Artalk.cz

Kdo si troufá, vítězí?

Pojítkem výstavy Kdo hraje? v pražské MeetFactory je téma sportu. Tereza Záchová si v recenzi všímá především emocí, s nimiž jednotlivá díla pracují, ale i těch, které výstava jako taková vyvolává.

Kdo heaje_-5583

Začátkem prosince byla v pražské MeetFactory zahájena nová výstava s názvem Kdo hraje? a zároveň započala i nová sezóna pro slovenského kurátora a umělce Jara Vargu. To, že Jaro Varga není v této branži nováčkem, dal najevo hned svým prvním samostatným kurátorským projektem v tomto výstavním prostoru, v němž figurovalo velké množství zahraničních umělců. Výstava divákovi prezentuje fenomén sportu, přičemž se netradičně zaměřuje především na emoce, které se k němu vážou.

Nestanu se vášnivou sportovní komentátorkou, která šmahem vyvolá euforii v posluchačích či divácích, když probíhá zápas. Nebudu řvát gól a ani nebudu hulákat sprosté nadávky na protihráče. Dokonce se ani neopovažuji určit, kdo by měl vyhrát. Nechci se smát poraženým a už vůbec mi nebudou kanout slzy štěstí nebo zklamání. Tradičně a suchopárně, ale jen s malým hodnocením, se zamyslím nad celkovým konceptem výstavy Kdo hraje?, avšak exaktní výsledek po mně nechtějte. Fair play?

Kdo heaje_-5596

Sport. Emoce. Slzy. Síla člověka. Manipulace. Porážka, či výhra. Divadelnost. To jsou konotace, s nimiž pracuje devět zahraničních umělců, jež výstava prezentuje. Vystavené práce zde totiž klíčují různé aspekty sportu – od těch banálních a ryzích, přes dětskou hru a soutěživost (Assa Kauppi – The Race is Over), po určitou simulaci identity někoho jiného (Pawel Kruk – Manipulace, Olaf Breuning – Double) či vyprázdněnost symbolů a archetypů hry (Jean-Ulrick Désert – Passion, Annika Larsson – Hockey). Jiná díla sledují neustále se měnící sinusoidu života a náš neustálý boj vytrvat (Zuzanna Janin – The Fight) nebo právo veta (Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová – Either Way, We Lose). To je první tah na branku, který divák může zpozorovat sám. Téma sportu je totiž otevřené všem. Vždyť nemalá část běžné populace, a není tomu jinak ani mezi představiteli umělecké scény, je oddaná určitým sportovním klubům a jejich zápasům.

Kdo heaje_-5693

Druhý tah na bránu, kdy soupeř tuší odhodlání svých protivníků, je podstatnější. Samotný kurátor vychází z této premisy: Stydíme se za naše slabosti? Dokážeme přehrávat naše emoce nebo se dokážeme necitelně stát hrdinou? Můžeme ještě v případě vrcholového sportu mluvit o autentičnosti? V čem tedy spočívá síla člověka? Výstava poukazuje na skryté role emocí, které mohou být za některých okolností uměle vykonstruované, díky čemuž lze se zúčastněnými fakticky manipulovat. Každá hra má svá pravidla. Exaltovaný stav mysli vytvořený za pomoci endorfinů není stavem přirozeným. Je uměle vyvolaný a hraný. V tomto smyslu je trefné použít metaforu divadla, se kterou si hraje i text výstavy čerpající z Rolanda Barthese.

Pregnantnost, s jakou je výstava nainstalována, dokazuje, že míří vysoko. Přestože se jí účastní nemalý počet devíti umělců, má každý z nich svůj vlastní vymezený prostor. Zastoupení každého umělce jedním dílem a jejich vhodné postavení vedle sebe se jeví jako čisté a simplexní řešení. Z mého pohledu je rozměrné a výrazné dílo Anetty Mony Chisy a Lucie Tkáčové hned v úvodu až příliš exponované. Nepřekáží však, takže se tato poznámka může zdát jako marginální. Jiný divák ho naopak může považovat za hlavní akcent výstavy. Jednotlivým dílům vlastně není co vytknout. I kurátorský záměr je přesný a kvalitní. Škoda jen, že zde nefiguruje žádný český umělec. Nevím, co vedlo Jara Vargu k výběru zrovna těchto zahraničních umělců, zda jde o jeho přátelské vazby nebo dlouhodobou sondu do této problematiky. V kontextu výstavy je však tato připomínka opět jen určitým kosmetickým bodem.

Kdo heaje_-5660

Co bychom snad mohli vnímat jako nedostatek, je určitá sterilnost výstavy jako takové. Přestože ukazuje na problematiku pocitů a banálnost soutěží, které čas od času zahýbají i uměleckým světem, jako by sama chtěla zůstat neutrálním polem a v divákovi tedy nevyvolává žádné pocity vzteku, rozzuřenosti, ba třeba ani lítost. Nic, s čím člověk bojuje uvnitř sebe samého.

Zároveň však výstava nenápadným a hlavně nenásilným způsobem upozorňuje na existenci takových emocí, které se mohou stát zbraní pro naplnění politických ambicí. Tato výstava, založená na tématu podprahové manipulace (s jakou se můžeme setkat i ve sféře reklamy), dosvědčuje, že lze vytvořit zajímavou koncepci, aniž by se organizátoři museli zaprodat trhu a mainstreamu. Je otázka, proč takovou formu např. nevyužívá i Centrum pro současné umění DOX, zřizované společností DOX PRAGUE, a. s. Vrcholový sport je dřina, ale umění též. A jestli je Jaro Varga dobrým hráčem, ukáže nejen čas, ale i jeho další projekty, na které se těším.


Kdo hraje? / vystavující umělci: Olaf Breuning (CH), Zuzanna Janin (PL), Pawel Kruk (USA), Annika Larsson (SWE), Jean-Ulrick Désert (Haiti), Shaun Leonardo (USA), Anetta Mona Chişa & Lucia Tkáčová (SK), Assa Kauppi (SWE) / kurátor výstavy: Jaro Varga / MeetFactory / Praha / 10. 12. – 7. 2. 2016

Foto: Tomáš Souček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *