Artalk.cz

Čtenář novin 3: Brousil a exekutivní aktivismus

Před rokem se umělec s českým pasem poprvé stal finalistou Ceny Oskára Čepana. Letos se poprvé stal jejím laureátem.

OSCAR-CEPAN-93

Letošní ročník Ceny Oskára Čepana se jistě zapíše do historie jako ročník změn a překvapení. Nejprve byla zvýšena věková hranice pro účastníky z 35 na 40 let. Poté byli vybráni čtyři finalisté, přičemž u jednoho bylo sporné, jestli měl právo objevit se mezi nimi. Následně se právě on, český fotograf Radek Brousil, stal laureátem ceny. Tedy jedním ze dvou laureátů! Spolu s ním totiž byl oceněn také sochař Ján Zelinka.

Náhodný Brousil?

Nezaznamenal jsem, že by se vedla diskuze o Čechovi ve finále. Proč také? Slovenská jména jsme uvykli vnímat jako naše. Cenu Jindřicha Chalupeckého jsme udělili Jánu Mančuškovi a Radimu Labudovi. Do finále jsme vyslali Tomáše Džadoně, Pavlu Scerankovou a její mladší sestru Lucii. Umělci slovenského původu se usadili v „naší“, české, česko-moravsko-slezské ceně pro mladé umělce stejně pohodlně jako na domácí výtvarné scéně.

Ani Cena Oskára Čepana není nacionálně jednobarevná. Ilonu Németh a Andráse Cséfalvaye by bylo velkým omylem nazývat Slováky. Na druhou stranu oba přináleží k místní kultuře v zemském významu, protože na Slovensku žijí a působí. Čech Matěj Smetana se pak vloni stal finalistou na základě čerstvé úpravy stanov, která COČ určuje „mladým umelcom žijúcim a dlhodobo pôsobiacim na území Slovenskej republiky“. Smetana sice neměl slovenský občanský průkaz, ale jeho nominaci jakžtakž obhajovalo, že již několikátým rokem působil na VŠVU v Bratislavě a postupně se stával součástí tamního kulturního života.

U Radka Brousila je ovšem situace ještě trochu jiná. Na Slovensku se sice narodil, ale součtem jeho tamních profesních aktivit jsou všehovšudy dvě samostatné výstavy během posledních tří let a jeden rezidenční pobyt v Banské Štiavnici završený fotografickou knihou Asides. Kdokoli se mohl oprávněně ptát, kde začíná ono „dlouhodobé působení“.

Kdo za to může

Posunutí věkové hranice pro účastníky bylo věcí vedení COČ, které se již druhým rokem snaží proměňovat veřejnou tvář a vnitřní mechanismy fungování ceny. Výstavu finalistů uspořádalo v Košicích a zjednalo pro ni externího kurátora. Vedle pobytu v New Yorku vítězi přichystala ještě pobyt v Tokiu. Za ostatními neobvyklými kroky ale stálo nepřímo. Nominace Radka Brousila a následné půlení ceny mezi dva laureáty byly dílem odborné poroty.

Jindřich Čepan a Oskár Chalupecký

Dovolme si ale krátkou odbočku. V brněnské kavárně Praha se na začátku září uskutečnila společná Pecha Kucha Ceny Jindřicha Chalupeckého a Ceny Oskára Čepana. Příbuzenství cen připomínal podtitul večera proplétající jména osobností z jejich názvů: Jindřich Čepan a Oskár Chalupecký. Toto setkání ovšem vůbec nevyznělo jako setkání příbuzných.

Česká pětice představovala víceméně prověřená jména. Dvě osoby do finále postoupily podruhé, další dvě již nějaké roky patří k nejviditelnějším představitelům mladé generace. Výjimkou mezi nimi byl pouze donedávna málo známý kreslíř Lukáš Karbus.

Za Slovensko nastoupila úplně jiná reprezentace. Ze čtyř slovenských finalistů to jednak nikdo dosud „nedotáhl tak daleko“. Důležitá byla ale i očividná odlišnost jejich tvorby. Finalisté COČ znovu zkoumali nosnost klasického přístupu k výtvarným médiím, ať již v podobě figurálního sochařství (Zelinka), expresivního a procesuálního malování s uplatněním prvku náhody (Fuček) či konceptuálněji raženého uvažování o závěsném obrazu (Demeter). Mluvili o smrti a existenciálních tématech, Fuček četl introspektivní poezii a Zelinka ukázal reprodukce sochařské piety. Takoví umělci se ve finále CJCH neobjevili již dlouhou dobu. A dlouho se neobjevili ani ve finále COČ.

Akcelerace transformačních procesů

Výběr finalistů byl letos prvním momentem, kdy se ukázalo, jak významnou roli hraje odborná porota. Ta se letos kompletně obměnila a vybrala úplně nová a neokoukaná jména. A jako třešničku na dort přidala Brousila. Udělení ceny dvěma osobám jako by pak završovalo její snahu nepokračovat ve vyjetých kolejích. Předpokládáme-li, že to nebylo důsledkem jakéhosi kolektivního pomatení mysli, nýbrž promyšleným a reflektovaným jednáním, měli bychom se zamyslet, jestli nám tím chtěla vyslat nějaké signály.

Již jsme uvedli, že Cena Oskára Čepana prochází víceúrovňovou transformací. Jakkoli leckdy jde o změny zásadní, je potřeba zmínit, že reagují na zřetelnou únavu minulého vedení a ústup COČ z pozice jedné z nejdůležitějších kulturních událostí na Slovensku. Díky opatřením nového vedení se situace naštěstí zlepšuje. Zničehonic ale do hry vstupuje sebevědomá porota, která jako by chtěla tyto transformační procesy dále akcelerovat. A daří se jí, protože vyvrací i potvrzuje jeden mýtus za druhým. Že malba a socha nemají šanci uspět? Vyvráceno. Že se vybírá pořád mezi těmi samými? Vyvráceno. Že hodně záleží na složení poroty? Potvrzeno. Že soutěž má mít jednoho vítěze? Vyvráceno. Jeden by její přístup mohl považovat za jakýsi exekutivní aktivismus, vyplývající ze skutečnosti, že oproti „zákonodárné“ úloze vedení COČ nevytváří žádný dlouhodobý závazek. V některých ohledech přitom využila „děr v zákoně“ (ve stanovách není řečeno, kolik vítězů smí cena mít), popřípadě zvolila krajní výklad pravidel (viz „dlouhodobé působení“ Radka Brousila).

Stále jsme se ale nepokusili zodpovědět, jestli lze sled rozhodnutí poroty chápat také jako určité signály. Jak již jsme naznačili, prvním z nich může být zdůraznění kompetencí a úloh poroty samotné. Ta nás svou činností upozornila, že výklad pravidel není jednou provždy dán zvyklostmi, ale zůstává věcí konsensu dosahovaného uvnitř skupiny konkrétních osob. Její členové přitom nezastupují nikoho dalšího (nejsou delegováni žádnou demokratickou volbou, nominováni profesními organizacemi apod.), i když se opak může zdát pravdou, protože při sestavování poroty bývají zohledňovány jak individuální schopnosti, tak teritoriální a profesní příslušnost jejích členů. A přestože takové malé společenství může konat v souladu s určitou rozšířenou představou, co a jakým způsobem má být na slovenské scéně oceňováno, není pasivním zrcadlem této představy, ale autonomně jednajícím orgánem. Dodejme, že k věci zároveň patří uvědomit si, že tomu tak bylo vždy (a to nejen u COČ), a proto i sebevíc překvapivá rozhodnutí poroty nemohou devalvovat význam ceny.

A tím se možná dostáváme k jádru: ocenění je pochopitelně uznáním hodnoty umělecké tvorby výtvarných umělců, avšak stále zůstává uznáním od konkrétních osob, které do své volby promítají svůj přehled, zkušenosti, vize. Za volbu pak osobně ručí, ale protože ta z principu nemůže být „objektivní“, měla by být pokládána, podle mého názoru, především za jakýsi návrh. Mým cílem není zpochybnit rozhodnutí jedné poroty, dokonce ani pochybovat o takovém mechanismu oceňování umělců. Naopak jsem přesvědčený, že především díky němu může vyniknout idea ocenění jako tématu k diskuzi – jako prezentace určitého postoje širšímu plénu, které jej posléze kriticky reflektuje.

Právě takto je možné pohlížet i na neotřelý výběr finalistů COČ a závěrečnou dvojí volbu, u které porotu „zaujalo napätie, ktoré vyvoláva kontrast medzi prácami Jána Zelinku a Radka Brousila”. Na slova napětí a kontrast bychom přitom měli klást důraz. Jedině takto totiž lze spatřit jemnější vrstvu ocenění. Porota totiž neocenila ani tak Brousila a Zelinku, nýbrž kontrast a napětí. Faktickými vítězi tedy sice jsou dvě osoby, avšak poselstvím jejich vítězství je vyzdvižení odlišnosti uměleckých přístupů jako produktivní hodnoty.

Slovenská cena pro mladé umělce se v základní struktuře zas až tak neliší od standardní volby miss. Zahajuje ji první kolo výběru finalistů z většího počtu přihlášených kandidátů, následuje veřejné vystoupení v podobě výstavy (volná disciplína) a uzavírá ji vyhlášení vítěze. Komisi COČ se volbou dvou miss podařilo tuto do očí bijící podobnost narušit. Bylo by scestné doporučovat, aby od příštího roku byli voleni vždy dva, pokud možno co nejodlišnější vítězové. Letošní ročník ale lépe než kdy jindy ukázal, že cílem ceny není změnit společenský status umělce z „jeden z mnoha“ na „výjimečný“, ale dát umělecké scéně a kulturní veřejnosti impuls, který je přiměje k uvažování o hodnotách v současném výtvarném umění.

Československá kultura a další scestné myšlenky

Zajímavé je zamyslet se také nad nominací a vítězstvím nešťastníka Brousila. Není vlastně výzvou k překročení ideje COČ jako zemské ceny? A v jakém smyslu to může být myšleno? A v druhé instanci, stojí někdo o něco takového?

Barbora Šedivá, jedna z pořadatelek posledních dvou ročníků ceny, mi v osobní korespondenci vysvětlila, že před přijetím přihlášky Radka Brousila a dalšího Čecha, malíře Jakuba Hoška, oběma zaslali písemný dotaz na důvod k jejímu podání. Podobně prý prohlásili, že se cítí být součástí „česko-slovenské scény“. Jestliže porota toto vysvětlení přijala, zdá se pravděpodobné, že vysláním Brousila do finále a jeho následným dekorováním symbolicky obnovuje „československý kulturní prostor“. V tomto směru jde opravdu dál než poroty CJCH, které cenou prozatím protáhly pouze „legální imigranty“.

Nadstandardní vazby české a slovenské výtvarné kultury jsou nepochybně obrovským darem, jejž si navzájem poskytujeme. Vítězství Radka Brousila v COČ ovšem naznačuje více než jakési dobré sousedské vztahy. Je výrazem hlubšího prolnutí, kdy pravidlo „dlouhodobého působení“ coby souboru doložitelných faktů nahradil výklad „dlouhodobého působení“ jako abstraktnější, „pociťované“ sounáležitosti s jistým kulturním okruhem. Teprve následující roky ukáží, jestli se k této ideji přihlásí další mladí umělci a umělkyně, jestli tento trend postihne rovněž CJCH, popřípadě budou-li tomuto výkladu nakloněny budoucí komise obou cen. Přesto se provokativně zeptejme, jak by se nám líbilo, kdybychom měli dvě ceny pro mladé umělce, z nichž jedna by se udělovala v Praze, Brně (či v Ostravě?) a druhá v Bratislavě, Žilině nebo v Košicích. Jak bychom se srovnali se skutečností, že existují dva rovnoprávné pohledy na to, co z umění mladých autorů a autorek stojí za pozornost? Žili bychom spokojeně v produktivní schizofrenii, nebo by jedna z cen pozvolna vytlačila ze zřetele tu druhou?

Pokud s tím váš vnitřní hlas souhlasí, pak zkusme přijít na to, co za tím stojí. A pokud říká „ne“, zkusme se nad tímto odmítáním zamýšlet aspoň chvíli stejně intenzivně. Co na tom, že to je pouze hypotetický model, který se nikdo nepokusí realizovat…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *