In fundamine [nejen o Architektovi]

Výhledy časopisu Architekt do budoucna nejsou zrovna růžové. Příspěvek Ladislava Zikmunda-Lendera na jeho blogu není jen komentářem k situaci, v níž se periodikum aktuálně nachází, ale i reflexí současného stavu české teorie a kritiky architektury.

Ve stínu zániku časopisu Ateliér, čtrnáctideníku o současném výtvarném umění, který ohlásila šéfredaktorka Blanka Jiráčková těsně před koncem roku 2015, trochu zaniká aktuální kauza kolem možného zániku časopisu Architekt. V porovnání s periodiky o volném umění se však jedná o daleko závažnější situaci, se kterou se nelze tak jednoduše smířit jako s koncem už několik let ve smrtelné agónii zmítajícího se Ateliéru.

Časopis Architekt vedl několik let Julius Macháček s jedinou redaktorkou – Táňou Štefánkovou. Jeho nositelem je Obec architektů a najímaní vydavatelé se mezi lety 1991–2009 v poměrně rychlém sledu střídali. Těsně před Vánoci [1] vyhlásila Obec architektů výběrové řízení na vydavatele časopisu. Nezasvěcenému pozorovateli se mohlo zdát, že šlo o spíše rutinní záležitost, pravidelný mechanismus, který by neměl narušit kontinuitu. Jak ale ukazuje dopis dosavadního vydavatele Julia Macháčka, který visí na Archiwebu a byl rozeslán všem knihovnám a institucím, které mají co do činění s architekturou, mělo jít hlavně o výměnu vydavatele a ukončení spolupráce s Juliem Macháčkem na základě evidentních osobních animozit mezi ním a vedením Obce. Jedna z facebookových reakcí poměrně trefně konstatovala, že obě strany současnou situací jenom sklízejí, co dlouhodobě zasívaly.

Co to tedy je, co zasívaly? Obec architektů je oproti České komoře architektů dlouhodobě netransparentní a v podstatě pasivní stavovskou organizací, která ze všeho nejvíc budí zvlášť mezi mladší generací architektů naprostou lhostejnost. Asi nejviditelnější činností OA navenek je Grand Prix Architektů, která vrcholí výstavní přehlídkou v Národní galerii pod „kurátorským“ dohledem emeritní kurátorky sbírky architektury NG Radomíry Sedlákové. Přehlídka už léta stagnuje, nehledá nové cesty prezentace architektury, rezignovala na jakoukoli sebereflexi či sebekritiku, řídí se zavedeným schématem: vybrat z přihlášených – natisknout na panely – rozvěsit – na shledanou, přijďte zas. Grand Prix Obce architektů skončila přibližně na stejné úrovni jako ryze komerční cena Stavba roku, jejíž legitimita a relevance je značně diskutabilní. [2] A druhou hlavní činností OA je právě vydávání časopisu Architekt, který je nástupnickým periodikem Československého architekta, který vycházel od roku 1955. Externí vydavatel, který uzavíral s OA časově omezenou smlouvu o spolupráci, za tuto „značku“, možnost vydávat zavedený časopis, má platit a také léta platil Obci 150 000,- korun za jedno číslo. Nechápu, proč by to nějaký vydavatel měl a chtěl dělat – není pak lepší založit si autonomní časopis a navázat na nějaký zaniklý titul – třeba Architektura ČS(S)R? Hledá-li Obec urputně kohokoliv jiného, kdo by časopis na své triko vydával a zároveň přistoupil na tyto podmínky, asi bude mezi příčetnými a solidními vydavateli hledat marně.

Nevinný štít však nemá ani stávající redakce. Sice se honosí přízviskem „jediný odborný časopis o architektuře“, to ale není tak docela pravda. Odbornost časopisů se dnes institucionálně rozlišuje podle zařazení na speciální seznam, který vede Rada pro vědu, výzkum a inovace, a takový časopis musí splnit řadu náročných, ale ne nesplnitelných kritérií (mezi hlavní patří to, že časopis bude alespoň z části vydávat recenzované studie s vědeckým aparátem). Pro Architekta by to nebylo nic nemožného – články recenzoval před revolucí i třeba takový časopis Domov, nemluvě o jeho předchůdci, Československém architektu nebo časopisu Architektura ČS(S)R. Recenzování článků není jen jakási samoúčelná dekorace, ale zvyšuje právě relevanci, váhu a legitimitu periodika. Není to zas tak nedosažitelná meta už proto, že jde o ten slavný Seznam, na kterém figurují plátky jako Mlékařské listy či Vodovody.info. Jak už nedávno psal prof. Matúš Dulla, takovou platformu odborné kruhy, zabývající se teorií, historií a kritikou architektury, dlouhodobě postrádají (což je také jedna z příčin mizerného, nebo spíše nulového rozvoje současné, tuzemské, původní teorie architektury). Časopis Architekt by bylo nutné zachránit a rozvíjet ve chvíli, kdyby skutečně byl odborným periodikem s přesahem do kritiky a s ambicí reflexe tuzemského dění v současné architektuře z nestranného odstupu, což musí redakce aktivně tvořit. [3] V posledním desetiletí se časopis jednak postupně vzdaloval prezentaci výstupů architektonické historie (přitom třeba v roce 2000 vyšlo exkluzivní číslo k rekonstrukci a otevření Loosovy vily v Praze, které je dodnes jedním ze základních zdrojů poznání Loosovy tvorby u nás) a zároveň se vzdaloval i té kritické reflexi. Stal se vývěsním štítem pro různé autorské zprávy, autorské prezentace či informační přehledy (výstav, knih apod.). [4] Prostě podobná diagnóza ztráty funkčnosti, vyprázdnění a vyčerpání jako v případě Ateliéru.

Jak vyplynulo z nedávné debaty Anežky Bartlové a Jana Skřivánka v pořadu Jasná řeč Josefa Chuchmy, podstatné jsou pro budoucnost tištěných periodik zaměřených na vizuální kulturu hlavně otázky, pro koho je tvořit a kdo je bude psát. Lidé kolem architektury a potenciální konzumenti takového časopisu zdaleka nejsou jen architekti, pro které byl zredukován současný obsah. Letmé reflexe zahraničních teorií najdeme v současnosti díky Rostislavu Šváchovi daleko častěji v časopisu Stavba, který se nevyhýbá ani historickým tématům, stejně jako daleko fundovanějším, skutečně kritickým recenzím knih či výstav. Stavbu paradoxně vydává čistě komerční subjekt Business Media CZ, s. r. o., na rozdíl od stavovské Obce architektů, která by naopak měla mít i jiné zájmy než ryze finanční. Problém je ale také s kritiky architektury, tedy potenciálními autory. Jedním z mála, kteří se dokážou diskurzem o současné architektuře živit full-time, je Adam Gebrian, jiní, jak popsala Anežka Bartlová v případě kritiků volného umění, mají jiné úvazky a závazky a mají na rozvíjení kritiky méně a méně času. Částečným důvodem je sice prekariát, způsobený praxí spíše symbolických honorářů, vyplácených v horizontu 6 a více měsíců od napsání textu, ale je to i něco jiného. Je to také trochu nepochopením vlastní role akademiky, působícími na různých katedrách teorie a dějin architektury, či specialisty na architekturu na institutech dějin umění. Takový akademik by měl razantně a soustavně vstupovat do veřejného prostoru kritickými výstupy a oslovovat jimi nejširší veřejnost, protože je na rozdíl od zaměstnanců galerií či dokonce architektonických ateliérů v nestranné pozici garantované akademickými svobodami. Většinou to nedělá, protože ho k tomu – na rozdíl od činnosti směřující dovnitř odborných kruhů, tedy od překotného provozování vědecko-výzkumné činnosti a získávání pro školu co nejvíce tzv. rivových bodů – nikdo a nic nenutí.

Stav časopisu Architekt a jeho možný zánik je tak skutečně výsledkem poměrně nemocného stavu, v němž se nachází jak Obec architektů, tak samotný časopis. Je ale také výsledkem paralýzy daleko širší obce profesionálů, zabývajících se diskurzivní reflexí architektury (historikové, teoretici a kritici). Záchranným krokem by mělo být v první řadě upuštění od nestoudných finančních požadavků Obce architektů, možná i revize nároků Obce architektů na titul Architekt vůbec. Pokud není Obec schopna udržet kontinuitu vydávání čaospisu, měla by ho přenechat jiné instituci, třeba některé Fakultě architektury, která by z něj dokázala učinit skutečně odborný, multi- a interdisciplinární časopis s patřičnou úrovní a kritickým hlasem. A pak hned musí následovat co nejšírší diskuse na téma, které řešila odborná obec už v prvním ročníku časopisu Československý architekt v roce 1955: „Časopis – ano, ale jaký?“

_________________________________________________________

[1] Sice bylo vyhlášeno 30. září, ale zveřejněno bylo asi dva týdny před uzávěrkou 15. 12. 2015.

[2] Pro ilustraci, mezi vítězi ročníku 2015 Stavby roku je naprosto otřesná revitalizace severní části Staroměstského náměstí v Mladé Boleslavi, několikrát prezentovaná na kritické platformě Archwars.

[3] Pro ilustraci – za poslední rok na tři nabídky recenzí redakce vůbec nezareagovala.

[4] Pro další ilustraci – fungující redakci se nestane, že k zprávě o výstavě Příběh Paneláku v Moravskoslezském kraji dá fotografii z výstavy v Hradci Králové.