Angažované umění zpovídá mlčenlivou švédskost

Recenzi výstavy A New Sweden v galerii DADS v Liberci pojal Kamil Nábělek jako příležitost k úvaze, jak mluvit (a mlčet) o národní identitě a co do této diskuse může přinést současné umění.

Dvojice umělců Victor Marx a Mikael Tofvesson představila v liberecké galerii DADS svůj projekt A New Sweden. Jde o architektonickou instalaci, která je z hlediska vnějšího ztvárnění i z hlediska konceptuální formy svého druhu preskriptivním modelem. V prostoru galerie umělci zkonstruovali model fiktivní stavby, severské mešity, v níž se hybridně kombinují prvky švédské lidové architektury se stavebními  prvky a motivy architektury muslimské. Je tím zároveň vizuálně konstruována situace budoucího možného prolínání odlišných kulturních okruhů, situace, která má svůj předobraz v kulturním a sociálním kontextu současného Švédska. Tímto spojením je zároveň vyjádřen požadavek, abychom se zabývali otázkou vztahu odlišných kultur.

Severská mešita je projektem, kterým se Victor Marx zabývá již několik let. Oba zúčastnění umělci se k tomu vyjadřují následovně: „Výstava prezentuje staronové Švédsko. Stará národní symbolika se střetává s novou multikulturní společností. Stereotypní červená chalupa s bílými rohy se konfrontuje s architekturou mešit. Švédská stodola se setkává s arabským lomeným obloukem, kupolí a minarety. […] V Evropě se rychle šíří xenofobní tendence. Společnost se mění a jsou zde skupiny s agresivní rétorikou, které tvrdí, že ztrácíme svojí zvláštní kulturní podstatu, konspirační teorie o islamizaci oslovuje větší část společnosti. […] Většina lidí ve Švédsku nevlastní tradiční švédské kroje a většina z nás ani nezná jedinou švédskou lidovou píseň. Většina z nás nežije v prostředí červenobílých chalup a nikdy nenosí švédské dřeváky. Nacionální kulturní úchylka se stává subkulturou několika zainteresovaných podivínů nebo senzací na několika tradičních oslavách jako je Slunovrat. […] Naopak my říkáme, že multikulturní společnost je většině Švédů bližší v jejich každodenním životě. […] Náš umělecký objekt vytváří dialog o těchto otázkách na emocionální úrovni. Chtějí Švédové jít zpátky ke švédskosti, která nikdy neexistovala podle dnešních norem, a je zde nějaký důvod nutit imigranty dělat to samé? Nebo chce většina Švédů žít ve smíšené společnosti s mnoha vlivy?“ (celé vyjádření autorů ZDE).

Nejde mi teď o to, abych se zabýval poněkud ideologickým slovníkem tohoto prohlášení, ani nemohu zkoumat reálnou situaci švédské společnosti. Toto prohlášení chápu spíše jako modelový popis, který diskursivními prostředky svůj předmět zároveň vytváří i formuje, přitom však nenahlédá plně předpoklady, ani důsledky svého myšlení.

Abych vysvětlil, oč mi jde, a ukázal argumentační zdroje, ale zároveň tuto recenzi zbytečně odborně nepřetěžoval, dovolím si volně převyprávět Jean-Francoise Lyotarda, paragraf 210 z jeho knihy Rozepře. V jeho textu jsou zmiňováni Francouzi, nahrazuji je Švédy: „Otázka, která se zde klade, je nakonec otázka: Čím máme být? Můžeme odpovídat různým způsobem: být šťastnými, vědoucími, svobodnými, rovnými, Švédy, bohatými, mocnými, umělci? O těchto otázkách jen zřídka panuje předpoklad shody, protože diskuse nemůže být nikdy uzavřená. Nejde v ní o fakta, ale o ideje, u nichž odkaz na realitu nemůže být rozhodující. Diskuze, bez předpokladu shody, může kolektivní „my“ jen zproblematizovat. Předpokládá se, že o tomto tématu je rozhodnuto mlčky a právě tímto mlčením. Kdybychom zamlčené předpoklady podrobili hlubšímu dotazování, bylo by tu riziko, že bychom se hned na začátku museli pozastavit nad tím, že by člověk měl být Švédem. Neboť být Švédem není nic závazného, může to být nanejvýš s jistou pravděpodobností zjištěno jako realita.“

Důležitá je v tomto ohledu role mlčení, které indikuje vznik rozepře, vznikající, dle Lyotarda, tak, že na předcházející větu nelze navázat jinak než mlčením, protože nelze určit mluvčího, adresáta, to, oč v promluvě jde, nebo její smysl. Mlčení tedy není zamlčení něčeho, ale je zlomem, který ukazuje, že nám chybí příslušná slova. Ukazuje, že je potřeba hledat nová pravidla v navazování vět, ukazuje meze jednotlivých diskurzivních žánrů. Mlčení např. signalizuje, že ten, kdo by měl být adresátem věty, si nezasluhuje, aby se s ním o tom mluvilo, tedy, proč „my Švédi“ bychom se měli definovat kvůli muslimským imigrantům. Ono „my“ v jeho abstraktní obecnosti „my lidé“ se tímto mlčením stane pojmenovatelnou partikularitou „my Švédi“. Tím vznikne i diskontinuita mezi lidmi vůbec a jednotlivými národy.

Autoři projektu A New Sweden se snaží definovat švédskost, začínají ale přitom od fakticity (kroje, dodržování tradic, multikulturní každodennost atp.), aby se dostali k ideji. To ovšem nejde, protože rozdíl mezi faktem a ideou je i zlomem diskurzivních žánrů. Místo toho, aby se zaměřili na daný rozpor, snaží se celý diskurs zvěcnit a v jistém smyslu zvědečtit. Toto intelektualizování však přináší své nevýhody, neboť preferuje jeden kognitivní řád jazyka. Byť se tedy svým projektem, jak říkají, snaží vytvořit dialog na emocionální úrovni, zvolený jazyk a zvědečtělý, zároveň specificky ideologizovaný, spekulativní a vlastně autoritativní diskurs neotevírá dostatek prostoru ke skutečně kritické diskusi, ani k reprezentaci pocitů a emocí, ani k oné úrovni zamlčených předpokladů. Jakoby obtížně uchopitelná a otevřená idea švédskosti teď měla vůči poněkud selektivně vybraným faktům dokázat svoje oprávnění a navíc je ještě formulovat v autory zvoleném idiomu věcného, prokazatelného diskursu. Nemožnost podat jasné vymezení švédskosti emocionálně neutrálním způsobem, jasně a zřetelně se v této rozepři ohlašuje jejím mlčením. Tímto mlčením zároveň švédskost ukazuje svoji příslušnost k politickému a etickému diskursu, v nichž má komunikační mlčení svoji roli. Aby tato rozepře mohla být vyjádřena a mlčení v ní mohlo promluvit, bylo by nutné vytvořit nová pravidla formování diskursu. To je, myslím, i jedním z úkolů umění. Jistá necitlivost k tomuto diskursivnímu zlomu – daná preferencí vlastní ideové pozice, která jakoby nechtěla uznat zásadní různost diskurzivních žánrů a rovin – neumožňuje autorům, aby sestoupili až k oněm nevyřčeným předpokladům našeho poznání a chování, kterým rozumíme prakticky a umíme je používat, ale neumíme, nebo netoužíme je vysvětlit, převést na fakticitu, protože tušíme, že tímto způsobem bychom o ně mohli přijít, aniž bychom je přitom doopravdy poznali. I když se jedná o projekt umělecký, jde nakonec o tezi: „Jestliže nejsme nějakou identitu schopni definovat, znamená to, že je ve skutečnosti otevřená, nebo preskriptivně, že by otevřená být měla. Jestliže je otevřená, můžeme ji formovat. K tomuto formování můžeme použít umělecké prostředky.“ To, že součástí diskursu a definice určité entity může být i mlčení, je pro tento programový a intelektuální přístup obtížně pochopitelné.

Projekt severské mešity je intelektuální také v tom, že se identifikuje s univerzální hodnotou – umění je zde chápáno jako univerzální hodnota – a z tohoto hlediska popisuje a analyzuje danou situaci a navrhuje, ne-li předpisuje, co se má dělat. Umění zde vlastně hraje roli prostředku, který má překlenout a zcelit odlišnosti mezi různými kulturami a diskursy. Tato role umění je novověkým, moderním produktem myšlenkového universalismu, pro umění je ale příliš silná.

Neznamená to, že umění nemůže být angažované, těžko však může být preskriptivní a návodné. Umění může mít i slabší pozici, která však jeho angažovanost nemusí omezovat. Jestliže umělec vytváří politicky laděná a aktivistická díla ve veřejném prostoru a přemýšlí o jejich působení, i tato sociálně a pragmaticky orientovaná díla mají svoji fikční rovinu, jež je konstitutivní pro jejich umělecký status. I když je tedy tento projekt vybudován metodicky a promyšleně, je spekulativní v tom ohledu, že výsledek, ke kterému dospívá, je v něm již implicitně určen na počátku zavedenými pravidly. Teprve když si odmyslíme onu programovou část a přestaneme sledovat autorskou intenci, prostřednictvím které nás směřuje k předem zvoleným záměrům, může začít fungovat fikčně a rozvíjet onu „slabší“ část, spojenou s „nemotivovaným“, nikam nesměřujícím podněcováním produkce významů. Tím je do zdánlivě přehledně a cíleně rozvrženého díla možno zavádět nejrůznější mezery, prahy nebo zlomy narušující, či dokonce matoucí směřování k vytčenému cíli. Umělecký projekt, podobě jako společenská nebo politická diskuse nemusí vést k jasnému konci. Politický a společenský prostor není formován čistě metodickou činností sledující jasná pravidla (ideové principy nebo v  idealistickém pojetí neporušitelné zásady etiky), není ale ani volným kolbištěm, kde se hraje bez pravidel, nýbrž neustálou formulací veřejného prostoru, jeho průběžným a proměnlivým rozvrhováním na základě našeho nejasného, širokého a unikavého kontextuálního porozumění. Právě v tomto  dynamickém, neuzavřeném, osobně angažovaném a tím i odpovědném vyzvání k účasti jsou si politika i umění podobné a mohou se pohybovat ve stejném komunikačním prostoru.

Ostatně pokud by tomu tak nebylo, zůstávala by nám jediná společná platforma, naznačená i samotnou konkrétní situovaností tohoto angažovaného projektu: severská mešita se nalézá v galerii, fungující v prostorách obchodního domu. Konečným sjednocujícím kontextem je tedy globalizovaná sféra komerce a konzumu. Tam se nakonec prakticky všechny kultury scházejí, dříve či později. To se ale děje i bez naší přímé angažovanosti.

_____________________________________________________

Victor Marx & Mikael Tofvesson / A New Sweden / Galerie die Aktualität des Schönen / kurátor výstavy: Alexander Peroutka / Liberec / 26. 11. 2015 - 22. 1. 2016

Foto: Oskar Stolín, Alexander Peroutka