O pomíjivosti vztahu

Edita Kubištová zve svou recenzí na komorní výstavu Jana Pfeiffera, která aktuálně probíhá v pražské Drdova Gallery.

O pomíjivosti vztahu

Ať už romantické, rodinné, přátelské či jakékoli jiné, vztahy tvoří jednu z nejdůležitějších složek života: ovlivňují naše bytí, formují ho a zasahují do něj mnohdy radikálním způsobem. Jan Pfeiffer se dlouhodobě věnuje tématu člověka jako součásti většího celku, jehož prostorová i myšlenková struktura jej do značné míry ovlivňuje. Zajímají ho vztahy mezi fyzickými danostmi prostoru a od nich často odlišnou společenskou zkušeností. Na své aktuální výstavě v Drdova Gallery si však dovoluje hovořit o věcech osobnějších, takových, které si spousta z nás nechá raději jen pro sebe.

Svým příchodem do galerie vyrušuji veselé povídání dvou kustodek. Jejich doznívající smích se do vážností protknuté bílé kostky vůbec nehodí a nehodí se ani k tématu. Už od vchodu na mě totiž dýchají s radostí těžko slučitelná slova jako pomíjivost, křehkost, subtilnost, nostalgie, plynutí. Konečně nastává ticho, tedy skoro: místností se nese zřetelný, uklidňujícím dojmem působící hovor dvou hlasů, ženy a muže. Jejich dialog přichází zpoza příčky, za níž je umístěné video. Při vstupu ho nelze spatřit, avšak stává se celému prostoru vévodící rozmluvou nad tématy, které by bylo nesnadné nazvat jinak než osobními.

Dobrým úvodníkem do problematiky a částečným vizuálním klíčem k tomu, jak se k Poměru vztahu divácky postavit, je počáteční, vrstvením kresby tvořená animace, která nese typicky pfeifferovské architektonické tvarosloví. Centrální perspektiva prostoru je v ní postupně narušována působením druhého přítomného celku – krajinou, kterou zároveň také formuje. Dvě ustanovená prostředí se vzájemně prostupují, ovlivňují a proměňují, aby si mohla nakonec porozumět a pak se rozplynout. Jsou jako dva na počátku neznámí lidé podstupující další a další setkání: sbližují se, poznávají, setkávání se postupně mění ve vztah, vnitřní prostor se otevírá; ve stěnách se objevují dveře a okna, prostor se naplňuje okolní krajinou, až s ní nakonec splývá. Pfeiffer zde krásně zachycuje ono napětí vznikající při průběhu vztahů.

Jediný přítomný zvukový doprovod, videoprojekce, v níž spolu rozmlouvají dva hlasy, zkoumá vztah dvou lidí z pohledu trochu odlišného: z perspektivy spolupráce. Snaha o vytvoření kresby v prostoru pomocí skákací gumy přítomné dvojici překvapivě ne zcela vychází – byť se linie na okamžik efemérně zhmotňuje, ve zlomku vteřiny zase mizí. Právě ona pomíjivost rezonující na výstavě zřejmě ze všeho nejsilněji vrcholí v sérii pěti velkoformátových kreseb umístěných v zadním traktu galerie. Vrstvené kresby vytvořené pomocí štětce a grafitového prachu prchavou nestálost doslova zpředmětňují. Neurčité, snové a abstrahované monochromatické krajiny dávají návštěvníkovi dostatečný prostor pro imaginaci a konkretizaci vlastních příběhů. Můžeme mluvit o dynamice, destrukci, proměnách – vlivech, jež s sebou přináší bezpochyby každý vztah.

Poměr vztahu je nevelká, snad až skromně působící výstava. Nijak výrazně nevyčnívá a neupozorňuje na sebe. Ovšem právě v tomto formátu korespondujícím s povahou celého tématu je její na první pohled skrytá síla. Je efemérním, avšak intimním zážitkem, sérií volně plynoucích, prolínajících se obrazů, které v návštěvníkovi svou místy až posvátnou geometričností zanechají pocit, že byl svědkem něčeho, co mělo možná pro svou vzácnost zůstat skryto.

Jan Pfeiffer / Poměr vztahu / Drdova Gallery / 22. 1. 2016 - 5. 3. 2016

Fotoreport z výstavy ZDE.

foto: Hynek Alt