Pročíst se za film

V pražské galerii tranzitdisplay probíhá výstava Tomáše Svobody, která je svým způsobem retrospektivou s otevřeným koncem. Svobodovo myšlení o filmu a jeho vlivu na lidské vnímání či konstrukci reality přibližuje v recenzi Tereza Hrušková.

Film, jak podotýká v úvodu své výstavy v tranzitdisplay Tomáš Svoboda, přijel vlakem. A přestože je pro nás toto médium spojeno především s narací a pohybem, tak v oněch zmiňovaných počátcích filmu, v době bratří Lumièrů, nebylo jeho těžiště tak jednoznačně vymezené. Škála disciplín, do nichž mělo pokrokové médium vnést nové poznatky se, jak reflektoval například Christian Metz, významně různila. Dvacáté století si z filmu, dříve než se vůbec stihlo ptát, čím vlastně pohyblivé obrazy jsou, vzalo jen to, čím se dají bavit masy. I to je jedna z oblastí, vůči níž se vystavené práce kriticky a současně hravě vymezují.

Svobodův přístup se dá do určité míry vnímat po boku jeho současníků Zbyňka Baladrána a Jána Mančušky, neboť jejich zacházení s médiem čerpá z podobných strukturalistických východisek. Tomáš Svoboda se však zároveň nevyhýbá popkultuře a jejímu kritickému podrývání, jak je patrné z jeho účasti v televizních soutěžích jako Prima vařečka anebo talk show Kotel televize Nova. Tomáš Svoboda zároveň vytěsnil z velké části své práce primárně viditelný obraz. Což se promítá především do aktuální výstavy, kde místo pohyblivých obrázků zaujímá písmo. Neznamená to však, že by zapudil obrazy jako takové. Naopak, řada jeho vystavených prací - převážně z minulých let - s již existujícími obrazy pracuje, a to ve smyslu popření těch prvotních, autoritativně daných, za účelem provokovat fantazii návštěvníka, jenž se zároveň stává spolutvůrcem.

Ať už se jedná o řady slov objevujících se na bílém monitoru, scény filmu Psycho líčené pouze v syrových literách, anebo děj filmu Avatar přeříkaný vypravěčem, může autor stavět na zkušenostech diváka odkojeného v době “po filmu”. Tedy v době, kdy nejen že se již více než sto let nekrčíme ze strachu před vlakem blížícím se z filmového plátna, ale nerozhází nás ani záběry válečné destrukce či brutálního násilí natočené na telefon. V době, kdy se filmový jazyk stává klíček k překladu naší každodennosti. Obraz jakoby se pro nás rozmělnil, pozbyl na naléhavosti a zároveň se stal dominujícím a všudypřítomným. Kritická otázka, kterou výstava vznáší, se týká naší otupělosti vůči němu. Jsme totiž nejen otrlými diváky, ale i zcela pasivními herci bezpočtu bezejmenných a často i neexistujících filmů, tedy herci v realitě, která se pro nás stává čím dál více ireálnou.

Lev Manovich, teoretik nových médii, jehož jméno se ne náhodou objevuje i ve spojitosti s post-internetovou kulturou, píše, že “kinematografie se dlouho snažila o smazání veškerých stop, jež by ukazovaly na proces její vlastní produkce, včetně důkazů, že obraz byl spíše zkonstruován, nežli zaznamenán.”^[1] Současnou kinematografii a spolu s ní jakýkoliv obraz dnes můžeme navíc podezírat z toho, že není otiskem reality, ale že vznikl zcela nezávisle na ní. Svobodovy práce však svědčí i o tom, jak se tyto zkonstruované světy staly zcela bezprostředně součástí naší vlastní imaginace. Situace, které jsou pomocí za sebou následujících slov konstruovány v naší hlavě, si totiž často dobrovolně vizualizujeme dle předchozích filmových zkušeností a nikoliv podle vlastních prožitků skutečnosti. Znamená to, že náš mozek leniví a raději, než aby se namáhal s vytvářením neznámého prostředí, vytáhne jeden z milionů podmanivých filmových obrazů? Anebo že se naše přítomnost stala, jak navrhuje Svoboda, filmovou?

Samotný přístup k představení takto zásadních otázek skrze artefakty čerpá poučení z konceptuálního umění. To se však ve smyslu historického fenoménu 60. a 70. let do značné míry vyprázdnilo a dnes je možné zacházet s jeho formou jako dalším vizuálním jazykem, což může být úskalím některých ze Svobodových prací. Tento pohled spolu s faktem, že Tomáš Svoboda sice potlačuje obraz, ale zachovává narativ, vytvářejí nejen ve výstavě, ale i ve výše naznačených problémech nejednoznačnou cykličnost. Tu pak umocňuje samotná prostorová instalace vybudovaná ve smyslu postupného přitvrzování nároků na diváka. Magický až lehce surreálný začátek, kde návštěvníka přivítá ve smyčce se pohybující vláček a filmy Avatar a Psycho, postupně přechází v práce fungující na podobných principech, jen s méně jednoznačným pozadím. Závěr je do široka otevřen vizuální přednáškou – obrazovou skicou autorova uvažování o filmu, jež je zároveň pozvánkou ke vznikajícímu celovečernímu filmu. Díky tomu výstava nepůsobí tolik retrospektivním dojmem, jak se může z počátku vzhledem k nahromadění prací točících se kolem filmu zdát. Přestože by rekapitulační výstava nebyla v případě Tomáše Svobody nikterak nemístná, je povzbudivé nejen vidět, ale i očekávat další posun jeho práce. To, že divák ve svém mentálním pohybu neustává a má možnost na základě výstavy přemýšlet nad tím, jaký film může z představených základů vzniknout, podtrhuje participativnost Svobodových prací.

________________________________________________________

^[1] volný překlad anglického originálu: “[…] cinema works hard to erase any traces of its own production process, including any indication that the image we see could have been constructed rather than recored.” Lev Manovich, Cinema, the Art of the Index, in: The Language of New Media, s.178.

________________________________________________________

Tomáš Svoboda / Like a Movie / tranzitdisplay / Praha / 16. 12. 2015 - 28. 2. 2016

Foto: Hynek Alt