Co je Designblok?

Ve dnech 22.-27. 10. se v Praze a Plzni odehrál 17. ročník Desginbloku, nejstarší, největší, zřejmě nejnavštěvovanější a dlouho ojedinělé přehlídky současného designu u nás.

Zatímco v minulých letech byly výstavy a další akce Designbloku roztroušeny po pražských budovách nejrůznějšího charakteru, letos se organizátoři Jana Zielinski a Jiří Macek rozhodli pro koncentrovanější formu a hlavním místem konání Designbloku se stalo holešovické výstaviště. Monumentální Průmyslový palác byl dějištěm Superstudia, výstavy prestižních značek z oblasti nábytku, bytových doplňků a svítidel, a Openstudia, plného studentských prací, prototypů mladých designérů či módní a šperkařské tvorby. Lapidárium národního muzea a divadlo Spirála se pak proměnila v Art House, místa, kde jsme mohli najít díla na pomezí designu a volného umění. Součástí Designbloku však byly také prezentace designu v dalších showroomech a galeriích ve městě a výstava DOMUS v Plzni, Evropském hlavním městě kultury 20151.

To vše se samozřejmě dozvíte z oficiálních stránek Designbloku a zpráv, které proběhly českými médii. Co už však zpravodajské portály ani specilizované servery nenabízí (avšak přiznávám, prošla jsem jen ty internetové), je jakákoli kritická reflexe (pokud za ni nepovažujeme dále nerozvinutý výrok Anežky Adamíkové na webu CZECHDESIGN, že “kvalita prezentace produktů [...] kolísá2). Toto zjištění bohužel není nijak nečekané, nicméně s ohledem na to, jaké pozornosti se Designblok každoročně těší, je nedostatečnost jeho kritiky stále znova zarážející. To ale pravděpodobně neznamená, že je všechno v nejlepším pořádku: v posledních týdnech od nejrůznějších lidí neustále slýchám, že s Designblokem to jde od desíti k pěti. Proč? Těžko říct, záleží na tom, co od něj kdo očekává. A tím se dostáváme ke klíčovému problému, který však neleží primárně na pólu recepce, nýbrž produkce. Spočívá v neukotvenosti nebo nedostatečnosti komunikace toho, čím vůbec Designblok je a co je jeho cílem. Tuto základní charakteristiku organizátoři na svých webových stránkách úplně vynechávají, pokud se tedy nespokojíme s označením “Prague Design and Fashion Week”. Člověk si na to tedy musí přijít sám, což kritickou reflexi pochopitelně trochu komplikuje, a když už se do toho pustí, zjistí, že tato významná česká přehlídka designu s dlouholetou tradicí je předimenzovaným domečkem z karet, jehož stabilitu minimálně v případě letošního ročníku ohrožují nezanedbatelné vnitřní rozpory.

Designblok je z velké části klasický veletrh. Vystavovatelé za účast platí, protože dobrá reklama znamená, jak doufají, budoucí komerční úspěch. Produkty designérů jsou představeny jako zboží určené ke spotřebě a zástupci designérských studií potenciálním zákazníkům podrobně vysvětlují, jak sofistikovaný, ekonomický, výjimečný, inovativní nebo ekologický jejich výrobek je. Atraktivitu toho kterého designéra navíc může umocnit ocenění odborné poroty: udělené nálepky uvnitř jednotlivých stánků pomáhají při orientaci a určují, čemu by měl návštěvník obzvlášť věnovat pozornost. Podobnou funkci mají obraty typu “hvězdy Designbloku” v katalogových textech i novinových článcích, které některým zúčastněným dopřávají extra porci prestiže. Co je na takovém přístupu špatně? V logice tržního hospodářství vůbec nic. Princip komerční soutěže však nejde dost dobře dohromady s tématem letošního Designbloku, které vystihují nepřehlédnutelné nápisy na doprovodných magazínech: “No things, no design. Freedom!” Zdá se nám to, nebo chce Designblok skutečně kritizovat materialismus ve smyslu fetišizace a lpění na předmětech?

Superstudio

Ředitelka Jana Zielinski popsala pojetí svobody, které se mělo do Designbloku promítnout, následovně: “Letošní Designblok si vzal za cíl bojovat za svobodu. Svobodu vnitřní, neomezenou předsudky, špatnými zkušenostmi, nebo malověrností. Svobodu vnější, politickou, kterou je třeba střežit i dvacet pět let po revoluci. Svobodu kreativní, kterou si dopřáváme jako děti, a potom čím dál tím méně. Svobodu vlastního úsudku, svobodu obklopovat se věcmi, které jsou našimi hrdiny, svobodu se také věcmi neobklopovat, když nechceme, a především svobodu nás samých, hlavních hrdinů našich životů. Ať žije svoboda!3 Tento výklad slova svoboda je snad dostatečně univerzální na to, aby byla, jak tvrdí organizátoři, na přehlídce všudypřítomná4. Je však také natolik vágní a neproblematický, že v sobě jen stěží nese alespoň minimální míru kritičnosti, která je pro tematickou koncepci čehokoli klíčová. Pokud tvůrci Designbloku doufali, že nápis No things, no design. Freedom! bude znít tak akorát provokativně a rebelsky, ale ve výsledku ničemu a nikomu neublíží, pak se trefili. Není totiž nic snadnějšího než s poukazem k samotnému veletrhu jakoukoli případnou opozici vůči stávajícímu statu quo účinně negovat. Ať už z pozice kritika, nebo samotného organizátora, který může v případě potřeby říct: “Ale no jo, to byla jen taková nadsázka!” V ten moment se jednotící téma přehlídky potichoučku polehoučku vypaří jako něco naprosto bezvýznamného, a abychom odpověděli na otázku položenou v předchozím odstavci, ano, to se nám jen zdálo...

Aby to však nebylo tak jednoduché, na Designbloku se přece jen místy našly projekty, které se svobodou a hledáním alternativ v duchu podtitulu No things, no design. Freedom! zabývaly. Toto motto bylo vedle titulu magazínu také názvem hlavní výstavy letošního ročníku, která se uskutečnila v ústřední části Průmyslového paláce. Její kurátorky, Agnieszka Jacobson a Tulga Beyerle, vyzvaly pět evropských designérů a designérských studií, aby téma svobody zpracovali. Vzniklo tak pět projektů konceptuálního designu, který kritický potenciál bezesporu má. Jde o design o designu, který ačkoli není ve všech případech určen k (masové) výrobě, má smysl, neboť v rámci výstavní praxe poukazuje na problémy, které s sebou designová řešení nesou, a na společenskou realitu, do níž vstupují. Oslovení designéři se nad svobodou zamysleli poněkud hlouběji než organizátoři přehlídky a vytvořili objekty a instalace se silným politickým nábojem.

Za zmínku stojí projekt Sleep with Us německého studia Blond & Bieber, které navrhlo “městské” dekové spacáky složitelné do úhledného batůžku, v nichž je možné prospat se kdekoli a kdykoli, třeba na lavičce v parku. Blond & Bieber vystupují na obranu spánku jako svobodného prostoru, který je ohrožen současným tlakem na zvyšování produktivity, a rovněž volnosti pohybu a činnosti ve veřejném prostoru, jenž bývá často kolonizován nesmyslnými zákazy a omezeními. Nabízí se srovnání s divadelní hrou, respektive videem Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové Spáči, které se zabývá naprosto stejným tématem, ačkoli používá jiné médium. Oba projekty mají charakter manifestu a pohybují se v totožném konceptuálním poli, v němž nezáleží na tom, je-li autor umělec, nebo designér. Avšak tím, že jsou Blond & Bieber designéry, přispívají kromě tohoto společného pole také do sféry designu, jíž projekt může posloužit jako prostředek sebereflexe.

vystavující u obytné kostky studia chmara.rosinke

Druhou pozoruhodnou instalací na výstavě byla obytná kostka 2,5³ polského studia chmara.rosinke navazující na myšlenku modulárního bydlení. Jejich multifunkční, minimalistické obydlí ztělesňuje jejich osobní pojetí svobody. Ta pro ně znamená nezávislost a flexibiltu, ale také s nimi související materiální oproštěnost a skromnost. Jejich manifest svobody je tedy spojen především s požadavkem asketického životního stylu. Žádný jiný projekt na výstavě tak citelně nezpochybňoval tradiční roli designu jako praxe podílející se na neustálém rozmnožování předmětného světa v rámci dominantního ekonomického systému a tím i podstatu veletrhu designu, jakým je Designblok. Snad aby designérské prezentace na této výstavě nenadělaly příliš mnoho škody, jejich hrany důkladně obrušoval kurátorský text, v němž jsme se dočetli, že “výstava se důležitých otázek spojovaných se svobodou dotýká jen jemně a poeticky” a že “někdo možná bude postrádat jasné prohlášení nebo provokativnější postoj. Ale pokud vás projekty pobaví a donutí k zamyšlení, pak výstava splnila svůj účel.” Snahou zřejmě bylo závažné téma odlehčit, výstava však i přesto splnila očekávání kritického přístupu.

Kromě hlavní výstavy hrály experiment a kritičnost výraznou roli i v případě Diploma Selection, prezentace diplomových prací studentů designu na evropských vysokých školách. V nejedné práci jsme se setkali s principem recyklace, využitím přírodních materiálů či vyvíjením nových umělých, ale ekologických materiálů a technologií. Jorge Abraham Garcia Razo, absolvent pražské VŠUP, například použil kávovou sedlinu a nevyužívané části kokosových ořechů v kombinaci s přírodními pryskyřicemi k vyrobení sedáku stoliček s jinak dřevěnou konstrukcí. Na jeho projektu není ani až tak zajímavá podoba finálního produktu, jako právě snaha využít přírodní zdroje a vytvořit kus nábytku, který bude ekologický a vzhledem k možnosti prodávat a přepravovat jej nesložený (jakkoli takový postup je dnes zcela standardní) i ekonomický. S přírodními materiály v obuvnictví pak pracuje Eliška Kuchtová, shodou okolností také absolventka VŠUP. Ve své práci Shoe up! Kuchtová experimentuje s nejrůznějšími řešeními, která by umožnila ekologickou výrobu obuvi, přičemž bere v potaz celý proces produkce, spotřeby i likvidace produktu. Nevyhýbá se přitom ani otázce masové výroby, která je naopak klíčovým aspektem projektu a designérka s ní počítá. V tom ovšem tkví také výjimečnost její práce, neboť ani designéři, kteří jsou ke stávajícím způsobům výroby kritičtí a nabízejí alternativy, se často nevyhnou rozporu spočívajícím v nemožnosti návrh aplikovat v rámci masové výroby a z ní vyplývající výlučnosti, jíž se obvykle z principu brání5. Výlučnost, která svobodě v mnohém odporuje, je však pro Designblok typická: ne jako nežádoucí vlastnost udržitelného designu, ale jako vlastnost ležící přímo v jádru určitého druhu produktů.

Jorge Abraham Garcia Razo

Designblok je totiž tradičně (a přes uvedené projekty tomu není jinak ani letos) z velké části přehlídkou exkluzivního autorského designu, jak o tom před dvěma lety psala v A2 Kateřina Přidalová6. Takzvaně “designové” předměty si lidé kupují s vidinou nabytí vyššího společenského statusu a toto adjektivum je tedy označením pro prestiž, jíž produkt oplývá. Dobrým, ačkoli možná trochu banálním příkladem tohoto přístupu je Rozbíjím se, “projekt na pomezí gastronomie a designu7. Tento kolektiv cukrářek-designérek připravuje čokolády nejrůznějších, někdy neobvyklých chutí a ty pak prodává v luxusním balení. Na výrobě jedinečných čokolád není nic špatného (kvalita a důmyslnost zpracování výrobku se do ceny promítnout musí), nicméně exkluzivní prezentace není ničím jiným než umělým zvyšováním hodnoty a tedy tvorbou prestiže značky, za kterou je pochopitelně třeba zaplatit. Na jednu stranu tedy organizátoři Designbloku podporují alternativní řešení a obecnou společenskou prospěšnost, jedním dechem však přitakávají mainstreamovému pojetí designu jako přidané hodnoty, tedy luxusu.

Zvláštní postavení a tedy výlučnost profesionálních designérů pak stvrzuje rozhodnutí organizátorů zařadit také výstavu “amatérského” designu. Tím, že profesionální a amatérskou tvorbu staví vedle sebe, zdůrazňují totiž význam tohoto protikladu, ze kterého jednoznačně vyplývá, co stojí výš. V souvislosti s prezentací amatérského designu na Designbloku je poměrně překvapivý výrok Jiřího Macka o vynalézavosti kutilů za socialismu: “Nesvoboda sice přinesla asi obecně pěstovanou schopnost improvizovat, ale přispěla také k totální devalvaci postavení tvůrce i řemesla a k určitému chytráctví, schopnosti, jak něco obejít, jak získat určitou výhodu.8 Macek sice naráží na nečisté praktiky a zneužití cizích návrhů, jeho názor na status profesionálního tvůrce je však zřejmý. Jeho slova nás přestanou překvapovat ve chvíli, kdy si uvědomíme, jaký efekt tato výstava uprostřed Designbloku má.

O čem chtěl letošní Designblok být nakonec dobře shrnuje zmíněný doprovodný magazín. V něm nechybí všechna ta témata spojená se svobodou: rozhovor s ředitelem Člověka v tísni Šimonem Pánkem, slova o uprchlících, postkoloniální teorie, kritický design, lidové umění nebo plovoucí škola v Nigérii. Autoři se snažili zahrnout všechno to, co je zrovna aktuální pro určitou sociální skupinu, nebo co právě v oblasti designu rezonuje v zahraničí. Názorová orientace samotných autorů však návštěvníkovi Designbloku uniká, je totiž tak nevyhraněná, jak jen je to možné. Jako by se organizátoři nemohli rozhodnout, zda chtějí být veletrhem, nebo koncepční kurátorskou přehlídkou designu. Snad aby uspokojili každého. Jejich postup tak zavání něčím, čemu v magazínu dokonce věnují samostatný článek, a to je tzv. Cargo Cult, tedy náhodné a bezmyšlenkovité přejímání cizích a mnohdy vyspělejších myšlenek, metod a technologií. Volbu témat totiž autoři nepromýšlí do důsledků a celek se stává nesoudržným. Při této základní nečitelnosti však hrozí, že i velmi důležitá témata jako udržitelnost a společenská odpovědnost budou degradována na pouhé módní trendy, ačkoli jsme doufali, že jde o trvalejší směřování založené na společenské poptávce. Je třeba, aby si Designblok ujasnil svou vlastní roli a pozici mezi dalšími přehlídkami současného designu u nás, aby nabyl přesvědčivosti i vážnosti.

______________________________________________________

1  Následující text je věnován hlavní přehlídce v Průmyslovém paláci.

2  Anežka Adamíková, 17. Designblok je tady, jak se na něm zorientovat?, CZECHDESIGN, link, vyhledáno 1. 11. 2015.

3  Tématem 17. ročníku Designbloku je svoboda, designblok 15, link, vyhledáno 1. 11. 2015.

4  Iri Novak, Svoboda bude na Designbloku všudypřítomná, CZECHDESIGN, link, vyhledáno 1. 11. 2015.

5  Toho si všímají i autoři doprovodného magazínu. Eliška Kuchtová. Miliardy bot a jen tak je zahodit, in: Veronika Jiroušková - Jiří Macek - Tomáš Procházka (et al.), Designblok Magazine 2015, Praha 2015, s. 53.

6  Kateřina Přidalová, Zažít design jinak, a2larm, 9. 10. 2013, link, vyhledáno 1. 11. 2015.

7  O nás, rozbíjím se, link, vyhledáno 2. 11. 2015.

8  Viz Novak (pozn. 4).

9  Tomáš Procházka, Cargo Cult, in: Veronika Jiroušková - Jiří Macek - Tomáš Procházka (et al.), Designblok Magazine 2015, Praha 2015, s. 121.

Foto: Kiva

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.