Máme ho odsoudit?

Z původně plánované recenze výstavy Silver Lining, realizované Národní galerií v Praze k výročí založení Ceny Jindřicha Chalupeckého, se nakonec stal komentář o tom, jak galerie z pohledu jejího šéfkurátora Adama Budaka funguje a co se v ní pokouší změnit. Přesto má text smysl i pro ty čtenáře, které zajímá právě ona výstava.

“Zkuste se alespoň na vteřinu vcítit do mé situace,” řekl mi v kavárně Jedna vedle koledy zpívajícího sboru dětí Adam Budak, “čemu to pomůže, kolika lidem jde jen o destrukci,” dodal.

Když jsem v roce 2010 napsal do časopisu Ateliér kritický článek o výstavě Václava Boštíka v Galerii hlavního města Prahy, zavolal tehdy ještě hlavní kurátor této galerie Karel Srp do Ústavu dějin umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a vynadal mé tehdejší profesorce Marii Klimešové, cože nás to tam učí za blbosti, že si dovoluji napsat, že je děl na výstavě příliš mnoho. Další telefonát následoval do redakce Ateliéru s tím, že ještě jeden podobný článek a přestanou časopis v Galerii hlavního města Prahy prodávat. Marie Klimešová mi pak v Rudolfinu vyprávěla, jak s ní kdosi, pokud si dobře vzpomínám ono číslo, deset let kvůli kritice v odborném tisku nepromluvil.

Soudit je obecně těžké, hlavně když se jedná o spravedlnost. Ta je ostatně slepá a žalobce to má jednodušší právě v tom, že kvalitou jeho práce je vypíchnout jen a jen to negativní. Kritika by určitě o žalování být neměla, nemůžeme od ní ale ani očekávat, že vyřkne spravedlnost. Otázkou je asi spíše vždy, o jakém výseku dané reality se chceme bavit.

Když se podíváme na výstavu Silver Lining, kterou uspořádala k 25. výročí Ceny Jindřicha Chalupeckého Národní galerie, očima cizince, není to výstava vůbec špatná. Naprostá nesourodost vystavených děl v celku podtrhuje rozdíly, zajišťuje svěžest a je dobře spojena silnou architekturou výstavy, která je zároveň uměleckým dílem, jehož autorem je Dominik Lang. Vejce je samozřejmou, ale nepříliš otřelou metaforou zrození, zatímco pohled z balkonu vtipně připomíná spíše šrapnely pokryté bojiště. Skořápky jsou zároveň v zubatých stranách plasticky působivé a v bílé na světlé podlaze dostatečně subtilní a dobře díla, až tedy na poněkud utlačená plátna, integrují i doslova, kdy z nich jakoby vyrůstají. Langova scénografie je natolik ofenzivní, až se vlastně sama upozaďuje. Do celkové rovnováhy přispívá i přítomnost monumentálních instalací (Jiří Příhoda), zvětšenin (Eva Koťátková), zmenšenin (Ján Mančuška), měkkosti (Petr Nikl) a dalších různých akcentací protikladů. Vzhledem k jasné povrchnosti prezentace jednoho díla od umělce zde určitě nenajdeme nic nového, naopak vše jaksi připomíná verze již ve světě viděného, různých odstínů nedávné historie. Na druhou stranu mají všechny práce, až opět na malby, kterým asi poněkud škodí právě prezentace, sílu výrazu a vzbuzují zvědavost podívat se blíže na práci jejich autorů. Ve výsledku kvalitní přístup k uspořádání výroční historie jakési neznámé ceny, neznámé scény se snad zajímavými umělci a poměrně standardními rozhovory.

Z pohledu častého návštěvníka českých výstavních síní se již mohou vynořovat některé otázky. Například jaké má výstava vůbec ambice? Historické? Přehledové? Kurátor v textu zdůrazňuje, že není “ani pamětní sbírkou ani síní slávy” - je “polyfonní sbírkou hybridních předmětů”. Není ani zcela jasné, jak vlastně byla díla vybírána, na základě jakého klíče, nebo jestli je prostě dodali sami umělci. A proč vlastně výstavu pořádá Národní galerie a kurátoruje její hlavní kurátor Adam Budak a ne Cena Jindřicha Chalupeckého. Proč doslova celou spodní polovinu 140stránkové publikace, která je zdarma, tvoří báseň Comus Johna Miltona v nepřeložené verzi archaické angličtiny z roku 1634, mimo tedy to, že je titulem výstavy citace z této básně? A proč jsou součástí této knihy ilustrace Marcely Vorlíčkové, která nikdy s Chalupeckého cenou neměla nic společného? Snad by se dalo také zeptat jakou (alespoň informační) úroveň odpovědí může (neznámý) tazatel dopředu očekávat, když jedna ze čtyř umělcům položených otázek je “Jaká je (tvoje) cena?”. A kdo to vlastně celé platil?

“Jsem hrozně unaven, ale je to určitě také mojí vinou, pracuji 24/7,” řekl na úvod našeho setkání Adam Budak. S nadšením však vysvětloval, jak by chtěl ve Veletržním paláci udělat nejlepší umělecké knihkupectví v Evropě. Jak přesunul lektorské oddělení a jak je nyní z kavárny, kam dříve chodily jen maminky s dětmi, jeho kancelář a jak je živým propojením do ulice, tak jako tomu bylo v 30. letech na oné slavné černobílé fotografii. Jak by chtěl otevřít tam, kde je teď výstava, o které se bavíme, skvělou restauraci s opravdovým menu. Jak Veletržní palác miluje. “Vidíte v NG nějakou změnu?” zeptal se mne. “No vidíte, šlo mi o to dostat sem zase lidi,” dodal po mém přisvědčení.

O penězích však prý hovořit nemůže, má to zakázáno a okamžitě by ho vyhodili. Výstava k 25. výročí CJCH byla dohodnuta před jeho příchodem, stejně jako před příchodem Kariny Kottové do čela ceny. S knihou to nevyšlo úplně jak mělo, problémy s tiskárnou. “Četl jste tu báseň?” zeptal se mne. Se všemi umělci se prý osobně setkal, nezapomenutelný vhled do české scény. Mluvil také o problémech v Národní galerii, o neschopném instalačním týmu ve složení čtyř lidí, z nichž jeden je hluchý, finančních manažerech, kteří nikdy v muzeu nepracovali, o tom, že když se bavili o instalaci Jiřího Davida, mysleli si, že se jedná o instalaci elektrických rozvodů. Mluvil o neuvěřitelné, nabubřelé administrativě. O tom, jak ho kritizují za to, že dělá příliš mnoho akcí. Dodal, že seznam jeho nepřátel v této instituci roste každou hodinu. Postupně byl stále více a více defenzivní. Na otázku po tom, jestli platí vystavujícím umělcům honoráře, vysvětloval deset minut celosvětovou problematiku a to, že přeci všichni s danými podmínkami souhlasili. “Jaká je vlastně vaše pozice?” zeptal se mne na konec.

Na kolokviu k Ceně Jindřicha Chalupeckého v pátek 20. listopadu v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně jeden z mluvčích otevřeně řekl, že “Národní galerie kolonizuje”, a to právě tím, že místo aby program samostatně a na úrovni plynoucí ze svého normativního postavení vytvářela, nasává jej z místní existující scény, prezentuje jej jako vlastní, a to zároveň za podmínek, které odpovídají na této scéně standardnímu - těžkému podfinancování - tedy práci zadarmo, bez honorářů, bez produkční a instalační pomoci a často i bez pokrytí výrobních nákladů.

Podle Adama Budaka jsou jednotlivé výstavní programy v Národní galerii nejprve navrhovány zodpovědnými kurátory, posléze přijaty nebo odmítnuty v diskuzi s ostatními kurátory během porad a peníze posléze opět určeny v diskuzi s finančním managmentem podle celkového rozpočtu. “Můžete mne za to kritizovat, ale já prostě chci pracovat s přáteli, mým cílem je propojovat lidi a otevřít a propojit Národní galerii se scénou,” dodal Budak. Uvedl také, že výstava Umělci a proroci, plná slavných světových jmen, obdržela jen negativní recenze, také za její milionové náklady. “Chcete snad mesiáše po třech měsících, co nastoupil?” uzavřel Budak s odkazem k mé kritice jeho první výstavy v rámci Moving Image Department.

Ještě před odchodem jsem Adamu Budakovi zmínil, že už je mi to skoro trapné říkat, ale že při mé první návštěvě Silver Lining jediné vystavené video a diaprojekce nefungovaly a že mne vedle stojící zaměstnankyně bezpečnostní firmy s dotazem, jestli by mohla obě díla zapnout, odkázala na informace s tím, že to není její věc a beztak tam nikdo mimo škol nechodí. Jeho bezprostřední reakcí bylo, zda-li si myslím, že je to jeho vina. Není, odpověděl jsem a myslím si to, nejsem ostatně schopen určit, co je čí vina. To ale neznamená, že bychom všichni měli přestat kritizovat Národní galerii, a to přinejmenším ve jménu Radima Labudy a Petra Nikla, jejichž díla byla něčí nepotrestanou hloupostí z výstavy alespoň ono odpoledne amputována.

_________________________________________________

Foto: archiv NG