Artalk.cz

Magidovy lekce

Autor se zamýšlí nad výstavou Václava Magida v galerii Měsíc ve dne, na níž se podle něj setkáme s produktivní ambivalencí, ale i neproduktivním elitářstvím.

magid_v_02

Českobudějovická galerie při kavárně Měsíc ve dne přichystala návštěvníkům na závěr roku, během něhož se její dramaturgie soustředila na vztah slova a obrazu, výstavu Václava Magida Rozruch v knihovně, kterou lze vnímat jako určité vyvrcholení zmíněného tématu. Vždyť diskursivní složka je pro autorovu tvorbu minimálně stejně podstatná jako složka obrazová. Dominantami výstavy jsou tři videoeseje či videopřednášky z poslední doby, jejichž vyznění podtrhuje i úprava stěn galerie.

Úvodní Průvodce knihovnou (2015) představuje kritiku esencialistického myšlení, které považuje identitu jedince za něco stabilního, a tudíž uchopitelného. Magid tento způsob uvažování pokládá za základ autoritativního světonázoru (srov. rozhovor k výstavě) a vyvozuje naopak prostřednictvím své úvahy, že myslet něčí identitu v podstatě nelze (za příklad si patrně bere tu svou, neboť pojednává o bílém, v Rusku narozeném intelektuálovi židovského původu patřícím ke střední třídě), protože myšlení se odehrává v obecných pojmech, jejichž aplikace na konkrétní jedinečnost je vždy násilím na této konkrétnosti. Přiřadí-li tak k pojednávanému subjektu např. pojem „žid“, nemusí to automaticky znamenat, že dotyčný schvaluje politiku státu Izrael.

Dalším promítaným dílem jsou Epimenidovy lekce (2014), jež zachycují autora před školní tabulí, na níž běží jeho krátké postřehy o kráse, dějinách nebo zobrazování žen v socialistickém realismu. Titulní narážka na známý paradox Kréťana, který prohlašuje, že všichni Kréťané lžou, dodává videu odlehčený rozměr podrývající jeho didaktičnost, neboť také Magid vlastně lže i mluví pravdu zároveň. Na jednu stranu poukazuje na vyčpělost postmoderní ironie, která je výrazem strachu z identifikace s něčím, na stranu druhou ironii sám využívá, když označuje současnou podobu neoliberálního kapitalismu za realizaci socialistické utopie.

magid_v_03

Největší místnost galerie je pak vyhrazena dílu Miluj svou f-škálu (2015), které je tvůrcovým komentářem k současné společenské situaci v České republice. Magid zde pracuje s výsledky výzkumu, jenž se uskutečnil v polovině 20. století v USA a měl za cíl vypracovat dotazník, na jehož základě by bylo možné stanovit osobností rysy činící jedince náchylné k antidemokratickým postojům. Poznatky o tom, že v základu jde o slabé ego subjektu, které hledá vnější oporu v pevném systému hodnot, autor přizpůsobuje dnešku a propojuje je se záběry z islamofobních demonstrací i každodenního života – jak v podobě videa, tak civilních kreseb.

Výstava jako celek jistě stojí za pozornost, Václav Magid patří bezesporu k předním představitelům toho, co označujeme jako současné (dejme tomu postkonceptuální) umění. Po zhlédnutí prezentace ve mně nicméně zůstaly podobné rozpaky jako v případě předchozích setkání s autorovou tvorbou. Možná byly způsobeny na můj vkus příliš jednostranným požadavkem na zapojení divákova intelektu na úkor smyslového, nediskursivního prožitku. Zdá se mi, že obrazová složka Magidovy tvorby plní často roli pouhé ilustrace k textu.

magid_v_01

Možná také byla zdrojem rozpaků skutečnost, že prezentované myšlenky vlastně neříkají nic moc nového. Už mockrát jsme slyšeli a také na vlastní kůži zažili, že konkrétní realitu lze utřídit pojmovým myšlením jen za cenu násilné redukce. Také aktualizace dnes již překonané f-škály je sice pozoruhodným nápadem, ve finále však jde o upozornění na fašizující tendence ve společnosti, což nyní slýcháváme poměrně pravidelně. Magidovo podání navíc mimoděčně vyznívá poněkud elitářsky. Celá instalace totiž působí jako nějaká naučná muzeální expozice – nejvíce pak právě poslední popisovaná místnost, kde je jakoby „zvětšen pod lupou“ ukazován jakýsi potenciálně nebezpečný lidský druh. Dá se, myslím, předpokládat, že na výstavu v Českých Budějovicích, „hlavním městě české xenofobie“, zavítají spíše ti, kteří xenofobii a fašizující tendence odmítají. A mám dojem, že místo sebesubverze a zpochybnění síly vlastního ega, o nichž je řeč ve výše zmiňovaném rozhovoru, u nich může nastat prohloubení odporu ke skupině lidí, kteří souzní s protiislámskými a protiimigračními názory. Příkop uprostřed české společnosti, před nímž mnozí varují, je tak prohlubován z obou stran (jak podotýká třeba spisovatelka Petra Hůlová). Magid se samozřejmě nesnižuje k heslovitému nadávání, v tomto konkrétním případě mě nicméně ruší implicitně přítomná, neproblematizující přesvědčenost o správnosti vlastního náhledu.

U díla Miluj svou f-škálu se z mého pohledu nedaří navodit to, co je určitým způsobem nosné u prvních dvou videopřednášek; totiž produktivní nejednoznačnost paradoxu, který vzniká tím, že kritika formalizované logiky, pojmového myšlení a racionalismu se děje prostřednictvím intelektuálního rozumování.

_____________________________________________________

Václav Magid / Rozruch v knihovně / kurátor výstavy: Jiří Ptáček / Měsíc ve dne / České Budějovice / 12. 12. 2015 – 22. 1. 2016

Foto: Jan Mahr

Komentáře

  1. …esencialistického myšlení, které považuje identitu jedince za něco stabilního, a tudíž uchopitelného. Magid tento způsob uvažování pokládá za základ autoritativního světonázoru…

    Bodejť by ultralevicový extrémista Magid považoval identitu jedince za něco stabilního. Vždyť právě neomarxisté/aktivisté tzv. nové levice toužící z masy svých spoluobčanů vytvořit „nového člověka“ popírají nejen stabilní identitu jedince, ale i lidskou přirozenost.

    Některým levicovým intelektuálům holt nestačí 20. století plné marxistických/marxistickoleninských genocid a pokusů vytvořit právě onoho „nového člověka“ se svými 150 miliony obětí těchto pokusů…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *