Martin Zet Unplugged

Martin Zet pojal svoji retrospektivu v brněnské Galerii U Dobrého pastýře jako příležitost k veskrze minimálnímu zásahu do prostoru galerie, který je syntézou rozličných poloh jeho dosavadní tvorby. Více v recenzi Alžběty Bačíkové.

Retrospektiva umělce je vždy příležitostí k soubornému hodnocení. Autor či kurátor by měl učinit vhodný průřez ostatky mnohaletého úsilí a trefně usoudit, co na takové výstavě ukázat a co schovat. Záleží na zvolené strategii. Výsledkem může být reprezentativní monument představující plně produktivního autora, který za svou dosavadní kariéru zvládl mnohé a zanechal přinejmenším v místních dějinách umění nesmazatelnou stopu. Nabízí se ale rovněž šance vzepřít se očekáváním (sebe)oslavného projektu a jít proti konvencím spjatým s retrospektivní výstavou. Martin Zet není prvním umělcem, který výzvu k bilancování odmítl proměnit ve výkladní skříň, v níž má zazářit osobní archiv konzervovaných uměleckých aktů. Místo toho naplnil prostor Galerie U Dobrého pastýře v brněnském TIC jednoduchým a vcelku minimalistickým gestem.

Když jsem byla vyzvána napsat tuto recenzi, přistála mi v emailové schránce tisková zpráva k výstavě. Z textu jsem se v hrubých rysech dozvěděla, co na výstavě s názvem Terasa najdu. Prostor galerie měl být téměř prázdný a bez standardního osvětlení, okna měla být otevřena dokořán. V galerii měly být instalovány pouze nevyužité parabolické antény (lidově zvané „satelity“) přenesené z terasy místní Fakulty výtvarných umění, kde Martin Zet od roku 2010 vede Ateliér videa.

Vzhledem k tomu, že vystaveného není mnoho, přimělo mě to uvažovat, jestli prozatím namísto návštěvy nestačí posoudit ryzí záměr autora a srovnat koncept výstavy s podobnými uměleckými přístupy takříkajíc „od stolu“. Prázdná galerie je již zhodnoceným fenoménem, který má za sebou svou vlastní retrospektivu. V Centre Pompidou v Paříži proběhla v roce 2009 výstava Voids, a Retrospective představující devět „výstav ničeho“ od roku 1958 až do současnosti. V nedávných dějinách umění reprezentoval nenaplněný výstavní prostor různé umělecké záměry: od institucionální kritiky dotýkající se konkrétních galerií přes konceptuální zviditelňování prázdna až po manifestní gesto, jímž se umělec vyhrazuje vůči očekáváním uměleckého provozu a jeho ustáleným mechanismům. Právě odmítnutí zaplnit produkty vlastní tvůčí aktivity k tomu předurčený prostor by mohlo být klíčem ke čtení Zetovy „retrospektivy“.

Jeho výstava nicméně není zcela prázdná. Je potřeba zvážit přítomnost zmíněných ready-made objektů, parabolických antén. Symbolickým propojením brněnské galerie s terasou místní umělecké školy, kde Zet působí, dostává výstava jistý autobiografický nádech. Na školní terasu nechal umělec naopak přenést osvětlení z galerie a během happeningu v průběhu vernisáže měli být na stejné místo rovněž „přesunuti“ i diváci výstavy. Jelikož jsem se zahájení výstavy nezúčastnila, nejsem s to plně posoudit komplexní vyznění akce, jejíž součástí byla i osobní performance Martina Zeta. Přesto mě k této symbolické výměně mezi místní galerií a interní zónou akademické půdy napadají otázky: Neuvízla tím výstava příliš v kontextu lokálních vztahů, aniž by k nim zaujala kritické stanovisko? Exponovala nějaké překvapivé souvislosti nad rámec obecného? Okruh příznivců „moravské akademie“, tedy místní studenti a umělci, tvoří zřejmě množinu těch nejpravděpodobnějších návštěvníků galerie (fotografie z vernisáže toho mohou být dokladem). Nenadálý přenos těchto diváků na půdu školy tedy nejspíš nebyl až takovým vytržením z běžných měřítek pravděpodobného.

Připadá mi ale vždy poněkud problematické posuzovat participativní akci jen v rovině plánu, který se dá zredukovat na popis v tiskové zprávě. Podobné pochybnosti se dají směřovat vůči posuzování výstavy bez její osobní návštěvy. Zajímalo mě, jak konkrétní materiální dispozice výstavy promění její vyznění.

Na Terasu jsem přijela možná v ten nejvhodnější čas, dva dny před začátkem Vánoc. V centrech měst právě kumulovala nákupní horečka, náměstí byla zaplavena směsicí šumu předvánočních trhů a reprodukovaných koled. Jako site-specific dílo, které nenaplňuje jen požadavky místa, ale také času a souvislostí, v kterých jej divák vnímá, fungovala výstava v tu chvíli skvěle. Galerie vypadala z chodby v TIC jako zavřená. Po otevření dveří se ukázalo, že se pouze jedná o úsporné opatření – ve výstavních sálech byla zima jako venku. Okna byla zafixována tak, aby se nedala zavřít. Zhruba hodinu před koncem otevírací doby do zšeřelých místností doléhal tlumený hluk z nedalekého náměstí. Prázdná oáza uprostřed nesmyslné předvánoční vřavy působila témeř terapeuticky.

Většina parabolických antén je instalována v prostřední, nejmenší místnosti, skrze kterou divák prochází do zadní části galerie. Jejich ustřižené kabely jsou zamotané, leží na zemi nebo visí na konstrukci zařízení a ostentativně ukazují svůj nezapojený konec. Monumentalitu objektů podporují betonové kvádry určené k jejich zatížení. Satelity se v interiéru jeví jako dinosauři, relikty jiné doby. Přestože se obdobná zařízení stále používají, jejich původ odkazuje někam do minulosti. Vlastní asociace mě přenáší ke konci optimistických devadesátých let, kdy u nás začaly vysílat první soukromé televize přenášené satelitními přijímači a zanedlouho po přelomu tisíciletí zaplnily střechy obytných domů malé privátní paraboly. Bílé talíře nám „odněkud z vesmíru“ přinášely stanice plné informací a zábavy ze zahraničí. Televizní kanály se už tehdy daly spočítat těžko, ale na rozdíl od těch internetových to ještě bylo možné. Vystavené antény však pravděpodobně nesloužily k osobnímu informačnímu konzumu. Pochází z doby, kdy v dnešní budově FaVU na Údolní ulici sídlila jiná fakulta a figurovaly tak spíš jako součást tehdejšího technologického výzkumu.

Jelikož autorovi nešlo o dokumentární sondu a podrobnější historii objektů nechal zahalenou, svádí mě to k metaforičtějšímu výkladu. Odpojené přijímače jako by odkazovaly k nějakému druhu informační nebo komunikační stávky. Napadá mne množství přímočařejších a banálnějších řešení, jak by se dnes takové přerušení dalo demonstrovat. Technologie poněkud pokročily a odstřihnutí televizního příjímače či internetového spojení by našlo i daleko subtilnější výraz. Měřítko Zetovy instalace ale dokládá, že nemá manifestovat osobní stanovisko umělce, nýbrž vyzývat diváky. Fyzické setkání s odpojeným gigantem v přístřeší vzdušné polo-terasy je ani tak nevybízí ladit alternativní kanály pro komunikaci s vesmírem, daleko spíš nabádá ke slastnému prožitku z materiálních elementů v bezprostřední blízkosti. Smyslový zážitek nakonec vítězí nad potřebou louskat výstavu jako konceptuální hádanku.

Terasa v Galerii U Dobrého pastýře je instalačním pojednáním, které vychází z hotového stavu věcí a uvádí je jednoduchým zásahem do nového dění. Podobné postupy při vzniku uměleckého díla, kdy Zet nepracuje s nalezeným objektem jako s jednotlivostí, ale rovnou s komplexní časoprostorovou konstelací určité situace, nacházíme napříč jeho dosavadní tvorbou. Tato retrospektiva tak sice není výčtem všech možných existujících děl jednoho umělce, ale stručně vyjádřenou zkratkou mezi dvěma zdánlivě protichůdnými principy, které se v jeho tvorbě přirozeně snoubí. Je spojnicí od dematerializovaných forem umění vedoucí přímo někam k „sochařskému původu“ Martina Zeta.

______________________________________________________

Martin Zet / Terasa / kurátorky výstavy: Zuzana Janečková a Marika Kupková / Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 9. 12. - 30. 1. 2016

Foto: Michaela Dvořáková

Alžběta Bačíková | Narozena 1988, od roku 2015 je doktorandkou na FaVU VUT v Brně, kde se prakticky i teoreticky věnuje dokumentárním přístupům v pohyblivém obraze v současném umění. Ve vlastní umělecké tvorbě nejčastěji pracuje s médiem videa. V roce 2014 na FaVU absolvovala Ateliér malířství 2 Luďka Rathouského a Jiřího Franty. V letech 2013–2014 se podílela na kurátorském vedení Galerie 209 v Brně, v současnosti vede společně s Annou Remešovou galerii etc. Žije a pracuje v Praze.