Artalk.cz

Případ restituce Madony z Veveří

„Status historického uměleckého díla je nejen prakticky, ale v principu zásadně odlišný od statusu náboženského obrazu a obojí nelze směšovat bez úhony pro obě strany,“ komentuje Milena Bartlová nucený přesun středověkého obrazu Madona z Veveří z Národní galerie v Praze do brněnského Diecézního muzea, tedy z vlastnictví státu do vlastnictví církve. 

rf224238zxguqPXcFBEq3ZTeinashK0IT9f8CL_m-830x1060
Madona z Veveří, foto: Národní galerie v Praze

Případ restituce Madony z Veveří

Národní galerie byla v pátek 19. února 2016 donucena přistoupit na to, že na základě platného soudního rozhodnutí ve věci církevní restituce vydá gotický deskový obraz Madony z Veveří z vlastnictví státu do vlastnictví farnosti Veverská Bitýška. Protože románský kostelík na předhradí Veveří nedokáže ochránit dílo ani klimaticky, ani bezpečnostně, bude obraz vystaven ve stálé expozici Diecézního muzea v Brně.

Madona z Veveří patří k nejvýznamnějším uměleckým památkám vůbec nejslavnější epochy českého umění. Připisuje se do čtyřicátých let 14. století, vznikla tedy v první etapě vlády Karla IV. Velice vysoká kvalita malby a její vztahy k dalším památkám ukazují, že obraz vznikl v pražské dílně. Neví se o něm nic do konce 18. století, kdy byl evidován v kostelíku u hradu Veveří. Odsud vyplývá předpoklad, že mohl původně být určen pro prostředí moravského markraběte, jímž byl v té době bratr Karla IV. Jan Jindřich Lucemburský. Madona z Veveří patří spolu s Madonami zbraslavskou a strahovskou k mimořádně významným dílům i z celoevropského hlediska. Prokazují, že české země této doby byly prvním a nejdůležitějším místem, kde byly převzaty a po svém adaptovány špičkové umělecké postupy tehdejšího západokřesťanského světa, totiž monumentální deskové obrazy Panny Marie s Ježíškem z Itálie, kde byly v předchozím století převzaty z Byzance.

Obraz Madony z Veveří se dochoval v překvapivě dobrém stavu. Od roku 1938 byl farností dobrovolně poskytnut Státní sbírce starého umění, jež se stala v letech protektorátu Zemskou a po válce Národní galerií, kde byl odborně restaurován a trvale vystaven. Nynější soudní rozhodnutí o povinnosti českého státu vydat obraz do vlastnictví farnosti je založeno na formální okolnosti, že obraz byl úředně vyvlastněn až v roce 1958, kdy podzákonná vyhláška stanovila, že vše, co se nachází v reálném držení státu, se převádí do jeho vlastnictví.

kostel matky bozi
kaple Matky Boží, Veverská Bitýška, foto: Michal Klajban

K dobrým kulturním mravům všude ve světě v podobných případech patří, že i po přiznání vlastnictví soukromým nebo církevním subjektům mohou být umělecká díla vystavena ve státním muzeu jako zápůjčka. Muzeum oplátkou nese vysoké náklady, které jsou potřebné na zajišťování řádné péče o nesmírně citlivé památky, v našem případě středověké. Farnost za podpory brněnské diecéze se rozhodla pro opačný postup a razantně vyžadovaly fyzické převzetí obrazu. Stejně postupovala v minulosti řada majitelů s restituovanými díly, která posléze nabídli k prodeji (dědicové rodiny Waldesů), vystavili ve vlastní obrazárně (klášter na Strahově, rodina Lobkowiczů), anebo je ukryli tak, že nejsou přístupná ani odborníkům (řád karmelitek v Praze, u nejcennějších středověkých památek rovněž řád cisterciáků ve Vyšším Brodě).

Veveří a Brno argumentují pro nutnost fyzicky převzít obraz Madony z Veveří navzdory pochybnostem o dostatečné schopnosti Diecézního muzea zajistit nezbytné klimatické podmínky tím, že teprve nyní budou mít věřící možnost se před obrazem modlit, k čemuž byl původně určen; v poslední zprávě byl termín zmírněn na rozjímání. Takové jednání by ovšem zásadním způsobem rušilo status uměleckého díla v muzeu. Ten je definován právě tím, že je nutno se zde k obrazu chovat jako k uměleckému, a nikoli náboženskému objektu, že se nachází v estetickém režimu, nikoli v režimu uctívání. Nejde jen o to, že by případné pokládání květin a zapalování svíček ohrožovalo muzejní klimatický režim, ale rovněž o to, že klečící či jinak soustředění věřící by byli vyrušováni ostatními návštěvníky. Status historického uměleckého díla je nejen prakticky, ale v principu zásadně odlišný od statusu náboženského obrazu a obojí nelze směšovat bez úhony pro obě strany. Pokud tedy má být Madona z Veveří určena k náboženské recepci, musí být umístěna v sakrálním prostoru, pokud má být v muzeu, je argumentace potřebami věřících lichá.

