Artalk.cz

Sutě vzpomínek v Karlin Studios

Karlin Studios se po 10 letech musí vystěhovat ze stávajících prostor v pražském Karlíně. Kam se ateliéry a galerie přesunou, ještě není zcela jisté, než však ke stěhování dojde, je v Karlin Studios stále možné navštívit několik výstav a dokonce se můžeme těšit na další. Výroční výstavu Ten dům sem nepatří recenzuje s ohledem na aktuální situaci Alžběta Cibulková.

TEN DŮM SEM NEPATŘÍ -6390
intervence Ivarse Gravlejse

V objektu bývalého továrního areálu ČKD se v průběhu 10 let odehrála více než stovka výstavních projektů a uměleckých akcí a se svými ateliéry se Karlin Studios staly také tvůrčím prostorem a útočištěm umělecké komunity. Konci jejich provozu a možnostem přemístění se na Artalku již věnovala Silvie Šeborová (ZDE). Přestože se termín uzavření stále prodlužuje, nyní se zdá, že se developerským zájmům dostane svého naplnění, což svým způsobem také dokládá právě probíhající výstava s příznačným názvem Ten dům sem nepatří. Tento výstavní projekt, který vznikl při příležitosti 10. výročí fungování Karlin Studios, je totiž mimo jiné komentářem k výše zmíněným okolnostem.

A ještě než se mu začnu věnovat, je zapotřebí zmínit několik málo informací o aktuálním a možném budoucím stavu tohoto prostoru pro současné umění, který kromě galerie a ateliérů Karlin Studios zastřešuje ještě několik dalších výstavních prostorů včetně galerie KIV. Podle kurátorky a produkční Karlin Studios Caroline Krzyszton bude provoz trvat minimálně do konce dubna a přesný termín vystěhování a následného bourání ještě není určen. To znamená, že Ten dům sem nepatří není poslední výstavou, ale podle slov Krzyszton jde o jakési symbolické rozloučení s budovou, která bude nevyhnutelně srovnána se zemí. Na jejím místě pak pravděpodobně vyroste Palác Praga, polyfunkční objekt s převážně administrativní funkcí (ZDE). Otázka budoucnosti a možného přemístění ateliérů a galerie do alternativního prostoru je stále otevřená. Variantou by mohla být jedna z hal v Holešovické tržnici na Praze 7. Na potvrzení od Magistrátu hlavního města Prahy se však bohužel stále čeká.

TEN DŮM SEM NEPATŘÍ -6528
pohled do instalace

Když přicházíme ke karlínské galerii, nemůžeme si nepovšimnout kontrastu mezi touto v dobrém slova smyslu oprýskanou subtilnější stavbou a na ní natlačenými mohutnými kancelářskými komplexy, jejichž neúprosný nárůst může být vnímán jako symbol dnešní doby. A to, že sem ten dům nepatří a prosklený moloch jej brzy pozře, i když si dává na čas, je patrné na první pohled. Výstava se odehrává v rozlehlé tovární hale, ve které jsou rozprostřena jednotlivá umělecká díla. Nevytváří nějaký jednotný celek, jde spíše o různorodou skrumáž maleb, videí, instalací a objektů, což zpočátku vytváří dojem tzv. „miš maš“ výstavy bez jakéhokoliv sjednocujícího elementu. Vedle maleb Josefa Bolfa či Víta Soukupa zde můžeme vidět instalaci Evy Koťátkové nebo Dušana Zahoranského, video Jiřího Davida a desítky dalších nesourodých prací převážně od českých etablovaných autorů, které vytvářejí jakýsi materializovaný souhrn vzpomínek na minulé dění v tomto prostoru. Jde totiž o výběr kurátorského týmu ve složení Milan Salák, Viktor Čech a Caroline Krzyszton, kteří se podíleli na zdejších výstavních projektech a kteří se zde pomocí prezentovaných děl ohlíží za nejvýraznějšími momenty desetiletého provozu Karlin Studios. Bylo by nesmyslné zabývat se zde každou prací zvlášť a posuzovat výstavu na základě hodnocení toho či onoho díla. Raději se obrátím na ty, které se zdají být opěrnými body a dávají směr jejímu celkovému vyznění.

V tiskové zprávě se dočítáme, že „výsledek je stejně nevyvážený jako lidská paměť či spravedlivost diskurzů, jimiž nahlížíme na historii“. Tento aspekt by však zřejmě sám o sobě nestačil a smysl či prožitek z celého projektu by zůstal pouze samotným kurátorům, umělcům či blíže zainteresovaným osobám, nebýt několika stěžejních děl. Ta totiž do výstavy vnesla něco, co není pouze opakováním již proběhlého. Jedná se o několik prací vzniklých přímo pro tuto příležitost, ale také, a to především, o ty, které se v tomto prostoru v minulosti objevily, ale v kontextu současné výstavy a jejího konceptu získávají nový rozměr. Z prvně zmíněných stojí za zmínku dokument Janka Rouse, ve kterém nás Milan Salák, jakožto dlouholetý nájemník jednoho z ateliérů, provádí po prostorách budovy, po chodbách, ateliérech nebo po její střeše, přičemž vypráví své vlastní vzpomínky, příhody a prožitky spojené s těmito konkrétními místy. Nejde o nějaké příliš nostalgické vzpomínání a průvodce se spíše než umělcům, jež ateliéry prošli, či výstavám, které zde proběhly, věnuje přímo objektu budovy, její funkci a podobě skrze svůj osobní vztah k ní. Ukazuje díru na střeše, kterou se kdysi snažil zakrýt, okno, které si jeden z umělců nechal vytvořit, záchodky s rozbitým prkýnkem, které už asi někdo opravil, nebo zábradlí, na něž si odložil nůž a už ho nenašel. Návštěvník se pak ocitá nejen na výstavě v odcizeném galerijním prostoru, ale také v obývaném živém místě, které se mu nyní přiblížilo. A stejně i sem, jakožto i do celé výstavy se dostává formát materializované vzpomínky, o které se píše i v doprovodném textu. „Formát materializované vzpomínky, který tato výstava získala, staví do podobné role i objekt, který ji hostí.“ Právě toto je nám ještě jasnější po zhlédnutí zmíněného dokumentu.

TEN DŮM SEM NEPATŘÍ -6467
pohled do instalace, vlevo: Ivan Vosecký, koberec, z výstavy Graffiti, 2010

Jak jsem již uvedla, další díla, díky nimž není výstava pouhým slepencem fragmentů výstav minulých, jsou ta, která zde získávají nový význam či vyznění. Jedním z nich je koberec Ivana Voseckého, který byl součástí výstavy Graffiti v roce 2010 a po kterém se v dokumentu prochází také Milan Salák. Koberec je totiž plát vyjmutý z podlahy jednoho z místních ateliérů, potřísněný barvami a poznamenaný šlápotami, který se po svém vystavení vrátil na své místo a nyní se opět dostává do výstavního prostoru obohacený o důraz na to, odkud pochází. Za nejvíce zdařilé rozvedení opakovaného díla zde však považuji instalaci Dominika Langa z výstavy Úložný prostor, která proběhla v Karlin Studios v roce 2009, kdy tento autor vytvořil čtyři prostory skryté nad nebo pod úrovní galerie. Součástí výstavy byl audio-průvodce, který diváka uvedl do galerie a do jednotlivých úložných prostorů s popisem jejich imaginárního obsahu. Do jednoho z nich zde můžeme opět po žebříku sestoupit. Audio-nahrávku však nyní vystřídal video-záznam, na kterém pozorujeme průběh Langovy práce, kdy provrtává díru do podlahy, v jejímž nitru se při sledování tohoto videa ocitáme. To, že se dostáváme do masy budovy a můžeme si plně uvědomit drastický zásah, který zde proběhl, jde ruku v ruce s daným tématem a řinčivý zvuk vrtačky, který se line až do potemnělých sklepních prostorů, jakoby předznamenával budoucí demolici. Je logické, že zde silněji působí díla úzce a v některých případech až fyzicky spjatá s daným prostorem, a uvědomili si to také kurátoři, kteří při výběru kladli důraz na možnost připomenout si je „v autentickém kontextu, než budou odsouzena do role vizuální či textové archivní informace“.

Výstavu Ten dům sem nepatří jsem měla možnost zhlédnout ve dvou velmi odlišných situacích, a to při předvánočním otevření plném slavnostní nálady, hudby a doprovodných akcí, a po druhé ve všední den, kdy, jak to tak často bývá, se člověk může procházet prázdnou galerií. V prvním případě jste se mohli loučit s Karlin Studios na společenské bázi spolu s umělci, kurátory a dalšími s Karlin Studios spřízněnými dušemi. Ve druhém případě zbyl prostor také na plné vyznění prezentovaných prací, které patří podle kurátorů k tomu nejlepšímu, co se zde odehrálo. Naštěstí tu ale vzniklo také něco navíc, co povyšuje „symbolické rozloučení“ na plnohodnotný výstavní projekt, který souzní s uměleckou i kurátorskou tendencí zpracovávat nedávnou minulost, zacházet s časovými rovinami a prolínáním. Autoři výstavy využili brzký konec tohoto jedinečného domu, aby zde představili minulé, přítomné a budoucí sutě vzpomínek, jež se vážou nejen k proběhlým výstavám a uměleckým projektům, ale také k všednímu životu v něm a především k němu samotnému. Co bych organizátorům i přesto vytkla je, že se nejedná o poslední projekt a čeká nás minimálně ještě jedna výstava (v polovině března zde představí svou tvorbu Zsolt Tibor). Je to zřejmě kvůli nejisté budoucí situaci a komplikovanému plánování. Na příští výstavu se určitě můžeme těšit, proto nás napadá, že jde tak trochu o předčasný pohřeb.

TEN DŮM SEM NEPATŘÍ -6502
Dominik Lang, instalace, z výstavy Úložný prostor, 2009

Ten dům sem nepatří / vystavující umělci: Vasil Artamonov – Alexey Klyukov, Jiří David, Patricie Fexová, Pavla Gajdošíková, Ivars Gravlejs, Eva Koťátková, Jan Krtička, Dominik Lang, Marek Meduna, Alice Nikitinová, Markéta Othová, Petra Pětiletá, Daniel Pitín, Katarzyna Przezwańska, Milan Salák, Tereza Severová, Matěj Smetana, Sláva Sobotovičová, Vít Soukup, Pavel Sterec, Václav Stratil, Jan Šerých, Viktor Vejvoda, Lenka Vítková, Ivan Vosecký, Dušan Zahoranský / kurátoři výstavy: Viktor Čech, Caroline Krzyszton, Milan Salák / Karlin Studios / Praha / 18. 12. 2015 – 6. 3. 2016

Foto: Karlin Studios

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *