Kde jsou všichni?

V rámci Festivalu Fotograf, který se tento rok zabývá tématem dokumentu, spolupracují kurátoři Martin Prudil a Markéta Vinglerová s umělkyní Šeljou Kamerić, které mimo jiné připravili výstavu v galerii Etc. Kamerić zde prezentuje hodinový film 1395 DAYS WITHOUT RED.

Šejla Kamerić by českému publiku nemusela být úplně neznámá, například já osobně jsem se s ní poprvé osobně setkala v roce 2008, kdy Michal Koleček prezentoval samostatnou výstavu Šejly Kamerić v Galerii Emila Filly. Vernisáž její pražské výstavy se časově sešla s vernisáží pěti umělkyň zahraniční umělecké scény v Galerii Rudolfinum. Při feminním galerijním kolečku, které jsem ten den absolvovala, mě udivila masa návštěvníků na jedné straně a na straně druhé jejich naprostá absence.

Šejla Kamerić (1976) je umělkyně pocházející z bývalé Jugoslávie, která na scénu přišla spolu s vlnou mladých balkánských umělců v 90. letech 20. století. Tito autoři, jak je známo, zastupují principy dokumentárního charakteru, který je ovlivněn balkánským válečným prostředím a rozpadem lokálních kulturních tradic. Nově pak hledají a řeší nejen sociální identitu na pozadí tísnivé národní netolerance. Vybraná umělkyně bosenského původu, narozená v Sarajevu, která se stala klíčovou osobností pro galerii Etc., nevytváří striktně klasické dokumenty, jak by se na první pohled mohlo zdát. S určitou pregnantností hněte obraz, jehož důraz na emocionální a estetickou složku vyznívá velmi citlivě (možná i díky autorčině studiu grafického designu).

Ve filmu 1395 DAYS WITHOUT RED je hlavní hrdinkou asi čtyřicetiletá žena (španělská herečka Maribel Verdú), která míří městem neznámo kam. Syrovost zvuku kroků akcelerujících osiřelými ulicemi zvyšuje hutnost tónů smyčců sarajevského filharmonického orchestru, který hraje Čajkovského Šestou symfonii. Jistá apropriace válečných symbolů, které však nejsou přímo ukázány, nás neustále napíná jako struny. Hudební zážitek však není takový, jaký byste chtěli mít v koncertní hale. Je znepokojující, až agresivní. Je to přetlak, který ve vás graduje, až se jednoduše může přetrhnout. Přeběhne hrdinka živá na druhou stranu ostřelovaných ulic? Latentní zlo válečného konfliktu se stává metaforou k prázdným ulicím, kdy každý okamžik může být přerušen výstřelem. V každé přítomné chvíli je skryto nebezpečí konfliktu. Hra mezi nadějí a strachem je relativní pocit jistoty sdílený v napětí kolektivní paměti. Kamerić nám znovu zdůrazňuje svoji osobnější rovinu, i co se detailních záběrů a chvil uvolnění samotné hrdinky týče. Temná místnost jednoduchého prostoru galerie Etc., přetvořená na malý improvizovaný kinosál, mě svou atmosférou pohltila a jen občasný nedokonalý zvuk mě utvrdil, že se nacházím v nezávislé galerii.

Z myšlenek na film mě však vytrhlo zjištění, že ani po zhlédnutí díla se na vernisáž nikdo neodstavil. Kde je všechna ta umělecká scéna, kritici, umělci a kurátoři? Kde jsou všichni studenti umění? Nemělo by se výrazné a odhodlané gesto nezávislé galerie Etc. podpořit? Do jaké míry nás opravdu vystavující autoři zajímají? Nebo nás zajímají jen ti „známí“, kteří vystavují v „etablovaných institucích“? Upřímně si vážím snahy a odvahy, s jakou do daného projektu galerie Etc. šla. Vlastní entuziasmus je pak ale následovně odrovnán tragickou návštěvností. Možná to ukazuje na faktor, kterým se galerie Etc. zřídka zabývá, tj. propagaci, jež je kamenem úrazu, možná je to jen prostá ignorance umělecké scény. Něco tady prostě nesedí. Utajené místo ve městě, vtipně v Sarajevské ulici, není místem pro zdejší ostřelovače. Ačkoliv se jím v dobu vernisáže zdá být. Až se příště objevím v ulici mezi dvěma domy, nejspíš mě zaručeně napadne přeběhnout.

____________________________________________________________

Šejla Kamerić: 1395 DAYS WITHOUT RED / kurátoři : Martin Prudil a Markéta Vinglerová / Etc. galerie / Praha / 1. 10. – 1. 11. 2015

____________________________________________________________

Foto: Michal Czanderle