Knihovnička: Pohled z druhé strany

V pořadí čtvrtý díl Knihovničky, rubriky, v níž autoři referují o svých nedávných čtenářských zážitcích zejména z oblasti výtvarného umění, designu či širší vizuální kultury, připravil umělec a kurátor Jiří Havlíček.

Na podzim jsem si ze zvědavosti přečetl dvě memoárové knihy. Herečka Anne Wiazemsky vydala své vzpomínky pod slibným názvem Studijní rok. Venuše Samešová, dosud neznámá výtvarnice a občasná herečka, napsala knihu s podtitulem Vyprávění o životě krásné míšenky v normalizační Praze i o tom, co se dělo v domě Jiřího Muchy na Hradčanech... Nezvykle dlouhý (pod)název výmluvně uzavírají tři tečky.

Obě knihy jsou nevyrovnané, především co se týká práce s jazykem. V prvním případě je navíc těžké posoudit, do jaké míry je na vině překlad a za co případně může autorčin výstřední styl. Do tiráže výtisku, který jsem si půjčil z knihovny, někdo ke jménu překladatele tužkou připsal známku dvě mínus. Já bych byl přísnější. Wiazemsky vešla do dějin vizuálního umění hned svojí první rolí v Bressonově filmu A co dále, Baltazare z roku 1966. Útlá kniha se soustředí výhradně na první rok jejího vztahu s režisérem Jean-Luc Godardem. Název Studijní rok je tedy sympaticky doslovný. Wiazemsky napsala řadu knih, z nichž některé získaly literární ocenění. Není pravděpodobné, že by záměrně vytvářela krkolomné věty typu: "Jean-Luc se šel vykoupat do vany a četl si při tom kapesní knihu, kterou našel na stole salonu." Kromě podobných, nechtěně humorných informací, se toho o filmech mnoho nedovíme. Kromě jedné zmínky o pracovním obědě s Bressonem, nám autorka prozradí už jen několik málo detailů z natáčení Godardových snímků Číňanka a 2 nebo 3 věci, které o ní vím. Wiazemsky se stala dobovou celebritou právě po spolupráci a následném manželství s Godardem. Režisér se zamiloval do tehdy devatenáctileté dívky poté, co náhodou objevil její fotografii ve filmovém magazínu. Podle autorky následovala série zdánlivě neplánovaných setkání, vrcholící buržoazně romantickým dvořením ve stylu hollywoodského melodramatu v kulisách venkovského sídla. V knize převažují osobní pocity a místy překvapivě podrobné popisy intimních situací, strávených se slavným režisérem. Někdy až naivně upřímná sdělení v kombinaci s překladatelsky neohrabanými formulacemi by mohly fungovat i na čtenáře bulváru. Nicméně to, co se dá z textu vyčíst o Godardově povaze, je často opakem toho, co jsme si zvykli vnímat jako étos jeho filmů.   

Kniha Venuše Samešové je zajímavá přinejmenším tím, že není jasné, jak se její literární dílo vlastně jmenuje. Zvýrazněné křestní jméno autorky na obálce pravděpodobně tvoří zároveň titul knihy. Jistý si ale nejsem. Ani po návštěvě webových stránek vydavatelství Pejdlova Rosička neumím otázku názvu uspokojivě vysvětlit. Text je plný upřímných postřehů o životě psaných jazykem středoškolských slohovek. Na druhou stranu by asi bylo naivní domnívat se, že podobný literární subžánr bude po jazykové stránce excelentní. Samešová zvolila cestu nejmenšího odporu. S pomocí textové a jazykové redakce (Iva Pospíšilová a Marcela Wolfová) vytvořila osobně laděný text s terapeutickým vyzněním i s několika skandálními odhaleními. Nejpřesvědčivější jsou civilní popisy autorčiných rodinných vztahů - emotivní otec (cirkusový krotitel divoké zvěře), dvě starší sestry a především poněkud citově vlažná matka (Holanďanka, napůl afrického původu). Když Samešová popisuje své milostné peripetie se staršími muži, působí občas překvapivě sebekriticky a před čtenářem se rýsuje uvěřitelně bolestný obraz nevyrovnaného partnerství. Samešová, na rozdíl od Wiazemsky, většinou neuvádí plná jména svých postav, vystačí si s křestními jmény a jednoduchou charakteristikou jejich povolání. V postavě milence patnáctileté Venuše můžeme poznat známého ilustrátora. Zcela náhodou jsem se s ním před časem poprvé setkal při natáčení krátkého rozhovoru. Knižní popis činorodého, někdy trochu sobeckého muže ve středních letech, se prolnul s výřečným starcem v martenskách.      

Na závěr bych krátce zmínil třetí knihu, románovou prvotinu Under the Skin spisovatele Michela Fabera. Autor vypráví příběh očima ženy z cizí planety, která se ocitne na Zemi v roli lovce mužů. Pohled z druhé strany. Překlad do češtiny opět není ideální, překlad do filmové řeči se povedl na výbornou.

______________________________________________________

Anne Wiazemsky, Studijní rok, 2013. Ukázka ZDE.

Venuše Samešová, Vyprávění o životě krásné míšenky v normalizační Praze i o tom, co se dělo v domě Jiřího Muchy na Hradčanech, 2015.

Michel Faber, Under the Skin, 2014. Audiokniha v AJ ZDE.

Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák

Jiří Havlíček | Vizuální umělec a kurátor. Spoluvede ateliér Text, forma, funkce na Fakultě umění Ostravské univerzity. Pravidelně spolupracuje s Artyčok.tv a Polansky Gallery.