Artalk.cz

Nadčasovost, která se neztrácí

Tématem sochařské výstavy Ztracená forma v Galerii NTK je vztah současného sochařství ke klasickým formám. Kateřina Štroblová v recenzi uvažuje nad dílčími otázkami, které si výstava klade, a nad podobou tohoto vztahu v dílech jednotlivých umělců.

čabla
Patrik Čabla

Určoval-li by výstavní kvality následujícího roku projekt, který jej zahajuje (přesněji: který probíhá na přelomu roku starého a nového), měli bychom se letos nač těšit. Výstava Ztracená forma v Galerii NTK je zážitkem jak vizuálním, tak z hlediska možnosti uvažování o (nejen) kulturních přesazích.

Kurátor Milan Mikuláštík si v koncepci klade několik závažných otázek, které sice výstava plně nezodpoví (a myslím, že taková doslovnost ani nebyla záměrem), což ovšem nevadí, protože je i tak výjimečně kvalitní.

Přehlídka řeší nejen vztah sochařství a architektury, ale především možnosti současné plastiky, jak se vztáhnout ke klasickému sochařskému pojetí, kánonu určenému dějinami umění. Prostor výstavy je rozčleněn právě podle architektonických forem, jež zastupují principy vertikality, figurality a ornamentality.

Daný kánon zde reprezentuje (v podobě slideshow digitalizovaného dokumentu) traktát L´architettura italského renesančního humanisty Leona Battisty Albertiho, v němž aktualizuje antické ideály (především Vitruviových Deset knih o architektuře). Jednou z otázek nastíněných v kurátorském textu je, jak je reflektovat dnes. Není ovšem zcela jasné, zda má kurátor na mysli kánon skutečně klasický, tzn. antický, či jeho renesanční odraz. Neboť přestože renesance chtěla oživit antické ideje, stvořila vlastně hodnoty a formy nové. Autoři zastoupení na výstavě také neodkazují přímo ke klasickým formám, spíše hledají či zkoumají fenomén přetrvávání a aktuálnosti pomocí obratu k různým formám historickým či historizujícím.

hulacova
Anna Hulačová

Řečnický obrat „je antika cool?“ musíme zjevně chápat jako nadsázku, nicméně nás může přimět k zamyšlení, nemá-li naše současnost k antice blíže než kdy jindy. Zejména pak k její závěrečné fázi helénismu, potažmo k době zániku římské civilizace, k němuž se připodobňuje dnes tak často skloňovaný rozpad společenských hodnot, jak je popsal již Edward Gibbon ve své ikonické práci Úpadek a pád římské říše.

Zda existuje trvalá nadčasová krása je pak opravdu otázka pouze meditativní, neboť ani jeden z vystavených autorů nadčasovou krásu v díle nehledá. Naopak – s krásou pracují jako s pojmem relativním, podobně jako s dokonalostí a ideálem. Krása je ostatně podle Albertiho souladem všech složek díla, jenž je dokonalý tehdy, když se nedá nic přidat ani odebrat, aniž by dílo došlo úhony. Nezapomínejme však, že antika označovala adjektivem „krásné“ také to, co vzbuzuje obdiv či co je správné, přiměřené, užitečné a úctyhodné. V tomto smyslu je tedy krása skutečně nadčasová a umění je jedním z jejich prostředníků. Rozhodně však již nemá za úkol hledat či zpodobovat krásu v tradičním chápání tohoto slova ve smyslu líbivosti a zobrazování pěkných námětů (přestože se tak mnoho lidí – i výtvarných kritiků – stále domnívá).

Milan Mikuláštík v doprovodném textu také zmiňuje zkoumání klasických uměleckých forem jako jakýsi protipól principů tvorby postavených na distancovaném sledování módních trendů. K této myšlence nelze nepodotknout – aniž bych chtěla jakkoli napadat dotyčné autory, jež za epigony rozhodně nepovažuji – že v dnešní době jsou návraty k historii a práce s nostalgií a vzpomínkami právě trendem. Prací tohoto zaměření je dnes nepřeberně mnoho nejen mezi studentskými uměleckými i kurátorskými projekty, které čerpají z „historiografického obratu“, za hranicemi již doznívajícího a mírně zavánějícího klišé.

lipus
Matouš Lipus

Návraty ke klasickým formám jsou tedy v tomto případě spíše důsledkem než antitezí trendů. Zastoupení autoři jsou však originální a svébytní sochaři. K sochařství přistupují čistě, bez výrazných konceptuálních či intermediálních přesahů.

Patrik Čabla vytrhává vázu z tradiční úlohy dekorativního prvku architektury. Vytváří ji z „trash“ materiálů, pohrává si s postmoderní formou i tvaroslovím, posouvá a mísí význam a funkci.

Annu Hulačovou a Matouše Lipuse spojuje kromě sochařského projevu také určitá rurálnost, objevující se v jejich dílech. U Hulačové jsou to zejména tradiční lidové motivy jako klasy, u Lipuse je to spíše námět – dřevorubci, sadař. Oba se také vztahují k různým stylům a slohům, v nichž hledají nová východiska, ať už jde o sumerské plastiky, klasicistní busty nebo barokní atlanty. Činí tak ale z pevné pozice současného umělce z doby (post)internetu a tyto formy aktualizují také pomocí současných materiálů a technik.

Přestože objekty Tomáše Hlaviny na první pohled do výstavy zapadají nejméně – neobrací se k tradičním historickým formám, ale vychází spíše z minimalismu a duchampovského nakládání s nalezeným objektem běžné spotřeby (který však nepojímá jako čistý ready-made, ale pracuje s jeho estetickými kvalitami v křehkých skulpturálních spojeních) – je však nejblíže propojení s architekturou díky jeho prostorovým instalacím.

Symbolickým zakončením výstavy je video Venduly Radostové zobrazující porcelánové sošky ve stylu rokoka v surovém stavu ponořené do vody, kde se pomalu rozpouštějí. Jsou tak obecnou metaforou pomíjivosti lidských artefaktů, jakýmsi mementem mori, obrazem rozkladu a rozpadu krásy. Ve své přímočarosti a jednoduchosti (v nejlepším slova smyslu) je nečekaně působivé a do výstavy zapadá jako chybějící díl do skládanky. Sochařský materiál se zde pomyslně vrací do své prapůvodní podoby, z níž znova povstane – v nové formě.

hlavina
Tomáš Hlavina

______________________________________________________

Ztracená forma / vystavující umělci: Patrik Čabla, Tomáš Hlavina, Anna Hulačová, Matouš Lipus, Vendula Radostová / kurátor výstavy: Milan Mikuláštík / Galerie NTK / Praha / 15. 12. 2015 – 27. 1. 2016

Foto: Milan Mikuláštík

Komentáře

  1. Nadčasovost je relativní. Z pohledu věčnosti je nadčasovost lidské tvorby nulová. Další pachtění pod sluncem a honba za větrem, jak praví Kazatel. Investujete čas do pomíjivého a ne do věčného. Vše viditelné je pomíjivé. Neviditelné je věčné. Proto Bůh poslal svého Syna, který je chlebem života. Kdo tento chléb jí, nikdy nebude hladovět. Zaměnili jste slávu nepomíjitelného za zobrazení podoby pomíjitelného, proto bude žíznit. I kdybyste viděli tisíc výstav a v každé stovku výtvorů, stejně nebudete nasyceni. Kdo si myslí, že je moudrý a toto mu stačí, je před Bohem ubohý, bědný, nuzný, slepý a nahý. Zj 3,17 Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *