Na truc všemu a všem

Těžko bychom hledali v českých dějinách umění temnější kapitolu, než jakou představují 50. léta minulého století. Jednu z odlišných tváří této doby je možné v současnosti vidět v Muzeu Kampa na výstavě Šmidrové.

50. léta jsme zvyklí chápat jako vrcholnou éru totalitního komunistického režimu: politické procesy, budování pomníku Stalina a diktát socialistického realismu v umění. V tomto prostředí se však zrodila i chuť vzdorovat a dělat si věci po svém, bez dohledu strany, což svedlo dohromady tehdejší studenty uměleckých škol (Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa, Rudolf Komorous, Karel Nepraš, Jaroslav Vožniak) a vyústila v založení klubu Šmidrů. Vzdor to byl malý, téměř domáckého charakteru, ale byl jedním z prvních projevů svobody, které vedly různými cestami k formování se českého undergroundu. Příběh skupiny Šmidrů se dá kromě uměleckého hlediska nazírat i z pohledu velkého přátelství, bez kterého by v době, kdy se nedalo věřit nikomu, nebylo možné ono soukromé svobodné prostředí vystavět a rozvíjet.

Jiří Machalický, kurátor projektu představujícího skupinu Šmidrů v Muzeu Kampa, rozdělil výstavu na dva celky, čímž došlo k jisté diskontinuitě jejího vnímání. Přirozeně neexistuje žádný důvod výstavu takto členit a lze za tím vidět spíše prostorovou nutnost než záměr. První část prezentace odehrávající se v bývalé konírně se dle Machalického slov „soustředí především na dokumentaci vývoje skupiny“. Problém spočívá v tom, že ona dokumentace má pouze ilustrativní charakter. Pod sklem jsou představeny útržky dopisů a vzkazů, kresbičky na cárech papíru nebo pozvánky, ale divák se nedozví nic bližšího (pokud to není na ústřižkách přímo uvedeno) o autorství nebo přesné době a příležitosti jejich vzniku. Přes řečenou výtku jsou tyto „kousky“ historie skupiny cenným svědectvím o vztazích mezi jejími členy, jež byly mimořádně napjaté. Z dnešního pohledu vnímáme všechny členy Šmidrů jako silné umělecké osobnosti, což vysvětluje, proč se ne vždy jednohlasně shodli na společném fungování a směřování a proč skupina několikrát ukončila svou činnost, aby byla později opět obnovena.

První část výstavy, která prezentuje vznik skupiny Šmidrů, je založena na dílech tří zakládajících členů ve složení Dlouhý, Koblasa, Nepraš. Přestože poslední dva jmenovaní jsou svou podstatou sochaři, je zde možné vnímat jejich tvorbu i z jiného pohledu, a to skrze kresbu a malbu. Mezi ostatními díly vynikají vizuálně strohé a přesto emočně silné kresby Karla Nepraše. Malá surovost (1959) nebo Z cyklu Pohřeb mého nejlepšího přítele (1958) dokládají, jak se Šmidrové stavěli ke své současnosti. Kromě exaltované existenciální tísně, patrné v 60. letech, to jsou nepřehlédnutelné vazby na ironii, absurditu, nadsázku a tzv. „divnost“, které sloužily jako reakce na stav společnosti a jejího morálního rozkladu. Tvořily tak protipól informelu a jeho vnitřně individualistické orientaci. Samotní Šmidrové byli bytostně apolitičtí. Svou tvorbou cíleně neútočili na politickou atmosféru, ale reagovali na všeobecnou vážnost tím, že ji opomíjeli „na truc“ všemu a všem. Pořádali Malmuzherciády, výstavy (byť třeba jednodenní), divadelní představení a nejrůznější setkání při kterých hrála jimi založená hudební skupina dechových těles. V širším okruhu skupiny nebyli jen výtvarníci, ale i hudebníci nebo divadelníci. Chovali se spontánně a uvolněně, jako kdyby kolem nich žádná totalita nevládla. I vzhledem k této stránce činnosti Šmidrů jsou pro české prostředí bráni jako představitelé neodadaismu.

Vyloženě rušivým dojmem pak působí vystavení obrazu Kateřiny Černé Šmidrové (1959). Jeho umístění na konec první části výstavy evokuje také vyvrcholení této části, kterým obraz rozhodně není. Pochopitelnější by bylo umístit ho na začátek vedle informativních textů o skupině s dovětkem o tvorbě jejich přátel.

Druhá část výstavy je situována do přízemních prostor Muzea Kampa. Oproti části první, která měla dokumentovat vznik skupiny, kdy si byli její členové názorově i lidsky nejblíže, zde stojíme před jinými Šmidry. Z předešlé linie humoru se přesouváme do beznadějných a dramatických 60. let. Do popředí vystupují rozdíly v umělecké tvorbě členů skupiny. Machalický v katalogu k výstavě podotýká, že nejpřirozenějšími Šmidry byli Bedřich Dlouhý a Karel Nepraš, zatímco Jan Koblasa „postrádal jejich lehkost“. Vedle soch Nepraše jako je Jezevčík (1961) nebo mladší Větší domlouvá menšímu (1969-1970) tu jsou prezentovány sochy Koblasy s biblickými náměty Magdaléna (1959), Utrpení sv. Šebestiána (1958-1959) aj. Zatímco Nepraš paroduje tíhu nesvobody, Koblasa ji vnitřně a drásavě prožívá. Pro rozdílnost názorů Koblasa skupinu opustil a přiklonil se k informelu, což bylo ostatními chápáno jako akt nepřátelství. Ani Bedřich Dlouhý nezůstával stále v poloze absurdity, i když v jeho díle hrála značnou roli. To je patrné hlavně na objektech, které zastávají manýristickou polohu a mají svým pojetím blízko k francouzským Novým realistům. Dílo Jaroslava Vožniaka a Čestmíra Janoška z 60. let svou estetikou spadá do pozdější fáze šmidrovství, která nemá daleko k pop-artu a tomu, co nazýváme grotesknost. Přátelství členů skupiny dostávalo postupem času trhliny, někteří už nechtěli chodit společně do hospody, jiní začali vnímat svou tvorbu z jiného pohledu a jejich cesty se postupně a ne vždy v dobrém rozešly.

Není pochyb, že tvorba autorů z okruhu skupiny Šmidrů si zaslouží prezentaci na velkých výstavách tohoto typu. Nejen proto, že není veřejnosti příliš známá, ale také proto, že nebyla dosud dostatečně doceněna a pochopena. Místo teoretika skupiny zastával Jan Kříž, který byl ovšem i jejím členem a tak spíše než ke kritickému zhodnocení přecházel k tlumočení myšlenek svých přátel. Až s dnešním odstupem můžeme pochopit, v čem spočívá přínos Šmidrů. Jedná se vlastně o přenesení části českého charakteru do procesu chápání umění. Těžké doby se u nás přečkávají v hospodě u piva, stejně tak, jako to dělali Šmidrové, kteří ovšem po pár pivech mířili do ateliérů, kde tvořili výjimečná díla. Šmidrové ukazují, že „doba temna“ nebyla jen plna strachu, ale měla i jinou podobu. Tu, která překonávala úzkost z existence v totalitě tím, že se jí nebála vysmát.

____________________________________________________

Šmidrové / kurátor: Jiří Machalický / Muzeum Kampa / Praha / 10. 10. 2015 - 31. 1. 2016

____________________________________________________

Foto: archiv Muzea Kampa