Artalk.cz

Víš, co je ukrytý, víš to ty…

Jak skrytá jsou nastavení aktuální výstavy Daniela Vlčka v Galerii současného umění a architektury / Domě umění Českých Budějovic? Tím se v následující recenzi zabývá Petr Brožka.

vlcek_dan_04

Daniel Vlček v jižních Čechách vystavuje pravidelně a rád. Samostatná výstava v Domě umění Českých Budějovic je pomyslným vrcholem, kterého lze ve zdejším regionu dosáhnout. Podvědomě jsem očekával Vlčkovu nejsilnější prezentaci i z toho titulu, že kurátorem výstavy Skrytá nastavení je Jiří Ptáček. Ve výsledku nemám pocit, že by aktuální výstava předchozí projekty Daniela Vlčka nějak převyšovala, což může být dáno nejen oním očekáváním, ale i střídmostí instalace poměrně různorodých artefaktů.

Stěžejní témata časové smyčky a repetice, jimž se autor dlouhodobě věnuje, jsou zde zastoupena sérií šesti obrazů Still Life / Spinning Beach Ball a zvukovou instalací Endless Happiness, která vyvolává dojem nekonečné akcelerace. Druhá část výstavy je diametrálně odlišná. Pestrobarevná tapisérie je náhodnou kompozicí zbytků vlny, které zanechali účastnící sympozií v ateliéru Milady Hynkové. Právě nedávná sympozia v Kdyni rozšířila polozapomenutou techniku aradekoru i mezi umělce polistopadové generace. Specifická a poměrně komplikovaná technologie vytváření textilních objektů, jejíž zlatou érou byla 60.-70. léta, je Vlčkem představena čistě v rovině média a na výstavě zřejmě má i důležitou znakovou funkci. Protilehlý černý „gumový obraz“ vytváří téměř protipól. Jeho kompozice a struktura evokuje s funkční nadsázkou malířský informel 70. let, v Čechách tak bohatě rozšířený na regionální úrovni. Díla instalovaná lícem k sobě vytváří poměrně úzkou uličku, která divákovi nedovoluje větší odstup od jednotlivých artefaktů a ty tak působí spíše jako dvě poloviny jednoho objektu. Oba artefakty spojuje průmyslový materiál, práce s náhodou a obdobný časově místní kontext. Domnívám se, že byly vytvářeny se záměrem implikovat klasické obrazy. Žádoucí vyznění by podpořila frontální instalace. Ona „ulička“ může být parodií na panelové „kóje“ typické v 70. letech, vzhledem k celkové koncepci se mi však jeví jako nadbytečné aranžmá.

vlcek_dan_03

Vlčkovy obrazy a autonomní zvukové objekty jsem dosud nikdy jako jednoduché nebo parodické nevnímal. Četl jsem v nich návrat k předhistorickému vytváření artefaktu, zenový rituál přizpůsobený městské industrii a napjatému času. V sérii Still Life / Spinning Beach Ball autor nečeká, usadí-li se v dehtových mandalách cosi velkého nezjevného a nastavuje je narativem. Tématem série je ikonka známá jako „spinning pinwheel“ či „spinning beach ball “. Virtuální větrníček vyzývající uživatele produktů firmy Apple k trpělivosti s prací procesoru je zde materializován a rozfázován v čase. Vlčkův malířský projev postavený na pulsujícím nanášení barvy LP deskami v rytmických, do sebe propletených strukturách zde nepůsobí bezpodmínečně, spíše účelově dokladuje procesualitu a autorskou signifikanci. Vloženým konceptem se zmenšil prostor pro „techno-meditativní“ přesah, jenž lze číst ve Vlčkových ryze abstraktních pracích.

V největší z místností je vystavěno interaktivní pódium. Chůzí po něm návštěvník generuje impulsy pro regulaci osvětlení místnosti. Jednoduché a v dobrém slova smyslu devadesátkové schéma interakce je na výstavě dalším diametrálně odlišným prvkem. Pódium je rozsáhlé, na betonové podlaze působí tak nějak samozřejmě. Vyskládané dveře od skříní s rozvody elektriky z továren mohou odkazovat k průmyslu podobně jako gumový objekt vyskládaný z rozřezaných pneumatik.

vlcek_dan_02

Jestli výstavě chybí nějaký silný středobod nebo dostatečně čitelný společný jmenovatel, nedokážu identifikovat. Tisková zpráva, obdobně jako v ní inzerovaný rozhovor Daniela Vlčka a Jiřího Ptáčka, některá „skrytá nastavení“ poodkryjí. Existují však diváci, kteří by rádi výstavu rozluštili i bez tiskové zprávy.

Daniel Vlček prošel ateliéry Vladimíra Skrepla a Martina Mainera na brněnské FaVU, byl jedním ze zakládajících členů aktivisticko-performativní skupiny Guma Guar, ve finále si však vyšlapal vlastní cestu, stabilní formu osvobozenou od imprintu těchto zkušeností. Zatímco jeho první velká výstava Přívětivě povědomé (2010, společně s Matyášem Chocholou) intuitivně mísila nespočet vlivů, pozdější výstavy rozvíjely snahy o osobní malířský jazyk a specifické téma. Zobrazení času do konce skladby v Galerii Na shledanou (2013), prezentace v kmenové Drdova Gallery (2014) a další výstavní projekty působí velmi vyrovnaně. Dál a výš možná byla nedávná zlínská výstava Dál a výš, která byla kompaktnější a lépe reagovala na konkrétní prostor. V jejím kontextu pak Skrytá nastavení působí jako B strana téhož singlu a obávám se, že v nadstandardním programu českobudějovického Domu umění výstava zanikne.

vlcek_dan_09

Daniel Vlček / Skrytá nastavení / kurátor výstavy: Jiří Ptáček / Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice / České Budějovice / 13. 1. – 14. 2. 2016

Foto: Jan Mahr

Komentáře

  1. „Právě nedávná sympozia v Kdyni rozšířila polozapomenutou techniku aradekoru i mezi umělce polistopadové generace. “

    Nevím, kolik polistopadových umělců je díky sympoziím seznámeno s aradecorem, ale podle přímých pramenů je tato informace nepravdivá. První porevoluční sympozia organizovaná Miladou Hynkovou a Václavem Sikou měla především lokální kontext a díky nim se s technikou seznámil Michael Rittstein, který pochází ze Kdyně a kterého nelze řadit ryze mezi polistopadové umělce.

    Další umělci, mezi které patří i Daniel Vlček, se s aradecorem seznámili prostřednictvím cílené činnosti Sráče Sama, která se v rámci projektu Vize pro novou kulturu a její místo mimo jiné rozhodla revitalizovat techniku aradecoru, s níž je spjaté životní dílo Milady Hynkové. V roce 2012 a 2015 uspořádala rezidenční pobyty AiC Kdyně s mezinárodní otevřenou výzvou. Za plné organizační podpory Sráče Sama ve spolupráci s Galerií Bratří Špillarů vedené Václavem Sikou a dílnou aradecoru Milady Hynkové se uskutečnila samotná realizace aradecorů.

    1. Děkuji za připomínku. Omlouvám se, nedošlo mi, že by symposia aradekoru nemusela být vždy pořádána jen paní Hynkovou. Jakkoli se jedná o v textu přidruženou informaci, měl jsem si ji ověřit. Věc mě mrzí už z toho titulu, že činnost, kterou tým galerie Sam83 i Sráč Sam sám vyvíjí, je pozoruhodná a v oborových médiích by si zasluhovala více ohlasů. Mohl jsem ostatně několika slovy opsat i Vlčkovu výstavu právě v České Bříze, kterou jsem měl také možnost vidět. Zmiňuje ji tisková zpráva, která je komplexním úvodem výstavy. Recenzent výstavy by měl spíše nastolovat otázky a soustředit se na možné problémy.
      Technika aradekoru byla zastoupena i na výstavě Anežky Hoškové, rovněž v galerii Sam83, tedy se ukazuje být nosnou i pro další polistopadové umělce a to je podstatné.

  2. Artalk je seriózní médium a proto, když jsem byla na recenzi upozorněna, jsem neváhala zakřivené informace zpřesnit. Místní ethos mlčení je kulturně i společensky nebezpečný. Pokud bych měla reagovat na recenzi a výstavu, možná si pokládáš špatné otázky. K čemu by měla mít výstava středobod? Vztahuje se to k univerzalistické filozofii? Nezáleží na tom. A to, že Danova výstava v rámci ostatních výstav zanikne? Pravděpodobně ano, ale ne kvůli koncepci výstavy, ale kvůli celkovému programu Domu umění a přežitému konzervativizmu. Slepá ramena vysychajících řek mají svůj půvab, ale život tam necítíš.

    PS: V pondělní premiéře Průvanu (Česká televize) je několik záběrů, které dokládají upřesněné informace: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10624368437-pruvan/216562254300002/video/454494

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *