Není psaní jako psaní…

Rozhovor s Klárou Pelouškovou a Jiřím Ptáčkem vznikl jako součást štafety, kdy má vítěz mladší kategorie minulého ročníku Ceny Věry Jirousové milou příležitost vyzpovídat laureáta nového. Vloni jsme si tak povídaly s Terezou Jindrovou. Tentokrát mi připadalo zajímavé zapojit do diskuse i laureáta kategorie etablovaných kritiků, a to způsobem, který by co možná nejvíce rozmazal klasickou hierarchii tazatel – dotazovaný. Snažila jsem se tedy pokládat otázky tak, aby ve výsledku vznikla spíše diskuse než dotazník. Ke vzájemným reakcím jsem vybídla také oba laureáty.

CVJ_2015_44

Kláro, kdy tě napadlo, že chceš publikovat své texty? Jde mi o tu chvíli, kdy tě napadlo, že to, co si myslíš nebo poznamenáváš o dění kolem sebe, chceš dát přečíst i někomu dalšímu…

Klára Peloušková: To proběhlo tak před třemi roky, když jsem studovala na Filozofické fakultě v Brně. Když ve škole člověk něco psal, šlo vždycky o nějaké pokusy, za které pak dostal známku a kredity, ale nikdy nenásledovala žádná zpětná vazba, žádná interakce a diskuse. A tak jsem si říkala, že bych mohla své myšlenky vypustit do veřejného prostoru. Taky abych měla motivaci se víc snažit, víc to promyslet a dotáhnout. Myslím, že v rozhodnutí texty publikovat šlo hlavně o můj vlastní přístup k psaní – když člověk něco zveřejní, je to najednou mnohem víc zavazující.

Jiří Ptáček: A blog tě nelákal?

KP: Nevím, k blogům mám takovou asi ne úplně opodstatněnou averzi. Připadá mi, že psaním na blog člověk někdy vystavuje spíš sám sebe, je to svým způsobem exhibice. Osobně mi ten formát zkrátka nesedí. Taky pro mě byl důležitý kontakt s redakcí. Že nejde jen o mě a nemůžu si vymyslet cokoliv, ale že jde i o komunikaci.

JP: Protože když ti to vydá nějaká redakce, tak to už znamená, že to přijali za relevantní, že někdo potvrdil, že máš relevantní myšlenkové pochody, zatímco na blog si můžeš napsat cokoliv.

KP: Přesně tak. Artalk měl už navíc v té době vybudovanou určitou pozici a taky okruh lidí, kteří ho čtou. Takže jsem si nemusela – tak jako na blogu – vytvářet od začátku vlastní publikum. Mně by bylo asi nepříjemné sama sebe nějak propagovat skrze Facebook a podobně.

Jiří, je pro tebe rozdíl mezi psaním a kurátorováním? Samozřejmě si umím představit, že postup sám je odlišný, jde mi víc o to, co se čím sděluje…

JP: K praxi kurátora patří většinou také nějaké textové či slovní paralely k výstavě, ale to jsou prostě jiné texty než kritika umění. Tím prvním rozdílem je, že v rámci nějakých konvencí kritického psaní nepíši o sobě, zatímco u kurátorské práce se při psaní o umění či kulturní události vždycky nějak dotýkáš sám sebe – díla, na kterém máš určitý podíl. Vždy mě lákalo nějak spojit obě mé profese, například zkusit založit výstavu současného umění na výrazně polemických východiscích. Myslím však, že umělci nejsou zrovna naklonění výstavám umění, které kurátor nepovažuje za dobré, ale spíš za problematické.

Za běžných okolností svou participací na produkci kulturní události zaštiťuji jakousi kvalitu, zaručuji se za ni a podepisuji se pod ni. To je pro mě zajímavé téma – a zároveň rovněž problematické. S autory spolupracuji na různých bázích, v dialozích odlišné hloubky, což je dáno možností a schopností naladit se na stejnou vlnu i mnoha okolními faktory. Spolupráci se snažím reflektovat průběžně, přesto přiznám, že vždy nejsem úplně spokojený s tím, co uděláme. S autory o tom mluvím, avšak do těch veřejných materiálů se to většinou nedostává, protože plní ještě jiné funkce, než je reflexe vlastní práce. Přesto se tak dvě poloviny mé profesní osobnosti dostávají do jistého rozporu – jsem podepsaný pod něčím, s čím sám nejsem zcela srovnaný.

KP: Mě zaujal ten formát „kritické výstavy“ – daří se ti to?

JP: Ne, to se zatím nikdy nepodařilo. Možná to ani není ten správný formát.

KP: Myslím, že pokud děláš výstavu – především skupinovou – tak už do toho výběru nutně vstupuje kritické myšlení…

JP: Jasně, mně šlo spíš o nějakou polemickou rovinu, která sice nezpochybňuje právo na existenci těch věcí, ale nakládá s prací žijících umělců méně uctivě, než jsme zvyklí. Nicméně nechci vzbudit dojem, že si myslím, že umělci nejsou sebereflexivní a že od nás nečekají reflexi. Vždyť nám pořád nadávají, že kritiku neděláme dostatečně erudovaně a v dostatečném množství. To se jim pak vždy snažím vysvětlit, že člověk prostě nemůže mít vhled do všeho, ani čas zamyslet se nad vším a přijít pokaždé na něco, co mu bude připadat dostatečně zajímavé k dalšímu šíření.

Kláro, co je pro tebe při psaní podstatné?

KP: Asi je to víc věcí a samozřejmě nevím, do jaké míry se mi to daří. Hlavní je asi srozumitelnost, ta je pro mě klíčová, ať už člověk píše do odborného, nebo mainstreamového média (což jsem si zatím sice nezkusila, ale lákalo by mě to). Snažím se, aby text měl vždycky nějakou dynamiku, aby směřoval odněkud někam. Snažím se, už při návštěvě výstavy a potom i při psaní, následovat svoji intuici v tom, jaký moment mi připadá důležitý, zajímavý nebo problematický a pak se pokouším zaměřit na tu jednu jednotlivost nebo otázku, která z toho vyvstává. Myslím, že je zajímavější číst kritiky, které jsou schopné něco zobecnit. Alespoň do určité míry. Takové texty, které diskusi posouvají i do roviny mimo výstavu, mají větší výpovědní hodnotu i pro čtenáře, kteří výstavu neviděli. To jsou věci, které jsou pro mě důležité i u kritik, které napsal někdo jiný, ale mám pocit, že mně samotné se to ne vždycky tak úplně podaří.

CVJ_2015_18

Na Jiřího mám jednu otázku trochu „na tělo“: snažíš se o originalitu? Nemyslím to teď nijak negativně, spíš jako posuny sám vůči sobě…

JP: O originalitu se určitě nesnažím. Jsem zvědavý, jestli si s Klárou za takových patnáct let budu povídat o tom, co mě potkává teď – totiž, že jsem toho napsal už spousty, ale že stále toužím mít ze psaní radost. Jedno z těch potěšení je, když mám pocit, že ve svém textu rozebírám něco, co může být pro vnímání nějakého celku důležité a nosné, že třeba říkám a píšu něco, co jsem nečetl od jiných. V tom by člověk mohl vidět snahu o originalitu, ale spíš mi jde o to, že nepotřebuji psát to, co už je napsáno. Někdy se to samozřejmě stane, třeba že vyjde text od jiného autora dřív než ten můj a pak to vypadá, že jsem opisoval. Právě proto se snažím nečíst kritiky kolegů na to samé téma. Většinou si je přečtu později a zjistím, že ten můj text je slabší, nebo závidím, že mě nenapadlo tohle nebo tamto. Pro sebe tomu říkám „produktivní žárlivost“. Primárně mi o originalitu nejde, spíš se snažím neopakovat, i když určitých šablon – myšlenkových i stylistických – si všímám. A koneckonců se v průběhu času také organicky proměňuje celá moje osobnost. Člověk se neustále někam posouvá a samozřejmě neví, jestli správným směrem.

Umělcům v takovém případě často říkáme, že mají svůj rukopis, svůj styl, takže myslím, že to nemusí být špatně…

JP: Ještě se přiznám, že mě u textů (obecně, nejen kritických) stačí, když se mi podaří třeba jedna věta, ze které mám radost. Často to jsou věci, které mě třeba předtím, bez procesu psaní, nenapadly. Nevím, jak to kdo má, ale pro mě je psaní neustálým soubojem sama se sebou: se svou trpělivostí, s ochotou přepisovat, bojem s leností, s uzávěrkou a s obavami, že to nebude mít ten tvar, který bych rád.

KP: Já se zase přiznám, že potěšení ze psaní mám hlavně ze začátku, když mě to napadne, a pak ještě asi tak do půlky procesu tvorby, ale potom mě postupně začínají sžírat pochybnosti a ke konci, než to pošlu do redakce, napadá mě tisíc důvodů, proč to tak není… Tak si pak vždycky říkám, že už si musím dát pokoj! A v určitou chvíli říct dost. Vlastně tak většinu textů posílám ve fázi, kdy z nich už žádnou radost nemám.

JP: Máš nějakého testovacího čtenáře, který by si text přečetl předtím, než vyjde?

KP: Ne vždycky, ale některé čte můj muž Václav. To je super, protože on je v mnoha věcech dost nekompromisní, což souvisí i s tím, že se už tolik nepohybuje na výtvarné scéně, ale protože vystudoval uměleckou školu, má přehled. Tím pádem má odstup, který já už pomalu ztrácím, a proto je pro mě jeho názor hodně důležitý.

JP: Já totiž, když je nejhůř, texty také dávám číst manželce Petře. Dokáže mě na leccos upozornit. A protože není přímo ze světa výtvarného umění, ale architektka, tak má i odstup, který jí dovoluje vhledy, jež nejsou extrémně zatížené. Mnohdy mi nastaví skvělé zrcadlo.

KP: Ano, to je ideální – mě Václav často upozorní třeba na to, že celý text má nějaký tón, například ironický, což já nevidím a vlastně to tam ani nechci.

CVJ_2015_20

Mám připravená ještě dvě širší témata k diskusi. V rámci letošního ročníku CVJ proběhla konference o vztahu kritiky a internetu – konkrétně participativních webů typu web 2.0 a sociálních sítí. V tomto pohledu by například Artalk byl spíš klasickým médiem, kam autoři sami nemohou přímo přidávat obsah tvořící tuto stránku. Mě by zajímalo, zda to, co bylo formulováno v základu – vztah klasické kritiky a nových typů recenzování (nejen) výstav na Instagramu, Yelpu apod. – vidíte v našem prostředí jako vyhrocené pozice? Dá se u nás vidět také postavení kritiky mezi klasickou a participativní?

KP: Myslím, že u nás zatím webů, které by takto fungovaly, tolik není. Na Artalku lze výstavy hodnotit v rubrice Černý čtverec a Marek Meduna, Milan Salák a spol., kteří zpracovali Sborník metakritických textů META 1, chtěli pokračovat právě vybudováním nějaké platformy pro hodnocení po vzoru ČSFD. Nevím ale, jak to dopadlo. Na konferenci se mluvilo o serveru Yelp, kde může vstoupit do diskuse kdokoli, ať už je z jakékoli země, což je zajímavé. Myslím ale, že v čistě lokálním měřítku to téma zatím není úplně aktuální. Tedy pokud nepočítám Facebook, kde se sem tam zrodí diskuse, na kterou lze navázat v klasickém kritickém textu publikovaném nějakou redakcí.

Před třemi lety v diskusi k prvnímu ročníku CVJ říkal umělec David Kořínek, že by chtěl, aby tu fungoval blog, kde se dennodenně budou objevovat krátké nezávazné reflexe aktuálních výstav.

KP: No, to by mě asi taky bavilo…

Tvořit nebo číst?

KP: Spíš číst. (smích)

JP: Já bych to stočil trochu jinam: mám pocit, že tyto síťové diskuze svádí k rychlým reakcím. Pro mě je důležité promýšlet si obsah dlouho, ačkoliv vím, že se začne skutečně rodit až ve chvíli, kdy sednu ke klávesnici. Věřím ale, že ten čas zrání má svoje významné místo. Taky si někdy o té události, o které chci psát, s někým popovídám a snažím se nějak vyrovnat i s jeho názorem. Skvělé je, když mohu týden přemýšlet a pak tři dny psát. Já mám vlastně teď takové téma, o kterém přemýšlím a ke kterému něco sepisuji, a tím je zpoždění – neustálé vědomí, že něco nestíháme, že u něčeho nejsme, nemůžeme být.

Na té zmíněné konferenci pronesl David Joselit příspěvek pod názvem Slow Art Manifesto, v němž tvrdil, že proti tomu neustálému zrychlování provozu současného umění (který myslím dobře cítíme i na relativně malé české scéně) se nejen můžeme bránit, ale máme zodpovědnost bojovat prostředky, které jsou kritice vlastní: totiž teoretizací. Teoretizace je pro něj zbraň v boji proti akceleraci.

JP: Nevím, jestli je to to samé, o čem mluvím, protože jsem tu přednášku neslyšel. Vzpomínám si ale na absolutně neúspěšný domácí pokus o zpomalení, kterým byl projekt Milana Saláka Nevystavujte (2000), kdy oslovil umělce, aby rok nevystavovali. Chtěl ten institucionální režim narušit z jiné strany. A legenda praví, a Milan se jistě bude zlobit, že to zjednodušuji, ale víc nevím, legenda praví, že jediný, kdo pak rok nevystavoval, byl nakonec pouze Milan Salák. Takže je asi otázka, jak a kdo manifesty vyslyší a jestli náhodou prostředí není tak rozdivočelé, že na to už nemá čas ani náladu.

KP: Řekla bych, že teoretizací proti akceleraci bojovat lze, zároveň si ale nemyslím, že tím ten boj vyhrajeme. I přesto má ale podle mě smysl to dělat. Třeba Richard Nikl říkal na kolokviu k udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého v Brně, že věci se v umění strašně rychle proměňují a že ve chvíli, kdy člověk udělá výstavu nebo něco napíše, tak už to dávno není „up-to-date“, už je to strašně pozdě. Mně ale připadá, že není až tak důležité být absolutně „up-to-date“: myšlení přece potřebuje nějaký čas, je to proces. Já to mám stejně jako Jiří, když říkal, že vidí výstavu, pak si to nějakou dobu nechává projít hlavou a pak to teprve napíše. Myslím, že tím člověk vytváří ještě jiný, jakýsi paralelní svět, který je plný diskusí, výstav, kritik a textů a který existuje souběžně k tomu, jejž nestíháme vnímat. A mně tenhle paralelní svět, ve kterém funguji, celkem stačí. (smích)

Pokud ale chceme, aby kritika zahrnovala do sebe, jak jsi říkala před chvílí, i širší společenský kontext, aby nebyla jen uzavřená ve výstavě samotné, pak musí nutně sledovat, co se kolem děje. Myslím, že ta aktualita je jí vlastní…

KP: Jasně, záleží samozřejmě také na konkrétním tématu, ale Richard Nikl mluvil o vývoji v umění v řádu týdnů a měsíců – například v rámci diskusí na uměleckých školách – a v tom smyslu mi nepřijde nezbytně nutné být vždycky přesně tam, kde se to nové děje. No tak to přijde o něco později. Myslím, že to zpomalení v reflexi umění prostě je a vždycky bude jako nutná součást.

JP: Asi by se s tím mělo začít více pracovat.. Když jsem začínal psát, bylo požadavkem, aby text vyšel během trvání výstavy. To samozřejmě na jedné straně eliminuje obrovskou řadu událostí, které mají vlastní čas. Řekněme performance, která trvala čtyři a půl minuty, ale časopis vychází až měsíc. A tahle podmínka, za jejíž nedodržování byl jednu dobu hodně kritizován časopis Ateliér, byla jednu dobu až děsivě důležitá. To dnes, když vidíme, že prostě nemůžeme držet prst na tepu doby, přestává být důležité a my bychom tomu také měli přizpůsobit naše psaní. Třeba na Artalku text bude viset, dokud se nepřestane platit za doménu, takže tomu by naše texty měly odpovídat. O novinách a časopisech se říká, že mají krátkou životnost, ale ony se v domácích a veřejných knihovnách vyskytují a jsou i tací, kdo se k nim po letech vrátí a něco v nich vyhledají. Proto si myslím, že když tohle všechno dáme dohromady, mohlo by nás to vést k jinému způsobu psaní.

KP: Myslím, že je v pořádku říct, že mám v určitou chvíli určitý omezený horizont vnímatelného, jsem zakotvená v jednom konkrétním bodě. To je přece legitimní, ne? Tohle popření jednoho totálního kontextu ale samozřejmě není nic nového.

CVJ_2015_33

Ještě otázku na závěr: Kláro, jsi novou šéfredaktorkou Artalku. Myslíš, si že je u nás kritiky a kritiků nedostatek?

KP: Ne, nemyslím si, že je málo kritiky. Možná jen v určitých oblastech. Je asi málo kritiky věnované malým galeriím nebo velmi mladým umělcům – na to poukázali i autoři Sborníku metakritických textů META 1, který už jsem zmínila. Bylo by taky dobré, kdyby kritika běžně vycházela i v mainstreamových periodikách, kde stabilní výtvarná redakce většinou neexistuje. Jinak mám ale pocit, že časopisů o výtvarném umění je dost. A co se týče počtu kritiků… Myslím, že kritici umění, kteří by se věnovali výhradně psaní recenzí a podobně, dneska u nás takřka neexistují. Kritikem se může stát, třeba jen na chvíli, kdokoli z výtvarné scény, ať už v ní obvykle zastává jakoukoli roli, nebo i kdokoli mimo ni. To je dáno jak ekonomickými podmínkami v kultuře, tak i povahou současného umění, které se dávno otevírá i do mimouměleckých sfér a v němž role jednotlivých aktérů nejsou pevně ohraničené. Takže kritiků umění je pořád hodně a zároveň pořád nedostatek. Neustále se nějací vynořují a jiní zase přestávají psát, protože se chtějí věnovat jiným činnostem. To je, myslím, úplně přirozené. Často se samozřejmě taky stává, že člověk, o jehož názor stojíš, nemá na psaní čas, protože se musí primárně věnovat tomu, co je pro něj hlavním zdrojem příjmů. A to je kritika málokdy.

______________________________________________________

Jiří Ptáček
Narozen 1975, kritik umění a kurátor Fotograf Gallery v Praze. V minulosti působil jako kurátor Galerie NoD v Praze, Galerie mladých v Brně a pedagog brněnské FaVU VUT (Ateliér video). Vedle domovské instituce realizuje výstavy současného umění v řadě jiných českých galerií. Spravuje výtvarnou rubriku časopisu Nový prostor. Je předsedou nového uměleckého spolku Skutek.

Klára Peloušková
Narozena 1991, absolvovala dějiny umění a teorii interaktivních médií na Filozofické fakultě MU v Brně a ve studiu pokračuje na Katedře teorie a dějin umění VŠUP v Praze. Působí jako kritička a kurátorka. Absolvovala stáž v Peggy Guggenheim Collection v Benátkách a byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni. V letech 2012–2013 se podílela na programu a provozu brněnské Galerie ART a galerie Anne Frank Memorial.

Předání Ceny Věry Jirousové za rok 2015 proběhlo 6. 11. 2015.

Foto: Tomáš Princ