V kostelíku zbylém po kdysi dávno zaniklé osadě před branami hradu Veveří se nachází kopie obrazu Madony. Jak zdůrazňuje tamní farář, místní se k Panně Marii modlí a považují ji za svou zvláštní ochránkyni. K tomuto – v plném smyslu náboženskému – jednání je ovšem jakákoli kopie obrazu zcela dostačující (ostatně originál se ve třicátých letech žádné zvláštní úctě netěšil). Na rozdíl od uměleckého pojetí originality není náboženský obraz jakožto zástupce či kontaktní místo svatých vázán na originál. Náhražky v průběhu času poničených či jinak zaniklých posvátných obrazů jsou zcela běžné. Například socha Panny Marie v nejvýznamnějším francouzském mariánském chrámu v Chartres, která pocházela z velmi raného středověku a byla spálena při francouzské revoluci, je na místě nahrazena hned dvěma novodobými verzemi. To podstatné je totiž ona vzdálená posvátná osoba na nebesích, nikoli lidskýma rukama udělaný předmět, který může mít koneckonců jakoukoli podobu. Pokud farnost Veverská Bitýška a dokonce brněnská diecéze považují konkrétní středověký obraz za nutnou podmínku účinnosti modlitby věřících a dosažení ochrany od Panny Marie, dopouštějí se vážného hříchu modloslužby, ba podněcují k němu věřící. Modla je definována právě jako mylné přesvědčení, že konkrétní, lidmi vytvořený obraz božské postavy je nutnou podmínkou rituální přítomnosti božského ducha.

79850cdeef_97664251_o2

Nás ostatní, kdo nevěříme, že obrazy jsou nějak podstatné pro náboženský život, anebo je nám celá náboženská praxe lhostejná, by mělo zajímat, že ze strany české a moravské římskokatolické církve je dále ochuzována sbírka prezentovaná v Národní galerii. Bylo pochopitelné, když se církevní instituce stejně jako dědicové bohatých sběratelů po roce 1990 domohli přiznání vlastnictví významných uměleckých památek nejen v Národní galerii, ale i v Moravské galerii v Brně nebo v Alšově jihočeské galerii na Hluboké. Ve výše zmíněných případech, kdy se nepodařilo právoplatné vlastníky přesvědčit, aby ponechali díla v hlavním státním muzeu umění, to znamenalo rozbití sbírky, která v letech státního socialismu autokraticky zahrnovala bezmála všecko nejkvalitnější umění, co bylo v českých zemích k dispozici. Další tříštění jejích zbytků po pětadvaceti letech už s podobným pochopením nemůže počítat. V případě odvezení Madony z Veveří do Brna lze jen těžko hledat nějakou spravedlnost, jíž by bylo správné učinit zadost.

Národní galerie je národní v tom smyslu, že představuje jednak reprezentaci státu na poli mezinárodně uznávaných kulturních hodnot, jednak místo, kde mohou všichni občané prožívat estetické obohacení a získávat poučení o kulturních tradicích, a to v rámci sekulární modernity. Je s podivem, že ministr kultury, jehož vysoce nadstandardní vztahy k římskokatolické církvi jakožto vysvěceného kněze a bývalého mluvčího biskupské konference nemohou být tajemstvím, nedokázal vyjednat zápůjčku Madony z Veveří pro státní instituci, za niž zodpovídá a jíž by měla jeho loajalita patřit především. Těžko říci, zda za celým případem stojí jen tvrdohlavý a krátkozraký brněnský lokální patriotismus, anebo zda jde též o neochotu římskokatolické církve přestat konečně chápat demokratický český stát jako svého „nepřítele“. Souhrnně viděno je celá věc bohužel dalším případem oslabování státních struktur a vítězství úzce chápaných soukromých práv nad hodnotami občanské sounáležitosti.


Proti rozhodnutí soudu ve věci restitučního sporu o obraz Madona z Veveří se Národní galerie v Praze v září loňského roku odvolala, viz ZDE.

Tisková prohlášení Národní galerie v Praze k aktuální situaci týkající se Madony z Veveří ZDE a ZDE.

Komentář právní zástupkyně Národní galerie k vydání Madony z Veveří ZDE.

Komentáře

  1. Myslím, že není dobré spojovat v případě navracení majetku původním vlastníkům osoby s uměleckými díly. Pan Herman je pan Herman a a madona je madona. Chápu, nebo spíš nechápu zájmy pracujícího lidu zahlédnout madonu v NG ale proč by někoho mělo nebo nemělo pohoršovat to, že bude nebo nebude uctívána kdekoli to opravdu nechápu. Rudolf Valenta farář ve Zbraslavi.

    1. Pane faráři, církvi vždy patřívala vzdělanost, vedle teologie především ve filozofii a umění. Způsob, jakým dnešní představitelé nakládají s (právem) navrácenými díly však svědčí o naprosté kulturní nevzdělanosti. A to i Vaší. Poznámka o tom, že „nechápete zájmy pracujícího lidu …“, je velmi hloupá. Pro Vás jsou uměnímilovní lidé pouhým pracujícím lidem?
      I z dalších reakcí je znatelné, že obrana kroku farnosti a biskupství je vystavena právě na ideologii.

  2. Pokud se dobře pamatuji, tak církev původně nabízela Národní galerii toto :
    Pokud bude obraz Madony z Veveří v rámci církevních restitucí vrácen, zapůjčí jej Národní galerii bezúplatně dalších 50 let. Na to galerie nepřistoupila a jista si sama sebou se o obraz dále dlouze soudila.
    Nedivím se, že po soudních tahanicích církev vstřícný postoj k této instituci ztratila.
    Pragocentristka, paní profesorka Bartlová, bude tedy muset za obrazem do Diecézního muzea v Brně. Útok na církevní postup, vlastnická práva a zejména na kněžský původ ministra kultury, to už je opravdu podpásovka. Zdá se, že výchova z mládí v paní profesorce stále doutná.

  3. Komentář profesorky Bartlové je celkově dost nepovedený. Použití oborově specifického jazyka vytváří dojem, že se jedná o odborný text, od nějž jaksi samozřejmě čtenář očekává nestrannost, jenže to by z něj nesměla čouhat ideologická zaujatost jako sláma z bot. Na vyhraněný názor má autorka plné právo (i když by bylo vhodné jej deklarovat jasně hned na začátku), používání vágní, někdy až absurdní argumentace je však u vysokoškolského pedagoga pochopitelné mnohem hůře.

    Začněme nejasně formulovanými obavami, že Diecézní muzeum nedokáže zajistit nezbytné klimatické podmínky. Každý, kdo je navštívil, může potvrdit, že jde o standardní muzejní instituci, která ve svých expozicích vystavuje řadu děl, mimo jiné i z období gotiky. Z čeho konkrétně tedy pramení pochybnosti profesorky Bartlové? Nebo snad skutečně věří tomu, že budou v Diecézním muzeu plápolat svíce a vzduch promoří vůně květin?

    Argumentace církve, že se před obrazem budou moci věřící modlit, je pravda poněkud nešťastná, ba dokonce zbytečná (na obraz má soudem stvrzený právní nárok, nač jej tedy podpírat dalšími důvody), ale antagonismus muzejního a sakrálního prostoru není zdaleka tak vyhrocený, jak jej paní profesorka předkládá. Pokud se v muzeu musíme k obrazu chovat jako k uměleckému, nikoli náboženskému objektu, který se nachází v režimu estetickém, nikoli v režimu uctívání, pak je na místě se ptát, zda to platí i naopak. A jsou to právě historici umění, kdo tuto distinkci nejčastěji narušuje, když v rámci studia nebo bádání vstupují do sakrálních prostor a zkoumají zde objekty určené k náboženské recepci jako díla umělecká. Přesto dochází jen vzácně ke konfliktu s věřícími, kteří se v kostelech zpravidla vyskytují i mimo mše, a dokonce se – světe div se – nezřídka modlí. Stačí k tomu vzájemný respekt a ohled k potřebám druhých. Stejně jako historika umění neruší v kostele modlící se věřící, není důvod, aby věřícího v modlitbě rušili v muzeu ostatní návštěvníci; ti koneckonců ve valné většině chápou muzeum jako chrám umění a odpovídajícím způsobem při vstupu ztlumí hlas, ať už v expozici někdo kontempluje, nebo ne. Nesmiřitelný konflikt mezi muzejním a sakrálním prostorem je ryze teoretickým konstruktem, jenže teorie je – jak známo – šedivá, zatímco strom praxe zelený.

    Profesorka Bartlová rovněž vyjadřuje obavy o spásu katolických duší a varuje je před hříchem modloslužby. Od člověka, který nevěří, že obrazy jsou nějak podstatné pro náboženský život, anebo je mu náboženská praxe zcela lhostejná, to vyznívá dost komicky. Co to nechat na lidech povolanějších, jako jsou katoličtí hodnostáři, teologové, kněží, nebo konec konců samotní katoličtí laici?

    Jestliže profesorka Bartlová chápe, že na začátku 90. let se církevní instituce domohly svého vlastnictví významných uměleckých památek, proč je to pro ni nepochopitelné v roce 2016 a proč v tom není schopna najít spravedlnost, jíž by bylo správné učinit zadost? Co tak zásadního se změnilo, aby nás to opravňovalo přistupovat k věci jinak těsně po revoluci a jinak dnes? O spravedlnosti u nás naštěstí dosud nerozhodují profesorky dějin umění, nýbrž soudy. S jejich rozhodnutími nemusíme souhlasit, ale je v demokratické společnosti slušné je respektovat.

    Na rozdíl od profesorky Bartlové se také nedomnívám, že jediným místem, kde mohou občané prožívat estetické obohacení a získávat poučení o kulturních tradicích, a to v rámci sekulární modernity, je Národní galerie v Praze. Nic proti sekulární modernitě, ale kde je psáno, že je to privilegovaný, nebo dokonce jediný rámec pro vnímání umění? A kde je psáno, že jen NG je privilegována občany obohatit a poučit. Příběh českého umění podávaný NG není konec konců kompletní ani dnes, to by bylo nutné zavřít všechna regionální muzea a galerie a vykrást řadu kostelů a soukromých sbírek. Doba, kdy se sbírky budovaly na základě konfiskátů a obohacovaly různými svozy je naštěstí už za námi. Možná, že za celým případem stojí tvrdohlavý a krátkozraký brněnský lokální patriotismus, ale za snahou udržet Madonu z Veveří v Praze stojí tvrdohlavý a krátkozraký (viz případ Muchovy Slovanské epopeje) pragocentrismus zcela jistě. Tak, jako se dnes historici umění – a nejen oni – z Brna, Olomouce či Českých Budějovic jezdí poučit do pražské NG, tak si zkrátka ti pražští jednou za čas vyjedou do Brna.

    Profesorka Bartlová konečně přichází s úvahou, že Daniel Herman dal přednost katolické církvi místo NG kvůli své minulosti vysvěceného kněze. To je stejně nekorektní, jako podsouvat autorce, že za jejími názory stojí komunistické podhoubí její rodiny. Daniel Herman je ministrem kultury, nikoli ministrem pražské kultury, nebo dokonce ministrem Národní galerie. Jeho úkolem je starat se o kulturu v rámci celé republiky. Vzhledem k tomu, že Madona z Veveří bude v Diecézním muzeu nadále přístupná veřejnosti, v celé kauze nijak neselhal.

    Jestliže autorka přeje římskokatolické církvi, aby přestala chápat český stát jako nepřítele, nezbývá než jí závěrem popřát, aby si z očí sňala ideologické klapky a i ona přestala vidět nepřítele v římskokatolické církvi.

  4. Milena Bártlová má vzácný dar vtěsnat na poměrně malý prostor velké množství věcných chyb. K výše zmíněným korekcím pana Pulkrábka bych připojil ještě tyto:
    Soudní rozhodnutí není postaveno na formální okolnosti, že obraz byl úředně vyvlastněn až v roce 1958, jak tvrdí autorka článku. Soudní rozhodnutí je (podle volně dostupných zdrojů, citujících rozsudek) založeno na skutečnosti, že stát nebyl ve 30. letech vlastníkem obrazu, ale vystupoval jako osoba, která má obraz ve správě, v depozitu. Tento pohled byl podle soudu potvrzen jak církevními inventáři, tak i stanoviskem finanční prokuratury (více např. zde http://www.biskupstvi.cz/jak-dale-madona-z-veveri ). Národní galerie žádné důkazy, vyvracející toto tvrzení, nepředložila. V druhé instanci soudkyně konstatovala, že „i kdybych dala za pravdu žalované (straně) a uznala, že obraz je příslušenstvím kaple, pak by přesto byla jeho vlastníkem církev na základě rozhodnutí z roku 1951, kdy byla kaple vrácena církvi.“ Rozsudek není formální, hodnotil předložené doklady, a doklady NG nebyly přesvědčivé, resp. nebyly vůbec.
    Co se týče dobrých mravů, o kterých Milena Bartlová hovoří, tak k dobrým mravům patří především respekt k vlastnictví a k vlastníkům. Představte si, že váš soused vdává dceru a půjčí si od vás auto, protože jeho není tak hezké. Auto mu rádi zapůjčíte, žijete vedle sebe a na souseda bylo zatím vždy spolehnutí. Po svatbě však soused, který si zvykl na všechny výhody vypůjčeného vozu, odmítne vypůjčený předmět vrátit. Když mu navrhnete, že mu auto tedy ještě na chvíli zapůjčíte, pokud uzná, že není jeho, vzkáže vám, že se můžete soudit, on ale nic dobrovolně nevydá.
    Roli vychytralého souseda zvládla Národní galerie bravurně. Když jí farnost nabídla, že obraz bude ponechán v dlouhodobé zápůjčce, pokud uzná její vlastnictví, galerie to odmítla. Nabídka to byla dobrá a mravná, a bylo chybou ji nepřijmout. Tvrzení Mileny Bartlové, že se farnost rozhodla od počátku „razantně usilovat o fyzické převzetí obrazu“, není nijak podložené. A proč to nenapsat přímo – je to lež.
    To, čemu Milena Bartlová říká „rozbíjení sbírky státního muzea umění“, je ve skutečnosti aplikování vlády zákona a respektu k vlastnickým právům a k vlastníkům, které jsou základním kamenem demokratické společnosti. Soukromý vlastník je často benevolentní a dá se s ním domluvit. Pokud ovšem státní instituce tahají soukromého vlastníka po soudech, aby se soudil o svůj majetek, lze pochopit, že vlastník není po dlouhém soudním martyriu příliš ochoten jednat s někým, kdo ho okrádal o čas i peníze, vynaložené na zbytečný soudní spor. Hulvátské zacházení se soukromým vlastníkem se však státním institucím vrací jako bumerang. Je s podivem, že po 26 letech demokracie přežívají ve státních institucích lidé, kteří si myslí, že názor vlastníka nemá být brán v potaz, lidé, kteří si z dob minulých odnesli hluboce zakořeněný zákon, že se vzpurným soukromým vlastníkem (sedlákem, továrníkem, živnostníkem), který odmítá přijmout příkazy státu, je třeba zatočit. Tito lidé se o to i pokouší i dnes a jsou zklamáni, když zjistí, že demokratický stát jim to neumožňuje. V demokratickém státě však je názor vlastníka klíčový a na jeho straně stojí i zákon. Je to zvláštní paradox, ale ten, kdo „chápe demokratický stát jako svého nepřítele“, ten, kdo se bojí vlády práva, není církev, je to Milena Bartlová a vedení Národní galerie.
    O podivné intermezzo se postaralo vedení Národní galerie, když vyžadovalo dokument, který nemohlo dostat, tj. povolení Krajského úřadu k přemístění, i když nic takového nebylo potřeba. Vedení NG v přímém přenosu prezentovalo, že nezná zákon o památkové péči. Když bylo usvědčeno z neznalosti zákona jak Ministerstvem kultury, tak i pracovníky Národního památkového ústavu, chybu neuznalo a neomluvilo se. Že žádali něco, co zákon nenařizoval? Vedení Národní galerie to nevadí. Buď opravdu ten zákon neznají (smutné), nebo ho znají a přesto vědomě požadovali něco, co požadovat nesměli a dostat nemohli (tragické). Protože jim v žilách koluje krev našich furiantů, prosazují svou, navzdory všemu a všem, zákony neznají a z rozsudku soudu si nic nedělají.

    Tak jednají a tak píšou české kulturní elity.

    Madonna mia!

  5. Co nás na celém „případu“ s Madonou z Bítýšky může těšit?
    Mě rozhodně rozruch, který dělá, neboť se dostane do povědomí širšího okruhu lidí, dosud totiž v NG spala tiše a neslyšně, na hradě Veveří jsme si mohli zakoupit nanejvýš její fotografii. Ať se nachází v Praze či v Brně, je jisté, že její křehkou sílu a krásu můžeme uctít návštěvou a uvědomit si celý rozsah doby Karla IV., duchovní i prostorový.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *