Knihovnička: Komunity afektu

Knihovnička je název nové rubriky, v níž budou pravidelně vycházet příspěvky vybraných osobností místní umělecké scény, které se v nich podělí o své nedávné čtenářské zážitky z oblasti umělecké kritiky, teorie a historie umění, designu, architektury či širší vizuální kultury. Naši autoři vám, čtenářům Artalku, poskytnou tipy na pozoruhodné texty, přičemž půjde především (ale nejen) o zahraniční články dostupné online. Výběr recenzí, esejí, knih a jiných statí v Knihovničce bude zcela v rukou oslovených přispěvatelů a bude odpovídat jejich specifickým aktuálním i dlouhodobým zájmům a názorovému zakotvení. Jako první publikujeme příspěvek Terezy Stejskalové věnovaný knize Leely Gandhi Anticolonial Thought and the Politics of Friendship.

Balazova_Kadlcak_Knihovnicka1

Tereza Stejskalová: Komunity afektu
(online verze knihy ZDE)

Ústředním tématem knihy, jejíž název lze přeložit jako „komunity afektu“, je přátelství. Zatímco většina koloniálních studií se zaměřuje na strategie jednání kolonizovaných a pohybuje se v rámci pólů impérium/vládnoucí – kolonie/ovládaní, myšlení Leely Gandhi záměrně tuto hranici narušuje. Nesoustředí se na původce koloniálního útlaku nebo na jeho oběti. V prostředí Anglie přelomu století nalézá přátelské svazky, které toto dělení moci ignorují. Hlavní roli zde hrají Angličané, kteří odmítli zdánlivě nezpochybnitelné hodnoty své vlastní kultury, na jejichž základě chtěla Británie stavět své koloniální panství. Své hodnoty naopak sdíleli s těmi, jež většina Angličanů nepovažovala za sobě rovné. Indická anglistka Leela Gandhi je pravnučkou Mahátmy Gándhího a její myšlení se zaměřuje právě na jeho odkaz. Ve své knize například popisuje Gándhího studia v Londýně. Přátele a spojence zde našel mezi těmi, kteří byli jako on ve společnosti marginalizovaní – vegetariáni, homosexuálové, utopičtí socialisté. Takový byl například Edward Carpenter, socialista, reformátor, kritik imperialismu a také gay.

Gandhi zdůrazňuje fakt, že jednou ze zásadních hodnot evropské kultury je schopnost sebekritiky. Na to se někdy zapomíná. Knihu jsem četla, když kulminovala vlna současné protiuprchlické hysterie. Byla jsem párkrát na Hlavním nádraží, kde aktivisté pomáhají uprchlíkům, kteří cestují z detenčních zařízení na našem území do Německa. To, o čem jsem četla, se tu opakovalo před mýma očima. Setkala jsem se s aktivisty z nejrůznějších společenských skupin – studenty, členy náboženských organizací, levičáky, umělci. Lidé, kteří jsou v současné společnosti v absolutní menšině, tu pomáhali uprchlíkům, kupovali jim jízdenky na vlak, sbírali peníze a potřebné věci, ubytovávali je u sebe doma, přestože většina národa by je nejraději viděla daleko za hranicemi schengenského prostoru. Společnosti zemí Višegrádu dnes staví své hodnotové systémy na nedůvěře vůči „nepřizpůsobivým“, ať už jsou jimi Romové nebo právě muslimští uprchlíci. Aktivisté, stejně jako protagonisté knihy Leely Gandhi, se z vnitřního přesvědčení (náboženského, etického) odmítají podřídit tomuto většinovému postoji a nabízejí přátelství a solidaritu lidem, které příslušníci jejich vlastní kultury vnímají jako nepřátelské a nebezpečné elementy. Ve své vlastní společnosti se tak odsuzují k tomu být stejnými (ne-li horšími) „vyvrhely“ jako ti, komu pomáhají. Leela Gandhi je optimistkou a v podobných „komunitách afektu“ vidí velký subverzivní potenciál pro budoucnost. Těžko říct. Je ale jisté, že právě takové sebekritické a marginalizované skupiny byly v dějinách často těmi, které vytvářely právě ony evropské hodnoty, které dnes před uprchlíky chtějí bránit i leckteří vlastenci.

____________________________________________________________

Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák

Leela Gandhi: Affective Communities: Anticolonial Thought and the Politics of Friendship. Delhi: Permanent Black, 2006.