Artalk.cz

Doprovodné programy CJCH: jaké budou?

Novou autorkou doprovodných programů Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) je v roce 2016 kurátorka a kritička Tereza Jindrová. Povídaly jsme si mimo jiné o tom, co přinese letošní ročník, jak je podle ní možné získat pozornost publika a jak se aktivity Společnosti Jindřicha Chalupeckého (SJCH) budou vyvíjet v následujících letech.

210A8715 2mala
Tereza Jindrová, foto: Peter Fabo

Vzhledem k tomu, že dramaturgii doprovodných programů CJCH přebíráš po Ondřeji Horákovi, první otázka se nabízí. Ondřej Horák pracoval několik uplynulých let s formátem 555 (5 finalistů, 5 měsíců, 5 měst), přičemž důležitým aspektem těchto programů byla snaha dění kolem ceny decentralizovat a také prezentovat finalisty mimo prostředí galerie (např. v kinech, ve veřejném prostoru atd.). V čem na koncepci Ondřeje Horáka navážeš a co bude v Tvém pojetí jinak?

Zkusím odpovědět oklikou: když přemýšlím „pro koho“ je vlastně CJCH určená, tak samozřejmě pro laureáta, kterého vybere porota, potenciálně pro všech pět aktuálních finalistů a obecně pro umělce. Zároveň ale význam ceny nespočívá jen v momentě samotného vyhlášení. Smysl a vážnost ceny je spojená s celou její historií, tedy s osobností Jindřicha Chalupeckého a „otců zakladatelů” – Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře, se všemi dosavadními laureáty i finalisty, porotci, organizátory atd., tedy se všemi lidmi, kteří vytváří pozadí CJCH a její hodnotu. Zároveň je cena důležitá nejenom uvnitř umělecké scény, ale i jako spojovací článek mezi současným uměním a veřejností a jako organizátoři cítíme jistou zodpovědnost za navazování kontaktu s ní. Samotné doprovodné programy mají tedy vícero cílů. Jednak jde o představení konkrétních pěti finalistů, jednak o připomínání historie CJCH a o obecnější diskusi o „smyslu umění“ v naší současnosti (což zní hodně jako Chalupeckého dikce) (úsměv).

Takže stručně řečeno, hlavní změnou oproti předešlým letům s 555 je, že by se měly programy víc diverzifikovat: vedle individuálních prezentací finalistů připravíme i další události či formáty programů vztahující se k širšímu kontextu ceny, přičemž tyto „další“ programy jsou pro nás v zásadě stejně důležité jako ty věnující se finalistům.

velikova 2014
Tereza Velíková: 555 – Výtah, Karlovy Vary, 2014, foto: Štěpán Pech

Doprovodné programy jsou důležitým nástrojem zprostředkování umění a jejich cílem je ideálně oslovit i nějaké nové publikum. Ondřej Horák byl s mírou návštěvnosti svých programů spíše nespokojen. Existuje podle Tebe cesta, jak návštěvnost zvýšit? Jestli se třeba více nezaměřit na konkrétní cílové skupiny? Přece jen pojem „široká veřejnost” je velmi vágní…

Přesně tak. Je důležité si uvědomit, že ne všechny programy mohou a mají být určené tomu nejširšímu spektru diváků. Jejich cílem může totiž být i prohloubení nějaké kritické diskuse výhradně uvnitř umělecké scény.

Chceme konkrétněji a s větším předstihem uvažovat o tom, pro který okruh publika je ten který doprovodný program určený. Čímž nechci říct, že by v rámci minulých doprovodných programů tato úvaha zohledňována nebyla, ale vždycky je co zlepšovat.

Programy v rámci 555 byly nastavené dobře a zajímavě, zároveň se ale ukázalo, že energie vložená do toho nejširšího možného PR negeneruje vždy kýžený efekt, a to zřejmě právě proto, že ona „široká veřejnost” není dále specifikovaná.

Současně přiznávám, že je právě tohle „efektivní zacílení“ pro mě největším otazníkem a výzvou – může se stát, že naše představy v praxi nebudou fungovat, ale beru to tak, že to je běh na dlouhou trať.

kohout
Martin Kohout: 555 – Den s Yerbou, Brno, 2014, foto: Michaela Dvořáková

Myslím, že tato snaha se částečně dala vysledovat už v minulých ročnících – zdá se, že ve výsledku bylo efektivnější, když například Lukáš Karbus prezentoval svoji práci na střední škole, kam sám chodil. Sice se o programu dozvědělo méně lidí, ta událost však měla nějaký hmatatelný účinek.

