In fundamine [nejen o státní reprezentaci]

Novoroční příspěvek Ladislava Zikmunda-Lendera je komentářem k výstavě Budování státu v Národní galerii a společenskému kontextu, v němž vznikla a je představena.

Paralelně k tomuto textu publikujeme v rubrice Komentáře plné znění reakce Jindřicha Vybírala na recenzi této výstavy J. H. Vitvara v časopise Respekt, již Zikmund-Lender rovněž cituje.

Konstrukce památníku na Vítkově, červen 1930

Tahle výstava není pro všechny

Než začnu tenhle díl o výstavě Budování státu, musím asi trochu odhalit pozici, ze které jej píšu. Jsa doktorandem Vysoké školy uměleckoprůmyslové na výstavě jsem se kromě marginální rešerše plánů k vytvoření nových modelů pro parlament na Letné nijak nepodílel. Přesto díky své příslušnosti k VŠUP nemohu pochopitelně psát ze zcela nestranné pozice. Následující příspěvek tak není a nempže být recenzí, jako spíše blogovým zamyšlením nad tím, jak jsme tedy konstruovali státní reprezentaci prostřednictvím vizuální kultury a hlavně jak a proč nám to může být dnes nepříjemné. Opravdovou recenzi je možno číst třeba zde.

V uplynulém roce jsme se při mnoha příležitostech ze samého středu veřejného prostoru dozvídali, že Čechy patří Čechům, že tahle země je naše a není pro všechny, že by se měla jakákoli jinakost stavět mimo zákon a skoro i to, že nic než národ. Byli jsme tvrdošíjně masírováni, že to, kam se člověk narodí, jej opravňuje jiným nárokům, požadavkům a právům než jiné. Současná Česká republika je oproti své historii téměř zcela jednonárodnostním státem a tak by se mohlo zdát, že národní reprezentace a státní reprezentace je prakticky totéž. Že jazyk a kultura jednoho národa prostě kopíruje hranice státu. Tématem výstavy Budování státu: reprezentace Československa v umění, architektuře a designu, která završuje pětiletý výzkumný projekt Vysoké školy uměleckoprůmyslové „Umění, architektura, design a národní identita“, je státní reprezentace historického státu Československa, jehož jsme jako obyvatelé současné České republiky byli součástí v letech 1918–1939 a pak zase v letech 1945–1992. Do tohoto příběhu patřila kromě území Čechů, Moravanů a Slezanů také území Slovenska a před válkou také Podkarpatských Rusínů. Kdybychom hledali národní či kulturní reprezentace uvnitř tohoto státu, museli bychom zahrnout i české Němce, Židy či Romy, kteří ale jako umělci a architekti nebyli zaměstnávání státem, proto do předkládaného výběru nepatří.

Vladimír Belluš, SNG, Bratislava, 1962

Výstava je jedním z mála velkých výstavních projektů u nás, které nejsou monografické, ani chronologické, ale tematické. Nezáleží až tak na tom, co autoři vynechali – každý by mohl přijít a prohlašovat, že postrádá to či ono – ale co do ní zařadili. Výstava sestává z devíti oddílů, které jsou asymetrické, nesourodé, ale ukazují na mnohoznačnost a mnohojazyčnost tématu státní reprezentace. Vedle designu, typografie, malby, sochy, ilustrace či interiéru zde samostatnou kapitolu tvoří architektura. Ta provází návštěvníka už v dřívějších oddílech – v části věnované státem řízené a organizované modernizaci je prezentován projekt sídliště Invalidovna, hned v úvodu je celý oddíl věnován památníku na Vítkově, v pasáži o mezinárodní prezentaci najdeme architekturu jednotlivých pavilonů na mezinárodních expozicích atd. Závěrečná kapitola, zaměřená na architekturu, tak představuje především to, jak se stát rozhodoval materializovat sebe sama a svou moc v architektuře svých institucí – parlamentu, ministerstev, sídla prezidenta, univerzit, zastupitelských úřadů či významných kulturních organizací.

