Nevíme, jestli chceme Jošta, nebo odvahu

Od 28. října stojí na Moravském náměstí v Brně socha Jošta Moravského od Jaroslava Róny. Její instalace byla završením realizace nedomyšleného návrhu Petra Hrůši, autora rekonstrukce náměstí, na okrášlení prostoru čtyřmi Platónovými ctnostmi. Co je na tom špatně?

Ve státní svátek připomínající vznik Československé republiky byly ve veřejném prostoru dvou měst odhaleny dvě realizace: socha krále Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích a jezdecký pomník markraběte Jošta Moravského na Moravském náměstí v Brně.

V případě Přemysla se jedná o jednoznačný "průšvih", který v příspěvku Případ Přemysl vylíčil historik umění a zastupitel Českých Budějovic Hynek Látal. O amatérsky deformovaném pokusu o realistickou sochu Přemysla podle mne nemá smysl diskutovat, nicméně Jošt si hned z několika důvodů komentář zaslouží: stojí na druhém nejvýznamnějším brněnském náměstí, jeho autorem je respektovaný sochař Jaroslav Róna a především v duchu pohádky Chytrá horákyně naplňuje nenaplňuje velmi podivné zadání.

Autorem rekonstrukce Moravského náměstí z roku 2010, respektive jen jeho jedné části před Místodržitelským palácem, je brněnský architekt Petr Hrůša. Otázku, proč nebylo řešeno náměstí a jeho nejbližší okolí jako celek, ponechme stranou a vraťme se k Hrůšovi, který navrhl, aby náměstí "okrášlily" sochy čtyř kardinálních ctností, kterými jsou prudentia (předvídavost, moudrost, opatrnost, prozíravost), iustitia (spravedlnost), temperantia (mírnost, umírněnost, smysl pro řád) a fortitudo (statečnost, odvaha, síla, udatnost).

Síldiště Lesná, autor výtvarného programu a urbanistické řešení: Viktor Rudiš

To je na první pohled v pořádku, situace, kdy architekt řeší urbanistické pojetí místa, navíc v kontextu s konkrétními sochařskými a dalšími uměleckými realizacemi, je správná, protože náplní práce architekta není jen volba vhodných tvarů a materiálu. Pokud zůstaneme v Brně, nemusíme pro příklad vydařeného řešení takovéhoto záměru chodit daleko, zmíněným způsobem pracoval například Viktor Rudiš při výstavbě dnes urbanisticky ceněného celku sídliště Lesná.

První problém s Hrůšou nastává v tom momentě, kdy si uvědomíme, že nestavěl nic na zelené louce, ale že jeho návrh bylo třeba zakomponovat do již existujícího prostředí, které má své vlastní funkce a svoji vlastní ikonografii (viz sochu Jošta na průčelí Místodržitelského paláce, která se dnes druhému Joštovi dívá na zadek). Druhým problémem je nakládání s námětem kardinálních ctností, které má v dějinách umění dlouhou historii. Oblíbené bylo především v renesanci, použil jej kupříkladu již v kapli Scrovegni na začátku 14. století předchůdce renesančních mistrů Giotto di Bondone.

Fortitudo / detail fresky Giotta di Bondone / kaple Scrovegni

Nicméně Giottovo ikonografické zpracování kaple bylo opodstatněné a promyšlené. U Petra Hrůši se z mého pohledu jedná pouze o snobismus, o použití "vznešené renesanční ideje" za každou cenu, aniž by detailněji znal její význam a přemýšlel nad tím, co znamená v současné době. Příkladem může být i rekonstrukce Domu umění města Brna, za kterou taktéž stojí Petr Hrůša, jenž zde navrhl a vehementně protlačoval umístění sgrafita odkazujícího na renesanční ideál proporcí člověka. Jednalo se však o velmi neumětelský návrh od restaurátora Michala Blažka, jehož realizaci na poslední chvíli zabránil tehdejší ředitel Domu umění Rostislav Koryčánek.

Podobná situace nastala i v případě Moravského náměstí. Protože koncepce jeho sochařského pojednání nestojí na pevných základech, vznikl ikonograficky pomotaný paskvil, kdy kašna s vodou představuje umírněnost, mapa Brna z doby třicetileté války prozíravost a socha krychlí od Maria Kotrby spravedlnost (s tou se v Brně obdobně jako v případě Jošta již setkáváme, a to na portálu Staroměstské radnice od Antonína Pilgrama). Tyto tři realizace doplnila jezdecká socha markraběte Jošta představující odvahu.

Michal Blažek: návrh nerealizovaného sgrafita na fasádu Domu umění města Brna

Za vše asi hovoří citát (z článku brněnské iDnes) Roberta Kotziana, někdejšího brněnského náměstka, který byl v komisi, jež sochu vybírala: "Chyba byla v zadání. Nemohli jsme se rozhodnout, jestli chceme Jošta, nebo odvahu. Proto je třeba se na sochu dívat s jistým nadhledem." Mimochodem kromě toho bylo další součástí zadání, že se má jednat o realistický jezdecký pomník. Ani to však v kontextu celého náměstí nedává smysl, neboť ani umírněnost, ani prozíravost figurálním způsobem zpracovány nejsou.

Do napodruhé vypsané soutěže (první vítězný návrh od Maria Kotrby radní neschválili) se přihlásil Jaroslav Róna s návrhem, který původně použil v Jihlavě pro sochu Jihlavského rytíře a který nakonec nebyl z finančních důvodů realizován (náklady se měly vejít do pěti miliónů, Rónova socha stála necelých sedm). Jaroslav Róna vytvořil univerzální sochu v duchu postmoderní grotesky, stylu, který sice není v současné době aktuální, ale se kterým Róna dlouhodobě pracuje.

Jaroslav Róna: návrh na sochu Jihlavského rytíře

Socha tak může kolemjdoucí pobavit, není to však ani Jošt, ani alegorie odvahy, ani socha připravená a dimenzovaná pro dané místo: přicházíme-li k ní od náměstí Svobody, tedy z hlavní pohledové strany, vidíme pouze cosi schovaného za štítem. Je to prostě Rónova socha připomínající středověkého jezdce na koni. Je to Rónova exhibice, která svým rozměrem přebila ostatní ctnosti, což je ale ve výsledku jedno, protože celá koncepce je špatná už od začátku. Z Moravského náměstí se stal zábavný, ale pomatený sochařský park, nevyužitá příležitost, jak pracovat s veřejným prostorem a jak do něj vhodně vybírat a prezentovat relevantní témata (čímž netvrdím, že by Jošt jako takový nebo samostatná odvaha nebyly vhodnými tématy). Argumenty, že Rónova socha "není zas tak špatná" a "že je přece fajn, když vzbudí úsměv", na tom nic nezmění. A pokud nám politici tvrdí, že je vše v pořádku, protože socha "budí kontroverzi", je to jen zastírání pravé podstaty problému.

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.