Výběrová orientace na konkrétní skupiny je určitě jedním z nástrojů k potenciálnímu dosažení větší účinnosti doprovodných programů. Chceme se vyhnout situaci, kdy na doprovodnou akci konanou klasicky ve veřejném prostoru – na náměstí nebo před obchodním domem – přijde jen pár známých, nebo hrstka lidí, které tam „nažene“ nějaká instituce. To je pak totiž frustrující pro všechny zúčastněné. Snažíme se naše cílové skupiny předem definovat tak, aby u nich byla nějaká šance, že je naše programy zaujmou.

Například plánujeme ve spolupráci s minulými finalisty a laureáty vybrat několik základních uměleckých škol a implementovat do jejich běžných kurzů několik workshopů, které povedou právě „osobnosti CJCH“. Dalším rozjíždějícím se formátem jsou takzvané „pop-up” výstavy, tedy intervence do vybraných krajských a městských galerií. I tam se dá předpokládat, že návštěvníci těchto institucí mají o umění zájem, takže by zde i zásahy finalistů ceny mohly nějak rezonovat. Přitom se šíří povědomí o CJCH i mimo centra a je tak šance trochu víc vtáhnout do dění i širší publikum. Samozřejmě chceme zachovat podzimní prezentaci finalistů na AVU, doplníme ji ale podobnými setkáními i na FaVU v Brně a FUD v Ústí.

karbus_kamenicky senov
Lukáš Karbus: 555 – Kamenický Šenov, 2015, foto: Peter Fabo

Co se nabízelo v loňském ročníku, bylo oslovení skupin různých odborníků, s nimiž finalisté sami pracovali v rámci své tvorby, často založené na nějakém mezioborovém přístupu. Například Pavel Sterec spolupracoval s brněnskou laboratoří morfologie a forenzní antropologie LaMorFA. Bylo tedy možné navázat kontakt s vědeckou komunitou a skrze Pavlův projekt je vtáhnout do dění v současném umění… Otevírají se takové možnosti i v případně letošních finalistů?

Původní formát 555 v jádru našich programů v zásadě zůstane i nadále – každý finalista si vybere termín a místo své individuální události a předem si definuje specifický typ publika, jemuž bude akce primárně určená. Ta nuance oproti loňskému ročníku je docela jemná a myslím, že minulá série těch pěti programů krásně otevřela cestu těm letošním. Když ale loni Pavel Sterec zorganizoval návštěvu výzkumného ústavu, nebo Pavla Scerankové diskusi s astronomem Bruno Jungwiertem, byli v publiku především lidé z umělecké scény, tedy lidé z prostředí mimo vědecké ústavy. Naše představa je posunutá v tom smyslu, že kdyby měl Pavel Sterec pořádat svou akci dnes, pracoval by primárně s komunitou vědců, kteří se pohybují na univerzitě – to oni by byli jeho hlavním publikem. Přičemž veřejnost i umělecká scéna se samozřejmě mohou také zúčastnit.

Je ale také důležité říct, že se nechceme vydat cestou participativního umění, nebo vyloženě sociální inkluze. Nikdo z letošních finalistů není nabádán, aby si vybíral třeba seniory, vyloučené komunity někde na periferii atd., i když samozřejmě může a bylo by to fajn… Už teď je jasné, že někteří letošní finalisté se chtějí spojit se zcela konkrétním okruhem lidí, jiní využijí už existujících událostí a tak nějak „implementují“ svou akci do struktury, která už tu prostě je. Některé z těch cílových skupin mají v zásadě k umění docela blízko, takže nepůjde vyloženě o „misii“ současné kultury k „barbarům“, ale tím spíš se zvyšuje šance, že chystané akce snad zarezonují. Jiné skupiny zase třeba definuje pouze společně trávený čas na konkrétním místě, takže v těchto případech to bude napínavější (úsměv).

Také finalistům nechceme diktovat konkrétní termíny a místa, spíš bychom rádi v dialogu s nimi vymysleli takovou podobu událostí, aby je samotné bavily a třeba nějak korespondovaly s jejich dosavadní tvorbou a s tím, co připravují pro finálovou výstavu. Když nějak posunou jejich práci, bude to samozřejmě úplně ideální.

sterec_LaMorFA
Pavel Sterec: 555 – Brno, 2015, foto: Štěpán Pech

O samotném označení „doprovodné programy” se už u nás taky vedla nějaká diskuse, např. v rámci projektu Pro koho to děláš? Anežky Bartlové, Ondřeje Horáka a Jena Kratochvila, která upozornila na fakt, že toto pojmenování sugeruje dojem, že jde o něco navíc. Přitom však jde o integrální, rovnocennou součást činnosti galerijních institucí. To je zároveň něco, co souvisí s edukativním obratem nebo teorií nového institucionalismu, v jejichž rámci se o institucích uvažuje jako o určitých komunikačních platformách. Nicméně SJCH přece jen není veřejná galerijní nebo muzejní instituce a její těžiště tedy nemusí nutně být v komunikaci s veřejností…

To je otázka, kterou aktuálně řešíme: jak vlastně tento typ činnosti kategorizovat nebo pojmenovat. Jak sama říkáš, nálepka „doprovodných programů” naznačuje, že jde o jakousi podružnou činnost, o takový závoj kolem toho hlavního, což je v našem případě vyhlášení laureáta. Vhodnější by bylo rozdělit programy do dvou kategorií a odlišit od sebe na jedné straně to, co nazývám „doprovodnými programy Ceny Jindřicha Chalupeckého”, kam patří individuální i společné prezentace finalistů, a na druhé straně dlouhodobé „aktivity Společnosti Jindřicha Chalupeckého”, kam řadím například zmíněné pop-up výstavy, které mají připomenout osobnosti z historie ceny. Do sféry dlouhodobých aktivit patří také diskusní formáty a konfrontace určitých osobností na daná témata. Uvažovali jsme i o tom, že bychom v rámci SJCH připravili nějaký „kurz” současného umění, třeba ve spolupráci s animátory, grafiky, filmovými tvůrci atd., který by byl v ideálním případě zprostředkováván veřejnými médii a zábavným způsobem by lidem přibližoval termíny, situace nebo osobnosti CJCH, čímž bychom chtěli přispět k obecnějšímu pochopení umění posledních 25 let. Ale to je opravdu úvaha směřující hodně do budoucnosti a až ta ukáže, zda na takové projekty bude vůbec v rámci naší práce kapacita a prostředky.

To znamená, že by se SJCH proměnila v instituci, která se na zprostředkování umění zaměřuje stejnou měrou, jako na cenu jako takovou. Možná se tu blížíme nějakému novému modelu instituce, o němž v poslední době uvažuje i tranzit, tedy o formátu určité iniciativy, která ani nemusí disponovat galerijním prostorem…

V dlouhodobém horizontu bychom rádi vytvářeli určitá spojení na místech, kde je to zrovna potřeba, kde se to hodí. V Moravské galerii v Brně, která je partnerem SJCH a kde se v roce 2017 opět bude konat výstava finalistů, chceme i během letošního roku uskutečnit několik událostí, které spojí potenciál a energii obou institucí. A to jsou právě akce, které nebudou přímo vázány na finalisty. V Pražákově paláci bude například výstava Jána Mančušky, která otevírá možnost spolupráce mezi MG a SJCH na nějakém doprovodném programu. I v rámci pop-up výstav využíváme nejen naší vlastní energii, ale i ochotu a entuziasmus jiných institucí. Také jsme uvažovali o spolupráci se sdružením umělkyň a výtvarných pedagožek Artedu, které pracují na programu tzv. Učeben, v němž jde o dlouhodobé projekty konkrétních umělců na vybraných středních školách. Spolupráce je pro nás tedy ideálním modelem, jak programy strukturovat a jak se vzájemně podporovat s jinými institucemi po celé České republice a snad i v zahraničí.

ceremonial 2015
Vyhlášení Barbory Kleinhamplové laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015, Brno, foto: Peter Fabo

Když se zase obloukem vrátíme zpět k té široké veřejnosti, tak samozřejmě vyvrcholením každého ročníku je ceremoniál s vyhlášením laureáta ceny. Dramaturgii letošního slavnostního večera mají na starosti finalisté minulého ročníku. Proč jste se tak rozhodli a co je v plánu?

Ano, to už je v zásadě hotová věc a mohla by se z toho stát i nějaká dlouhodobější tradice. Ohlasy na loňské vyhlášení nebyly úplně pozitivní, koneckonců i já jsem to pro Artalk s určitou ironií glosovala. Co z toho vyplynulo především, je závěr, že model přípravy ceremoniálu ve spolupráci s nějakým divadelním souborem, který se v minulosti vyzkoušel několikrát, má svoje úskalí, a proto to chceme vyzkoušet nějak jinak. Je to experiment: loňští finalisté mají možnost připravit večer na základě svých vlastních zkušeností, podle toho, co je loni štvalo, co jim chybělo atd. Ideálně by se to mělo rok od roku zlepšovat a za pět let by mohl být ceremoniál tak vyšperkovaný, že budou spokojení všichni (úsměv). Ceremoniál by určitě neměl být nudný a zároveň by z toho neměla být nějaká absurdní taškařice. Rozhodně bychom chtěli zachovat vysílání ceremoniálu v České televizi, ideálně skutečně v přímém přenosu.

Vyhlášení je zřejmě ten nejexponovanější moment, k němuž se upírá největší pozornost a který sledují i mainstreamová média. Zároveň je to tedy asi nejlepší příležitost, jak oslovit i to nejširší publikum, které sleduje televizi (ačkoli se sledovaností ČT Art to také asi není až tak slavné…).

To nepochybně. Všichni, kdo se vymezovali vůči podobě loňského ceremoniálu, považovali za nejproblematičtější jeho sdělnost a poukázali na promarněný potenciál lépe přiblížit veřejnosti tvorbu finalistů a obecně současné umění. Čímž samozřejmě nikdo nechce říct, že by na ceremoniálu nebylo místo pro humor, show nebo experiment. Důležité ale je, aby mělo vyhlášení i určitý popularizační charakter a divák se mohl něco srozumitelného dozvědět a dát si věci trochu do souvislostí. K tomu by měly pomoci i předtočené videoprofily, na kterých spolupracujeme s Artyčok.TV.

grandopening220
Grand Opening, oslavy 220. výročí založení Národní galerie v Praze, foto: Tereza Křenová

Jen na okraj, když už jsme u té slávy, tak Národní galerie oslavila před nedávnem 220 let od svého založení, a to poměrně ve velkém stylu. Co říkáš na tento „doprovodný program” Národní galerie a její popularizační snahy?

Když jsem loni slyšela, že se chystá první Grand Opening, přišlo mi to přehnané. V Národní galerii bylo všechno ještě poměrně „nekonsolidované“ a tento pompézní název mi v tu chvíli nepřipadal vhodný. V průběhu roku pak ale proběhly další Grand Openingy – zejména ten letní byl moc příjemný – no a teď už se z toho stala skutečně masová záležitost, což v posledním případě nepochybně souvisí i s návštěvou Aj Wej-Weje. Jako pozitivní vnímám to, že se Národní galerie prezentuje jako otevřená instituce a dává opravdu té nejširší veřejnosti možnost bezplatně přijít a užít si vernisáže, které dříve byly víceméně buď pojímány jako velmi exkluzivní události pro pozvané hosty, nebo se nekonaly vůbec, popřípadě měly dost „neokázalou“ podobu. Národní galerie teď dává signál, že o návštěvníky stojí. Je ovšem otázka, kolik lidí přišlo jen na koncert, kolik z nich v té vřavě opravdu vidělo nějaké výstavy a kolik z nich se příště vrátí jako platící návštěvníci. Co trochu vázlo, byla hudební dramaturgie: opravdu jsem nepochopila sestavu Vladimír Mišík a Goran Bregović. Chyběla mi tam nějaká návaznost na momentální program galerie. Tato „bezkoncepčnost“ otevírá otázku, jak daleko jít v populismu. Nemám nic proti tomu, že jde o střední proud – nebyla to žádná avantgarda, ale zase ani úplný kýč, v tomto smyslu mě to nijak nepobuřuje. Je ale třeba být dlouhodobě sebereflexivní v tom, aby se inkluze návštěvníků nestala cílem sama o sobě a aby samotný obsah nebyl přizpůsobován snaze hlavně přilákat co nejvíc lidí. To je asi obecné memento pro Národní galerii i pro naši práci ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého.


Tereza Jindrová (*1988) vystudovala dějiny umění na FF UK a teorii designu a nových médií na VŠUP. Pracuje jako externí lektorka pro veřejnost a střední školy ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie, je výtvarnou redaktorkou časopisu A2 a od roku 2016 vede doprovodné aktivity Společnosti Jindřicha Chalupeckého a Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dlouhodobě spolupracuje s webovou televizí Artyčok.TV a s ČRo Vltava. Roku 2012 založila školní galerii Nika – malá galerie VŠUP a od roku 2014 kurátorsky pravidelně spolupracuje s galerií Entrance. Přispívá do periodik  Art+Antiques, Fotograf, Labyrint Revue, Flash Art a artalk.cz. V roce 2013 získala Cenu Věry Jirousové pro začínající kritiky do 26 let.

Foto: archiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého a Národní galerie v Praze

Komentáře

  1. Pokud jde o ty poslední dvě věty, tak paní Jindrová nemusí mít obavy. Že by CJCH přilákala hodně lidí, to opravdu nehrozí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *