Baroko pro oko, tentokrát v Plzni

PLZEŇ 2015 patří mezi slovní spojení, jež po celý rok skloňovali čeští i zahraničí turisté. Titul Evropského hlavního město kultury totiž přivedl do západočeské metropole řadu originálních projektů, především ze sféry současného umění. Jeden z posledních se však ohlíží zpět, a to do časů dávno minulých. Západočeská galerie v Plzni se totiž rozhodla složit poctu baroknímu stylu, který zformoval osobitý charakter celé oblasti.

Výstava Vznešenost & zbožnost. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách má být prvním uceleným pohledem na výtvarné umění, vzniklé v rámci historických hranic zdejšího kraje od počátku 17. do konce 18. století. Kolektiv autorů měl skutečně z čeho čerpat. Zdejší region je nesmírně bohatý na světské i církevní památky z architektury, malířství, sochařství i užitého umění. Je proto zvláštní, že se příznivá konstelace pro zpracování tématu plzeňského baroka nenaskytla už dříve a v dějinách zdejších muzeí a galerií spojitosti nenajdeme.

Výstavu je třeba zasadit do rámce tří větších projektů, Národní galerie v Praze (Sláva barokní Čechie, 2001), Moravské galerie v Brně (V zrcadle stínů, 2002) a Muzea umění Olomouc (Olomoucké baroko, 2010), které se podobně jako v Plzni pokusily o širší uchopení slohu nad rámec regionu.

Kontrast malých i velkých uměleckých jmen, umístění rozdílných exponátů do nepřirozeného prostoru a tím popření jejich původního výrazu oproti realitě. S takovým očekáváním vstupuje návštěvník do Masných krámů. Jeho předtucha je do jisté míry naplněna. Výstavní síň není pro pořádání podobných akcí ideální. I tak stojí za to přimhouřit oči a uznat maximální snahu o využití prostoru a rozdělení exponátů do divácky snadno srozumitelných celků.

Sedm tváří jedné doby

Autoři Andrea Steckerová (Národní galerie v Praze) a Štěpán Vácha (Ústav dějin umění AV ČR) zvolili cestu sedmi tematických okruhů. První je věnován městu Plzni jako přirozenému regionálnímu centru barokního umění v západních Čechách. Z vystavených děl zaujme hlavně epitaf Karla z Kokořova (1605), představující mezník mezi renesancí a barokem. Rovnováhu k světské moci tvoří druhá část, reflektující činnost cisterciáckého kláštera v Plasích. Na přání zdejších opatů vznikly i největší „taháky“ této výstavy, například obraz Sv. Václav v nebeské slávě od Jana Kryštova Lišky (asi 1690) nebo oltářní tabernákl z želvoviny (1715).

Třetí a čtvrtá část, umístěná v západní lodi, patří sběratelským činnostem světské aristokracie. Šlechtické rody Wrtbů nebo Kokořovců patřily mezi významné mecenáše v regionu. V jejich rezidencích (Křimice, Žlutice, Štědrá) působila řada renomovaných umělců. Od majestátního skupinového portrétu Ferdinanda Hroznaty z Kokořova s dětmi od Petra Brandla (asi 1700) přechází zrak na kolekci alabastrových soch z dílny Lazara Widemanna (před 1730), kterou si objednal Jan Josef z Wrtby. Aktivity rodu Lažanských ze zámku v Manětíně zastupují obrazy sloužících od Václava Dvořáka (1716), portréty od malíře Filipa Kristiána Bentuma (1725) nebo nově určená podobizna hraběte Lažanského z okruhu Karla Škréty (po 1650).

Východní loď Masných krámů obrací svou tvář na působení ostatních regionálních klášterů, zejména Kladrub, Teplé a Chotěšova. Sousedící šestá část je věnována výtvorům regionálních umělců, například Pašijovým hodinám z ruky Eliáše Dollhopfa (1734), kostelnímu kandelábru od Michala Kollera (asi 1720) nebo soše sv. Jáchyma od Karla Legáta (asi 1760). Závěrečný sedmý prostor se snaží pojmout množství regionálních architektonických děl, prostřednictvím vedut, plánů a modelů. K největším lákadlům zde patří trojrozměrný model plaského kláštera v ideální, nikdy nedokončené podobě, podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichela.

Záleží na úhlu pohledu

Shrneme-li kvalitu vystavených děl, způsob prezentace a instalace, nedá se výstavě vytknout téměř nic. Andrea Steckerová se Štěpánem Váchou odvedli skutečně dobrou práci. Rozdělení do sedmi okruhů je jednoduché a nápadité, architektonické řešení Jaroslava Bárty se úspěšně vyrovnalo s neblahým prostorem. Snad jediný problém představuje sedmá, téměř nezajímavá část o regionální barokní architektuře. Zde si také návštěvník nejlépe uvědomí, do jaké míry se zakládá na pravdě tvrzení, že jde o první ucelený pohled na západočeské baroko.

V úvodu expozice stojí orientační mapa důležitých barokních sídel v kraji. V ní je poněkud opomenut význam některých center tehdejší kultury. Jde zejména o zámky v Dolní Lukavici, Merklíně a Pteníně, které jsou spjaty s rodem Morzinů. Mapa nezaznamenává ani další trojici panských sídel, Týnec u Klatov, Velké Dvorce a Dianu, spojené s rodinou Kolowratů. I když mezi rezidencemi figuruje Zelená Hora u Nepomuku, na výstavě se o jejím nejdůležitějším majiteli, předním barokním mecenáši Václavu Vojtěchovi ze Sternbergu, nic nedozvíme. Tímto způsobem lze pokračovat i v případě rozsáhlých aktivit rodu Czerninů z Chudenic, dále hrabat Sinzendorfů, Příchovských, ale samozřejmě i zámků v Nebílovech či Kozlu.

Tento nedostatek nepadá na hlavu autorů či spoluautorů. Jejich odbornost není všeobjímající a svou roli hrál krátký čas na přípravu, omezený prostor Masných krámů, stejně jako finanční možnosti zadavatele. Celé výstavě by proto mnohem více slušelo, kdyby se oprostila od klišé o prvním uceleném pohledu na výtvarné umění a prostě si otevřeně přiznala, že za pomoci odborníků sice pootvírá truhlu poznání, ale její těžké víko odklopí až někdo jiný.

Dobrý odrazový můstek

Expozici v Západočeské galerii doprovází stejnojmenná, velkoryse pojatá publikace, která na třech stech šedesáti stranách popisuje vše, čeho se výstavní texty mohly jen dotknout. Editoři Andrea Steckerová a Štěpán Vácha v úvodu doufají, že bude představovat základní orientační příručku o umění v regionu. Ve většině případů tomu tak skutečně je. Jen někteří spoluautoři se odhodlali k obyčejné recyklaci literatury. Pro výstavu i publikaci je nejslabším článkem archivní výzkum, což dokazuje poměrně stručný seznam užitých pramenů. Bez něj se zkrátka nepodaří objasnit roli opomenutých šlechtických rodů v době baroka. I přesto se texty alespoň dotýkají otázek, které by měly být zodpovězeny, a až na výjimky shrnují většinu dosavadních poznatků. Zmíněnou snahu o vznik nové příručky lze proto označit jako úspěšnou.

Výstava Vznešenost & zbožnost názorně ukazuje, že často vytěžované a pro mnohé historiky umění nezajímavé období českých dějin má stále co nabídnout a že na Plzeňsku existuje ještě mnoho cest, na které žádný z badatelů nevkročil. K jejich absolvování je však třeba dostatek času. Mnohem víc, než bylo autorům dopřáno. Doufejme tedy, že se fenomén západočeského baroka dočká komplexního zpracování, k němuž byl roku 2015 učiněn první krok.

_________________________________________________

Vznešenost & zbožnost. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách / hlavní autoři: Andrea Steckerová a Štěpán Vácha / Západočeská galerie v Plzni: výstavní síň Masné krámy / Plzeň / 28. 10. 2015 – 20. 3. 2016

_________________________________________________

foto: archiv ZČG

Jan Štěpánek | Narozen 1983, vystudoval výtvarnou kulturu na Západočeské univerzitě v Plzni. Mezi lety 2009–2010 působil jako asistent ředitele Moravské galerie v Brně, kdy také začal spolupracovat s Artalk.cz. V letech 2011–2012 měl na starosti obchod a marketing v pražském Rudolfinu. V současné době je doktorandem na UDU FF UK v Praze a kurátorem na volné noze. Zabývá se hlavně uměním 17.–19. století a na svém kontě má několik výstav a publikací.