Jaromír Krejcar: Parlament na Letné, 1928

Stejně jako v případě celé výstavy, i architektonický oddíl nevystavuje jen to, co zároveň koreluje s dobovou představou o tom, čím by se měl stát chlubit, a zároveň s naším retrospektivním hodnocením v kategoriích umělecké progresivity a tvůrčí inovace. Velmi často šlo o díla, která naopak stojí mimo dosavadní kánony modernity a můžeme je označit za konzervativní, anachronická nebo dokonce bizarní (na rozdíl od ostatních oddílů toho architektonického bizáru na výstavě mnoho nenajdeme). Nový stát a dokonce každý nový režim potřeboval nové monumenty, které mu budovali architekti jako Antonín Engel, Emil Belluš, Alois Dryák, Michal Milan Harminc, Alois Mezera, František Čermák, Jiří Kroha a další. Na straně druhé zde však najdeme projekty, které měly odrážet maximální úsilí a potřebu státu přispět v každé době k rozvoji avantgardy a které měly být zajímavé pro svět. Ta vytvářeli třeba Jaromír Krejcar, František Cubr, Jan Šrámek či manželé Machoninovi. Výstava především nabízí nové čtení, jak spolu ta radikálně progresivní díla, která si spojujeme s ikonami modernity, a ta monumentální, historizující či moderně klasicistní propojit – měla totiž naplňovat tutéž úlohu: ukázat Československo jako invenční, ale zároveň stabilní stát.

Bohumil Hubschmann: regulace Letné, 1920

Napíše-li kulturní žurnalista Jan H. Vitvar, že výstava proto, že snáší na jednu hromadu kdeco z celé škály kvalitativních měřítek, vyznívá rozpačitě [1], asi příliš nepochopil sdělení. Kdo přichází na výstavu s očekáváním, že uvidí něco krásného, hezkého, co pohladí po duši, pobaví a potěší, odejde nepochybně zklamán – to mu ale ani nikdo neslibuje. Dokonce nepochodí ani ten, kdo očekává, že uvidí top umění. Narazí totiž právě na propastný rozdíl mezi tím, co nám tradičně galerijní instituce servírují pod nálepkou umění, a tím, co je už v zahraničních galerijních institucích etablováno jako vizuální kultura. Právě v předmětech jako je sériový design, monumentální architektura, plakát, anonymní výzdoba úřadů, nástěnky cti, prezentace průmyslu či přímo obrazy moci, které zpravidla vznikaly mimo kánony modernity a často i mimo svět umění, se každodenně performovalo naše sebepojetí občanů Československa a naše příslušnost k tomuto státu.

Alois Dryák: univerzita v Brně, 1926

Nikdo nikde neslibuje, že návštěva výstavy bude zvlášť v současné situaci, kdy jsou pojmy národa, státních hranic a „naší“ kultury v tak bouřlivém pohybu, příjemný zážitek. Zatímco výuka dějepisu probíhá na všech všeobecných úrovních stylem vyprávění o dávných a dávných časech, jejichž chod utvářeli nějací dávno mrtví „oni“, je připomínka toho, že jsme to vlastně byli „my“, pro mnohé nepříjemná. Nepěkně se poslouchalo, když Magda Vašáryová ve svém velmi otevřeném vystoupení k tzv. uprchlické krizi prohlásila, že jsme se podílem na výkonu státní moci několikrát stali kolaboranty: jako příslušníci Rakouska-Uherska jsme chtěli za první světové války zabít Masaryka nebo jsme ve Slovenském státu hajlovali s katolickou církví a o pár měsíců později ji drasticky likvidovali. Vzhledem k tomu, jak jsme se alibisticky rozešli se Slovenskem, je přijetí toho, že i tohle jsme byli my, nestravitelné pro kdekoho. Stejně tak není ani skoro pětasedmdesátiletý pohled na státní vizuální reprezentaci lemován jen umělecky skvělými a morálně bezúhonnými produkty vizuální kultury. Protože „i takoví jsme byli, tak jsme žili a tak jsme dělali svůj národ a stát“ [2]. Jedna věc je ale útěšná: čím dříve to přijmeme a strávíme, tím lépe se nám bude kráčet budoucností. Takže p. f. 2016.

František Krupka: Zemský úřad v Užhorodě, 1937–1938

_____________________________________________________

[1] Jan H. Vitvar, Jací jsme byli? V Národní galerii házejí všechno z minulosti Československa na jednu hromadu. Respekt 51, 2015, s. 49–51.

[2] Milena Bartlová, Jak se dělá stát. In Budování státu: Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu. Praha: VŠUP, 2015, s. 22.

Ladislav Zikmund-Lender | Narozen 1985, historik umění, architektury a designu. Je autorem monografií řady památek a celků moderní architektury a urbanismu (budova muzea v Hradci Králové, Trmalova vila ve Strašnicích, židovské památky Hradce Králové, vilová čtvrť Ořechovka nebo tvorba architektů Rejchlových v Hradci Králové). Kromě toho se zabývá gender studies v dějinách umění.