Soustředit cenu více na umělce

Novou ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého se v letošním roce stala Karina Kottová. Jak se její působení podepsalo na tomto ročníku a co můžeme od ceny čekat do budoucna? 

Jak jste se dostala k roli ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého?

Tato funkce mi byla nabídnuta z iniciativy mé předchůdkyně Lenky Lindaurové a správní rady Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Letošní finále bylo pro vás prvním ročníkem ve funkci. Dá se říci, že už na tomto ročníku se vaše působení nějak výrazně podepsalo, nebo jste spíše v pozici, kdy ještě realizujete plány, které byly dohodnuty již dříve?

Samozřejmě jsem toho hodně převzala, například to, že výstava finalistů se koná v Moravské galerii v Brně či že souběžně s touto výstavou probíhá ve Veletržním paláci výstava ke 25 letům Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou kurátorsky zaštítil Adam Budak. Částečně dohodnutý byl i průběh ceremoniálu, který díky tomu běží v ideově podobné linii, jak tomu bylo v předchozích letech. Byly tedy nastavené některé mezníky, ale myslím si, že na výstavě v Moravské galerii, kterou jsem s finalisty připravovala, už je patrná koncepce, se kterou se snažím přijít. Kurátor ceny samozřejmě nemůže vybírat díla nebo rozhodovat o tom, co a jak bude vystaveno, ale snažili jsme se jednotlivé projekty prostorově nebo jinak prolnout například v momentech, kde se tematicky potkávaly. Pracovala jsem s výstavou ve spolupráci s Tomášem Svobodou více architektonicky, takže ve výsledku vidíme celek několika osobitých, ale v lecčem příbuzných výpovědí o současné době. Nechtěla jsem umělce škatulkovat do pěti samostatných výstav, ale naopak uvažovat o prolnutí, spolupráci, horizontalitě. A to jsou témata, která bych mohla nebo chtěla rozvinout i do budoucna: postupně otevírat formát prezentace, aby si například někdo z umělců mohl pozvat hosta, aby finalisté navzájem spolupracovali či jakkoli posouvali svoji participaci. A myslím si, že u letošní výstavy se takové nastavení už projevuje.

Zmínila jste Moravskou galerii v Brně, pokud tomu dobře rozumím, spolupráce s touto institucí byla již domluvená před vaším nástupem do funkce?

Ano.

Ptám se proto, neboť mě zarazilo, že je to právě Moravská galerie a ne Dům umění města Brna, který Cenu Jindřicha Chalupeckého hostil v Brně v minulých letech.

O přesunu brněnské výstavy finalistů z Domu umění do Moravské galerie rozhodovala ještě Lenka Lindaurová, nicméně pro mě to, že se prezentace finalistů střídá v rámci těchto dvou institucí, tedy Moravské galerie a Národní galerie, má svůj význam. Navíc spolupráce s Moravskou galerií byla letos velmi pozitivní. Dává smysl, že o Cenu Jindřicha Chalupeckého se dělí dvě klasické instituce, které se obě, ostatně obdobně jako cena samotná, snaží otevírat, transformovat a přezkoumávat svoji roli v rámci současného uměleckého provozu a obecně současné společnosti. V tomto procesu se můžou vzájemně podpořit.

Po předchozích dvou ročnících, které oba proběhly v Národní galerii v Praze, se tedy chcete vrátit k modelu střídání dvou největších českých měst?

Pokud nedojde k nějakému nepředvídatelnému kolapsu, tento systém bych ráda zachovala.

Výraznou viditelnou změnou je to, že letos bude porota vybírat nejen laureáta, ale také finalisty na příští rok. To byl váš nápad?

Ano, je to můj nápad, který vyšel ze zkušenosti s tímto pro mě prvním ročníkem. Stále se naplňují některé zvyklosti, které byly stanovené už během počátků ceny v 90. letech. Ale tehdy se od umělců neočekávalo, že na výstavě finalistů představí nové práce. Mohla to být existující díla, která prostě vybrali pro tuto příležitost. V současnosti je od umělce očekáván nový projekt s velkorysejší přípravou a produkcí, ale na jeho přípravu je z pohledu standardního výstavního provozu zoufale málo času. Když se v březnu nebo začátkem dubna finalisté dozví o své nominaci a podle harmonogramu Moravské galerie by v červnu měli sdělit své technické požadavky a udat, co přesně budou instalovat, aby na konci srpna mohla být hotová výstava, je to evidentně příliš krátká doba na vznik díla a umělce to zbytečně stresuje. Já osobně o ceně uvažuji jako o platformě, jejímž cílem je zprostředkování, komunikace se současným uměním, zvažování forem jeho podpory a možností experimentu. Důraz v dosavadním nastavení Ceny Jindřicha Chalupeckého byl podle mě kladen víc na zmíněné rámce: ukázat, medializovat, zvítězit... Cena je nyní spíše orientovaná na výstupy, já bych ji raději více soustředila na umělce a pokusila se vytvořit větší prostor pro přemýšlení, uvažování. Myslím si, že skutečnost, že umělec bude mít tři čtvrtě roku na práci, ukáže víc samotný proces. Může se potom víc pracovat s dokumentací, s médii, s akcemi a programy, které budou probíhat po celou tuto dobu a zároveň mapovat vznik díla. Výstavu chápu jako vyvrcholení těchto akcí a ne jako rychlý projekt.

Týká se to i doprovodných programů?

Určitě. Letos jsme naposledy uskutečnili formát 555 (5 finalistů, 5 měsíců, 5 míst), který běží pátým rokem. S autorem koncepce Ondřejem Horákem jsme se shodli na tom, že by bylo v současnosti dobré tento typ doprovodných programů posunout, popřemýšlet nad dalšími možnostmi. Letos jsme doprovodné programy zastřešili názvem Café Chalupecký a pomyslně se tím vrátili ke kavárenským debatám, které jsou pro nás symbolem neformálního přístupu. Nejde samozřejmě jen o to sedět v kavárně a mluvit tam o umění. Je to metafora, která pojmenovává naše snahy podněcovat diskuze, které se nemusí týkat jen ceny a finalistů. Například možnost zvát různé zajímavé osobnosti z řad těch, jejichž práce nebo obecně aktivity jsou pro finalisty CJCH či další současné umělce inspirující. Chceme také vydávat drobné publikace nebo realizovat menší, méně opulentní projekty: pop up výstavy, intervence, performance či akce obecně vycházející z dění na současné umělecké scéně s cílem jej adresně přibližovat širšímu publiku. Je pro nás také důležitá kontextualizace dění kolem samotné ceny. Chceme například zvát zahraniční hosty, vytvářet prostor pro konfrontaci s umělci či teoretiky spojenými s CJCH, zpřístupnit online archiv a knihovnu. Během příštího ročníku bychom tyto aktivity rádi zdůraznili.

A co prezentace českých umělců v zahraničí?

To je jeden z hlavních bodů, kterým bych se ráda začala zabývat. Laureáti standardně jezdí na rezidenci do New Yorku. V tuto chvíli pracuji na tom, aby Roman Štětina svoji rezidenci využil co možná nejpestřeji, co se týče tamějších kontaktů a možností veřejné prezentace, například projekce jeho filmů a videí. Partner pro rezidence se změnil na Residency Unlimited, což je organizace, která intenzivně pracuje s umělcem, aby se víc zapojil do místní scény. Dál přemýšlím nad nějakými zajímavými formáty, jak české umělce spojené s CJCH prezentovat v zahraničí. Konkrétním příkladem může být připravovaná diskuze Romana Štětiny s Duncanem Campbellem v Londýně. Ve stejném roce, kdy získal Roman Štětina Cenu Jindřicha Chalupeckého, vyhrál Campbell Turner Prize. Oba se na výstavě prezentovali téměř hodinovým filmem, v obou případech to vzbudilo řadu diskusí a otázek nad současnými možnostmi média filmu ve vizuálním umění. Přestože se jedná o rozdílné umělce, je zde několik témat, které je mohou v diskusi zajímavě propojit. Zároveň od letoška chci každému z finalistů vytvářet portfolio, které budeme rozesílat zahraničním kurátorům, institucím. A do budoucna ideálně domlouvat zahraniční výstavy.

Další z aktivit, která spadá pod Cenu Jindřicha Chalupeckého, je soutěž pro studenty středních škol pod názvem Máš umělecké střevo? Ta by měla podle vás zůstat pod hlavičkou CJCH?

Nerada bych zpřetrhávala tyto vazby. Je to sice projekt, který je určený pro jinou cílovou skupinu, tedy střední školy, ale zároveň ho lze chápat jako určité podhoubí toho, co se později děje v Chalupeckém. Jako jeden z cílů pro příští rok si beru to, aby se víc promyslelo spojení obou cen. Když už ceny mají být napojené na sebe, tak je třeba uvažovat nad tím proč a jak konkrétně. Zatím probíhá spíše informování o CJCH v rámci akcí MUS, ale určitě jsou zde ještě další možnosti.

Existuje ještě nějaká plánovaná změna, kterou jsme nezmínili?

Příští rok budeme mít zahraničního hosta na výstavě finalistů, kde naopak již nebudeme prezentovat laureáta z předcházejícího ročníku. S laureáty bych chtěla spolupracovat na výběru instituce nebo projektu, který by rádi připravili, a pomoci najít odpovídající místo či formu. Nemusí to ani nutně být výstava jako doposud. Souvisí to s mou celkovou snahou přistupovat k aktivitám v rámci CJCH tak, aby byly více šité na míru konkrétním umělcům. Nevycházet z toho, že je přesně dané, že výstava musí být realizována v tomto boxu a tomto termínu, ale spíše pokaždé znovu uvažovat nad danou pěticí i individuálními laureáty. Pro příští rok tedy záleží na tom, co bude letošní laureátka chtít vytvořit a co by pro ni zároveň bylo zajímavou výzvou nebo příležitostí. Na výstavě finalistů, která bude v roce 2016 představena v Anežském klášteře by se měla jako host představit bývalá laureátka Turner Prize. Ideálně by tímto způsobem měl výstavu finalistů rozšířit každý rok umělec, který získal nějakou mezinárodní cenu, ať už udělovanou na západ nebo na východ od nás. Ale nejde mi jenom o to klást vedle sebe výherce cen. Jde opět spíš o uvažování nad tím, co instituce dané ceny znamená pro vývoj umělců i pro samotnou uměleckou scénu. CJCH za 25 let své existence už určité role nabrala a může být zajímavé to srovnat s podobným formátem jinde. Zároveň jde o snahu prezentovat v Česku umělce, kteří zde zatím nebyli dostatečně představeni.

Říkala jste, že pro příštího finalistu nechcete dělat výstavu, ale že se uvidí podle jeho požadavků. Co Roman Štětina, který by podle bývalé koncepce měl mít letos výstavu v Moravské galerii?

Rozpočet, který Chalupecký dává na finální prezentaci, je 100 000 korun a ve Štětinově případě to pokrylo převážně náklady na vznik nového díla, nového filmu. Takže jsme se rozhodli jeho prezentaci posunout, bude na jaře v galerii Plato v Ostravě, kam Štětinu pozval její umělecký ředitel Marek Pokorný,

Když už jsme na závěr narazili na otázku financí, jak a z čeho je aktuálně cena financována?

Cena Jindřicha Chalupeckého má generálního partnera, kterým je J&T banka, nicméně naším společným cílem - jak banky, tak CJCH - je financování co nejvíc diverzifikovat. V tuto chvíli tvoří příspěvek od banky asi třetinu rozpočtu a další finance plynou z Ministerstva kultury ČR, Magistrátu města Prahy, Magistrátu města Brna a od řady dalších drobnějších partnerů. Naším partnerem pro zahraniční rezidence je Trust for Mutual Understanding and Foundation for a Civil Society a také Česká centra. Snažíme se o vícezdrojové financování a v tuto chvíli by pro nás bylo důležité získat ještě dalšího soukromého sponzora a finance ze zahraničních zdrojů.

_________________________________________________

Foto: Peter Fabo, Kamil Till

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.