In Fundamine (nejen o vyrovnávání se)

K 28. říjnu tohoto roku udílelo Ministerstvo kultury každoroční Státní ceny, které se předávají v oblasti literatury a překladatelského díla, a Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury. Letošní cenu za architekturu získal Otakar Kuča (*1927), jeden z nejvýraznějších poválečných zahradních a krajinářských architektů a designérů veřejného prostoru.

Otakar Kuča: Alej socialismu / 1961

Když jsem byl letos vyzván k účasti v porotě studentské architektonické ceny Ještěd f kleci, zazněl při celodenním intenzivním hodnocení projektů od kolegů-architektů požadavek, abychom měli mezi oceněnými dostatek skutečné architektury, nejen množství různých pomníků, intervencí, multimediálních projektů či úprav veřejného prostoru. Prostě té pravé architektury: čtyři stěny se střechou. Považuji proto za symptomatické, že v jednom roce získal cenu udílenou komerčním veletrhem FOR ARCH Architekt roku Adam Gebrian, který se věnuje výhradně popularizaci a, jak sám říká, propagaci dobré architektury, a nejvyšší státní ocenění architekt, který té „pravé“, tektonické architektury také mnoho nenavrhl. Můžeme to považovat za progresivní trend myšlenkového rozšiřování pole architektury, která do sebe zahrnuje nejen bezbřehé téma veřejného prostoru, ale i oblast veřejného diskurzu o architektuře. Udělení ministerské ceny za architekturu Otakaru Kučovi je ale důležité ještě z jiného důvodu.

Otakar Kuča je autorem řady ikonických veřejných prostranství obsahujících veřejnou zeleň, ale i citlivým architektem řady památkových obnov zahrad a parků. Je žákem poválečných předních architektů, Václava Ausobského, Františka Čermáka či Katla Honzíka. Klíčové pro něj bylo setkání s Oldřichem Stefanem, který byl jedním z průkopníků oboru památkové architektury a stavebně historických průzkumů. Kuča se tak za svůj život dostal k obnově parků zámku Kratochvíle, Holešov, Rychnov nad Kněžnou, Jindřichův Hradec, hradu Svojanov, je autorem obnovy Františkánské zahrady na Novém Městě, trojské zahrady, nejnověji se podílel na obnově krajinářského parku v areálu hospitálu Kuks. Zásadní bylo Kučovo setkání s Ladislavem Žákem, po němž v roce 1973 převzal výuku krajinářské architektury na AVU. Kučovy projekty se dají charakterizovat jako nebývale citlivé vůči historickému kontextu, ale zároveň nerezignovaly na tvůrčí a originální řešení v duchu současnosti. Otakar Kuča se stal architektem významných veřejných prostranství, tvořených hlavně zelení: předpolí Valdštejnského paláce s návaznou stanicí metra Malostranská, parku přátelství na Proseku, lužáneckého parku v Brně a především úpravy areálu Vyšehradu. Spolupracoval s předními umělci, jejichž díla začleňoval do svých koncepcí, ale také s významnými architekty. Upravoval parter hotelů Forum (dnes Corinthia), atrium hotelu Intercontinental v Praze či předpolí budovy Podniku mezinárodního obchodu. Dokázal vytvořit výtvarně komponovanou strukturu, která byla komplementární vůči soudobým architektonickým výkonům, ale fungovala i jako autonomní dílo.

Otakar Kuča: Kratochvile / 1980-92

Stejně jako každý, kdo chtěl mezi lety 1968–1989 pracovat, musel i Otakar Kuča najít určitý modus vivendi vůči státnímu socialismu a jeho aparátu. Jeho projekty často nebyly ideologicky neutrální – v letech 1961–1967 se účastnil soutěží na Alej socialismu, o nichž podrobně píše Veronika Rollová v časopise Umění [1], zároveň však po roce 1970 zažíval nejrůznější politické ústrky. Je až s podivem, že je třeba stále znovu zdůrazňovat, že umění (a architekturu zvlášť) není možné oddělit od politické struktury, v níž vznikalo. Současný radikální názor, že jakékoli umění, které si jakkoli zadalo s levicovými politickými pozicemi, je třeba z kánonu umění vyřadit, jak píše ve své nejnovější knize František Mikš [2], zdaleka není ojedinělý. I Zdeněk Lukeš, vlivný propagátor architektury 20. století a také vlivný posuzovatel toho, které stavby budou či nebudou chráněny, přiznává kredit poválečné architektuře pouze potud, pokud vznikala režimu navzdory [3]. Taková architektura ale prakticky neexistovala, už jen proto, že stát, reprezentující státní socialismus, se po sovětském vzoru stal majitelem veškeré stavební půdy a byl zároveň investorem i realizátorem veškerých architektonických zakázek. Zda politice navzdory, nebo vůči ní konformně však není předmětem hodnocení. Hodnocení však není ani otázkou osobního vkusu, ani otázkou budoucnosti, která naše stanoviska musí teprve ověřit, jak se snaží svým čtenářům Lukeš vnutit. Poválečné stavby jsou zkrátka svázány s tehdejším politicko-ekonomickým zřízením stejně, jako bylo třeba Národní divadlo nebo Obecní dům spjaty s režimem rakousko-uherským. Politika je v umění vždy přítomná, musíme se pokusit ji co nejnestranněji uvážit, ale těžiště hodnot uměleckých a architektonických děl – tedy toho, nakolik nám ta díla v naší žité současnosti něco říkají – hledáme i někde jinde.

Řady architektů poválečné generace oceněných Českou komorou architektů (Hubáček, Masák, Šrámková) doplnily už v minulosti i postavy, které zdaleka nemůžeme označit za rezistentní vůči socialistickému režimu (Karel Prager), a přesto si jich vážíme. Přeneseme-li se tedy po více než čtvrt století od pádu státního socialismu přes ideologické stereotypy, můžeme se konečně vykašlat na politické lustrování tehdejších tvůrců a prostě ocenit kvalitu či zavrhnout nekvalitu. Politický kontext děl a staveb tak není jen zdrojem jejich vyloučení nebo omlouvání („no ale když ono se to stavělo na přímou objednávku ÚV, že…“ jako třeba v případě hotelu Praha). Když nenajdeme sebevědomí se s kulturním dědictvím této doby zdravě, co možná nejuvážlivěji vypořádat, neposuneme se dál (a že by současné architektuře nějaký posun rozhodně prospěl). I u problematických epoch – a možná právě u nich – je důležité přesně a sebejistě pojmenovat, co je pro nás a náš dnešek inspirativní (třeba někdejší zákon o procentech na umění – viz iniciativa Procento na umění nebo kolektivizovaná výstavba) a co už naopak ne. Přestože se v nás za to Zdeněk Lukeš snaží vyvolat stud, opravdu tak můžeme některé nesporné kvality z této doby jednoduše adorovat. Je potěšitelné, že to oceněním prvořadých tvůrců, jakým je také Otakar Kuča, ukazuje také Ministerstvo kultury, i když možná zatím ne úplně vědomě.

Otakar Kuča: Stanice Malostranská / 1972

_________________________________________________

[1] Veronika Rollová: Otevírání Pražského hradu v šedesátých letech. Nerealizovaná alej Socialismu. Umění 2015/3, s. 209–220.

[2] František Mikš: Rudý kohout Picasso. Brno: Barrister & Principal, 2015.

[3] Zdeněk Lukeš: Praha moderní IV. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015.

Ladislav Zikmund-Lender | Narozen 1985, historik umění, architektury a designu. Je autorem monografií řady památek a celků moderní architektury a urbanismu (budova muzea v Hradci Králové, Trmalova vila ve Strašnicích, židovské památky Hradce Králové, vilová čtvrť Ořechovka nebo tvorba architektů Rejchlových v Hradci Králové). Kromě toho se zabývá gender studies v dějinách umění.