Artalk.cz

Tíživá krása chybění

V Galerii NoD právě probíhá výstava švýcarské umělkyně Isabelle Richner, kterou ve své recenzi přibližuje Tereza Hrušková.

Isabelle Richner instalace + vernisáž web-8

Tíživá krása chybění

Prostor Galerie NoD obývají na krátkou chvíli předměty mladé švýcarské umělkyně Isabelle Richner. Název výstavy, Côte, což kromě pobřeží znamená i bod zlomu nebo hranu, označuje přesně to, jaké její umění není, totiž vyhraněné. Isabelle Richner se pohybuje v mezinárodních vodách umění přehodnocujícího jednostranně okleštěný pohled na objekt.

Výstava je dozvukem velkoryse koncipovaného projektu Contain[era], jehož poněkud utajené vyvrcholení proběhlo minulý rok v říjnu v Praze na ostrově Štvanice. Jednou z hlavních motivací organizátorů projektu je kromě vytváření mezinárodní sítě mladých umělců možnost představení uměleckých děl ve skutečném světle a nikoliv pouze skrze zářící monitor, což je dnes častou a jinými i vítanou praxí. Jednotlivé výstavy proto putovaly v dopravních kontejnerech napříč Evropou, aby mohly být skutečně navštíveny. Přesto však právě práce Isabelle Richner tuto touhu po skutečném bytí lehce podvracejí a naopak přesvědčivě demonstrují chybění. A to ať už jde o fotografie zobrazující prázdné místo po člověku, jenž opustil pole záběru své kamery během Skype rozhovoru, anebo křehké trubkovité konstrukce evokující neukončenost či probíhající rozpad.

Isabelle Richner instalace + vernisáž web-7

Její objekty jsou neskutečně krásné, přestože na první pohled připomínají kusy obyčejného, možná rozbitého, možná špatně sestaveného nábytku. Jsou krásné, přestože jsou falešné, falešná je jejich neúplnost, protože nikdy nebyly úplné. Stejně jako rozhovor vedený po internetu není skutečný, a přesto máme po jeho ukončení často zvláštní pocit prázdnoty. Divák může zároveň lehce nabýt dojmu, že se ocitl ve vyklizeném designovém obchodě, z jehož věšáků, háčků a efektně nasvícených stojanů již zmizelo vystavované zboží. Je tak vydán na pospas známé situaci, kterou však již nepoznává. Ale i tak se touží dívat, být sváděn tíživou krásou chybění.

Navzdory tomu, že artefakty Isabelle Richner budou jistě, podobně jako celá řada současného umění (toho někdy nálepkovaného jako post-internetové), vypadat na budoucích fotografiích velice přitažlivě, má smysl je zažít; především kvůli jejich interakci s prostorem. Rafinované kladení objektů na barevně odlišné plochy nebo jejich zapuštění do výstavních panelů je rovněž oním znejišťujícím elementem, který stírá hrany mezi očekávaným a skutečně viděným. Nemožnost určit hranici a částečná transparentnost se jako významné prvky objevují ve většině dosavadních prací umělkyně, stejně jako materiálová a mediální pestrost.

Isabelle Richner instalace + vernisáž web-2

Autorčina tvorba, přestože v českém prostředí působí trochu jako zjevení, má v současném umění své volné paralely v práci řady dalších umělců. Jen výběrově lze uvést objekty Lucy McKenzie balancující na hraně designu a bizarního, nikdy neuskutečněného moderního slohu, některé její práce zase připomínají dětský nábytek a hračky Jaspera Spicera nebo konstrukce Wernera Feiersingera vycházející z jeho zájmu o brutalistní architekturu a design. Richner je však specifická tím, že se její práce ničemu skutečně nepodobají, anebo jenom tak trochu, nikdy ne dostatečně.

A byla-li řeč o objektech a jejich iritující kráse, není překvapující, že kurátorské záštity nad výstavou se ujal Václav Janoščík, mimo jiné editor v minulém roce vydané antologie textů Objekt, uvádějící nově do českého prostředí teorie týkající se povahy vztahů mezi věcmi a lidmi. Je ovšem trochu škoda, že v pražském prostředí osvěžující výstava trvá pouhých 10 dní. Což opět odkazuje k určité rozpačitosti a organizačním limitům jinak hodně zajímavého Contain[era] projektu.


Isabelle Richner / Côte / kurátor výstavy: Václav Janoščík / Galerie NoD / Praha / 18. – 28. 2. 2016

Foto: Pavel Kubesa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *