interpretace

Výstava Frontiers of Solitude se mi instalačně jeví jako zaměnitelná s mnoha dalšími − na stěnách videa, fotografie a výjimečně objekt, převládá tady pohyblivý obraz. Protože bylo třeba vystavit práce všech zúčastněných umělců, museli organizátoři projektu využít více výstavních prostorů, což v důsledku znesnadnilo instalační řešení. Autoři většinou dostali možnost si místo pro svoje díla vybrat sami, nebyla uplatněna v podstatě žádná kurátorská koncepce (i výběr umělců byl rozhodnutím každé partnerské organizace, což vyplývá i z grantových pravidel).

Protože jde o poměrně naléhavé téma, zdá se mi pro expozici důležitá linie kontextuálního chápání vizuálních a zvukových děl. Práce jsou však po mém soudu představeny jako autonomní estetické objekty a přesně v tom spočívá ona „zaměnitelnost“ s jinými výstavními projekty. Kontext je nutné si doplnit buď z webu projektu, nebo z katalogu. Co se týče instalačního řešení, mě osobně by potěšila jednoduchá topografie, tedy rozdělení podle toho, kde umělci díla vytvořili. Zajímalo by mě, zda různé umělecké výpovědi vytvářejí odlišný obraz jedné lokality, v čem se naopak shodují a podobně.

martin_zet_limity_2016
Martin Zet, Územní limity těžby, instalace, foto: Dagmar Šubrtová

Snažím se najít odpověď na otázku, zda jsou tu předkládány analýzy nástrojů globální moci, které mění krajiny a jejich systémy reprezentace, nebo zda jde jen o reflexi krajinných změn, z níž máme to předchozí samostatně vyvodit. Je možné se ptát, co tato umělecká díla „říkají“, nelze však mluvit o tom, co „dělají“: aby byl skutečně naplněn tento přesah a deklarovaná snaha o dialog, bylo by lepší, kdyby byla díla instalována ve veřejném prostoru, ideálně přímo v dotčených lokalitách.

Příkladem toho, jak záleží na distribuci děl, může být videoinstalace Pád Pavla Mrkuse, jež měla premiéru v kostele sv. Salvátora pod názvem KINESIS. Projekce na klenbě barokního kostela je, co se týče působení na diváka, poněkud odlišná od galerijní prezentace stejného videa. Jestliže zpomalený pád vodní masy s autentickým zvukem mohl mít v kostele silné duchovní konotace, pak ve Fotograf Gallery působí podobná projekce v menším měřítku mnohem komorněji a bez oněch duchovních obsahů. Práce jako jedna z mála vykazuje nezávislost na zmíněném kontextu a tím, že se pokouší o zobecnění, vlastně zkresluje svoje poselství.

Problémy, které projekt sledoval, bych metaforicky přirovnala k vysoce výbušné směsi, ale výstava ve mně nic naléhavého neevokovala.

Sympozium, antropocén, granty a Labofii

Situace se komplikuje tím, že problematika vztahu industrializace a globalizace či ekologie a energetiky patří do světa komplexních systémů, kde je nutno pohlížet s podezřením i na samotné slovo příčina. Šipka od příčiny a následku je viditelná jen obtížně, nelze zde uplatnit většinu běžných analytických metod či standardní logiku. Vzhledem k existenci nelinearit vidíme namísto příčinných vztahů jen mlhu. Tak například islandská „čistá, zelená“ energie z vody je na základě sítí neviditelných ekonomických závislostí používána pro účely, jejichž důsledek je nakonec překvapivě podobný těm v silně industrializovaných zemích v kontinentální Evropě. Julia Martin ve videu Exchange 1-5 upozorňuje na skutečnost, že islandská vodní elektrárna Kárahnjúkar dodává elektřinu výhradně pro Alcoa Fjarðaál, hliníkovou huť americké firmy Alcoa. Pro elektrárnu bylo vybudováno v nedotčené divočině pět přehrad na dvou řekách, jež jsou součástí největšího evropského ledovce Vatnajökull.

karahnjukar
Hydroelektrárna Kárahnjúkar, Island, foto: Julia Martin

I těmto problémům se věnovalo sympozium (5.−6. 2. 2016). První den v oddíle Zprávy zpoza pomezí zazněly zprávy organizátorů (Ivar Smedstad, Julia Martin) a prezentace zúčastněných umělců (Alena Kotzmannová, Pavel Mrkus). V příspěvku Zvukový žurnalismus a místa v procesu proměn Peter Cusack představil pozoruhodnou systematickou práci v podobě interaktivní mapy, v níž zaznamenává zvuky z ekologicky poznamenaných míst.

Oddíl Antropo-scény věnovaný problematice tzv. antropocénu [5]

[5] Termín pochází původně z geologie coby alternativa k holocénu. Zda dojde k oficiálnímu zavedení pojmu se rozhodnou geologové letos v srpnu v Kapském Městě.

zahájil Dustin Breitling tématem kognitivního mapování. Téma tu bylo nahlíženo i z pohledu sociologie (Tereza Stöckelová) a kulturní teorie a filozofie (Vít Bohal). Diskurs antropocénu je složitý, kromě potíží s určením, kdy vlastně začal, je pro jeho vymezení třeba uvažovat o dvou otázkách: „Lze oddělit vliv člověka od vlivu přirozených dějů v přírodě, jak ji dnes chápeme?“ a dále „Budou stopy tohoto vlivu rozpoznatelné v geologické historii planety ještě za miliony let?“ [6]

[6] Chum, S., Začíná Antropocén, nová „lidská éra“ planety Země, dostupné z: link

.

Je zajímavé, jak silně se konceptu antropocénu daří propojovat přírodovědné obory s humanitními i vědu s duchovnem. Především je nutné zdůraznit, že jsme v důsledku lidských aktivit na naší planetě v různém rozsahu poškodili již skoro dvě třetiny souše. Spalování fosilních paliv ústí v obrovské změny ve složení atmosféry, zvýšení hladiny oceánů a jejich kyselosti, hrozí vyčerpání podzemních zásob vody, extremizace počasí, nepřirozeně rychlé pohyby ledovců. Tomu všemu čelíme posledními pokusy nějak globální oteplování řešit.

alena_kotzmannova_ze_serie_na_zemi_vzhuru_nohama
Alena Kotzmannová, ze série Na zemi vzhůru nohama

Posun od komplikovaného antropocénu přinesl příspěvek Guy van Belle, který se věnoval mimo jiné i logice grantových podpor a nutnosti si uvědomit, zda je někdo umělec, nebo manažer, neboť takové rozhodnutí má svoje konsekvence. On je vyřešil tím, že financuje svoji tvorbu z vlastních prostředků, což kromě nízké uhlíkové stopy zaručuje nezávislost, tedy uměleckou svobodu. Pobavila mě i jeho bryskní reflexe, že grant je hlavním důvodem, proč umělci sedí a diskutují ve tmě sálu, místo aby se věnovali svojí práci. Myslím, že teoretici budou muset dřív nebo později reflektovat, jak granty předurčují nejen strukturu, ale i výsledky uměleckých projektů. Ale to bych už rozvíjela jiný, nikoliv však nerelevantní příběh.

Patrně nejživější ohlas zaznamenal poslední příspěvek autorů Isabelle Frémeaux a Johna Jordana o The Laboratory of Inssurrectionary Imagination (Labofii), která více než deset let sdružuje umělce a aktivisty, kteří spoluvytvářejí nové formy odporu a neposlušnosti. V současné době budují na farmě v Bretani post-kapitalistickou komunu, kterou spojuje nejen umění, aktivismus a permakultura, ale také okupace území u Notre-Dame-des Landes, kde by mělo být vybudováno letiště. Na několika tisících akrů lesa tu aktivisté spolu s farmáři a vesničany pracují na společném využití půd a odolávají zbytečné výstavbě nového letiště. Je absurdní, že propaganda hlavních francouzských médií se snaží charakterizovat prostor jako nebezpečný a přirovnává ho k enklávám Islámského státu či iráckého Mosulu.

Kvalita příspěvků, jak už to na sympoziích bývá, nebyla vyrovnaná, nejostřejší kontrast nastal mezi trivialitou přednášky Mít zemi, mít zahradu (Stanislav Komárek) a nesrozumitelností příspěvku Kognitivní mapování (Dustin Breitling), ta by patřila maximálně na příslušnou oborovou akademickou konferenci. Mě zaujaly nejvíce příspěvky umělců a odborníků, kteří se projektu zúčastnili, nebo měli velmi blízko k dané problematice či k tomuto typu uměleckých projektů.

Domnívám se, že „expedice“ v terénu mohly ovlivnit umělce více, než se zatím zdá. Jsem si vědoma i toho, že projekt vykazoval jednu závažnou asymetrii, a to, že organizátoři museli vyvinout ohromné úsilí při zvládnutí administrativního molochu „norských fondů“, z nichž byl financován program i profesionální servis umělcům. Přes některé kritické připomínky považuji celý projekt Frontiers of Solitude za nebývale inspirativní, ale především svým obsahem za velmi závažný.



Frontiers of Solitude / organizátoři projektu: viz ZDE / účastníci projektu: viz ZDE / výstava probíhá v Galerii Školská 28, Fotograf Gallery a v galerii Ex Post / kurátoři výstavy: Ivar Smedstad, Julia Martin, Dana Recmanová / Praha / 4. 2. – 4. 3. 2016 / Výstava pokračuje v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě od 31. března do 29. května a na podzim v Centru současného umění v Ústí nad Labem.

Foto: archiv projektu Frontiers of Solitude

Komentáře

  1. Jméno kurátorky výstavy (a též zajímavé umělkyně) Dagmar Šubrtové je kromě druhého (popřevratového) života galerie Makráč spojeno i s dalšími zajímavými počiny.

    Aktuální trojvýstava však mezi ně ale v žádném případě nepatří. Velká většina vystavených děl jsou bohužel buď černobílé agitky, nebo díla, s kterými si autoři nedali příliš práce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *