Re: Výstava Budování státu v NG v časopise Respekt 51/2015

V následujícím příspěvku reaguje Jindřich Vybíral na recenzi výstavy Budování státu v Národní galerii J. H. Vitvara, která vyšla v časopise Respekt 51/2015. Reakce byla ve zkrácené podobě publikována v prvním vydání Respektu v roce 2016, zde ji zveřejňujeme v plném znění. Jindřich Vybíral je historikem umění, profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a spoluautorem zmíněné výstavy, jejíž hlavní kurátorkou je Milena Bartlová.

BuS instalace 35

Je těžké si srovnat v hlavě, proč Jan Vitvar výstavu Budování státu odbývá jako „zábavnou popularizační podívanou“, zatímco k ní vydaný katalog chválí coby zásadní historickou práci o politickém umění. Výstava uplatňuje tytéž interpretační přístupy, má stejnou strukturu a představuje stejná díla jako katalog – s výjimkou těch, která nebylo možné zapůjčit. Kritik se pozastavuje nad tím, že autoři výstavy staví vedle sebe „bez rozlišení demokratickou kulturu a bolševickou propagandu“. Chce tím snad říci, že by jedno či druhé mělo být z expozice vyřazeno? Cožpak se do státní reprezentace Československa nepromítaly jak demokratické ideje, tak bolševická propaganda? Výstava ovšem neprezentuje bez rozlišení, nýbrž oba fenomény poměrně čitelným způsobem konfrontuje. Exponáty jsou v jednotlivých tematických celcích uspořádány chronologicky. Pokud to dovolují prostorové podmínky, stojí při jedné stěně díla prvorepubliková, při protější objekty z komunistické éry. Diváky považuje recenzent zřejmě za zcela nesoudné, když si stěžuje na absenci hodnotících znamének. Jak by si je asi představoval? Díla šířící ušlechtilé ideály umístit na podstavec, díla pochybná pověsit do smyčky?

Budování státu se kritikovi nezamlouvá, to je jistě jeho svaté právo, ale v jeho soudech pohříchu převažují dojmy nad racionálními argumenty. Podle všeho si recenzent hlavně neví rady se způsobem vystavování, který používá různá média a objekty rozdílné umělecké kvality – doklady „vysokého“ a „nízkého“ umění, ba dokonce díla „padouchů i hrdinů“. Dalo by se namítnout, že tvorba všelijakých lotrů je k vidění i ve Vatikánských muzeích. V našem případě jde však o něco jiného. Výstava nepředvádí umělecká díla primárně jako estetický, nýbrž společenský fenomén. Exponáty nebyly vybrány pro potěchu smyslů, nýbrž pro svou schopnost vypovídat o společenské formě, která tak či onak iniciovala jejich vznik. Takovou vypovídací hodnotu mají i ty objekty, které kritika rozčilují jako pouhá „kuriozita vybočující z normálu“. Jenže byl nějaký „normál“ v mladém demokratickém státě, neřku-li v letech autoritativní vlády? Kde by ho hledal kritik, který se ztrácí bez pomoci „hodnotících znamének“?

Autoři Budování státu vstoupili do riskantního terénu zamořeného ideologickými předsudky. Jim navzdory se snaží o co možná objektivní, komplexní obraz minulosti. Chtějí zjistit, jaký byl a jak se proměňoval v Československu vztah umění a politické moci. Ukazují například, že ani první republika nebyla ideálním podporovatelem moderní výtvarné kultury, nýbrž že se prezentovala spíše prostřednictvím konvenčních forem. Stejně tak výstava demonstruje, jak komunistický režim pomocí umění, architektury a designu vylepšoval svou reputaci v zahraničí a jaké prostředky používal k mobilizaci politického souhlasu doma. Hranice mezi uměním a propagandou při tom vůbec nebyly tak ostré, jak by je dnes rád viděl kritik mladší generace. Například Gottwaldův portrét z ruky Vincence Makovského, uváděný jím jako doklad sochařovy kolaborace s režimem, se nestal oficiální podobiznou právě pro věrné zobrazení oteklé tváře prezidenta-alkoholika. Architekta Slovenské národní galerie, kterou recenze líčí jako komunistické monstrum, právě v těchto dnech rakouští kolegové navrhují na Pritzkerovu cenu. Jak může původce takových simplifikací obviňovat tým kurátorů, že „všechno z minulosti hází na jednu – špinavou – hromadu“?

Kritik Respektu popisuje výstavu Budování státu jako bizarní postmodernistickou skrumáž. Ale není chyba právě v tom, že ji sám nebere dost vážně? Kdyby si při prohlídce pozorněji všímal doprovodných textů, vyvaroval by se možná některých paušálních soudů a našel by v nich také informace, které podle něj divák postrádá: O redukci zápůjček ze Slovenska se píše při vstupu do expozice a role vystavených děl, která nevznikla na oficiální objednávku, nýbrž jako ironické či přímo podvratné komentáře historických událostí, je vyznačena výstavní grafikou. Kdyby se kritik navíc pořádně začetl do katalogu, nemohl by výstavu prezentovat jako výsledek práce studentů. A v neposlední řadě by s mým jménem nespojoval texty, jejichž autorem nejsem. ______________________________________________________

Jan H. Vitvar, Jací jsme byli? V Národní galerii házejí všechno z minulosti Československa na jednu hromadu. Respekt 51, 2015, s. 49–51.

Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu / kurátorka výstavy: Milena Bartlová / NG: Veletržní palác / Praha / 20. 11. 2015 – 7. 2. 2016

Foto: Národní galerie, Ondřej Přibyl