Artalk.cz

K českobudějovickému Domu umění

Upřímně řečeno, v Českých Budějovicích nemáme mnoho kulturních institucí či událostí, jež by svým významem přesáhly území regionu. Jihočeské divadlo je solidní, zvláště balet je poslední dobou oceňován, známý je taky místní Majáles, který se profiluje jako multižánrový festival akcentující alternativnější polohy kulturní scény. Nejlepší reklamu ovšem Budějovicím v současnosti dělá pravděpodobně Dům umění, přejmenovaný nedávno na Galerii současného umění a architektury. Loni pak vyšla pěkně vypravená kniha mapující činnost respektované výstavní síně v letech 1998–2013.

Snímek obrazovky 2015-10-15 v 11.44.05 AM

Dvojjazyčná (česko-anglická) publikace má především dokumentární charakter a účel, největší část zabírá rekapitulace uspořádaných výstav, cenná je i podrobná bibliografie ohlasů na ně. Kromě toho kniha obsahuje ještě rozhovor s umělcem a kurátorem Michalem Škodou, jenž v Domě umění působí nepřetržitě od roku 1997, a několik odborných i osobněji laděných textů. Vedle příspěvků Karla Císaře, Jiřího Ptáčka, Karoliny Jirkalové a Adama Gebriana vystupuje do popředí článek editorky celé publikace Terezie Nekvindové, která jej pojala jako případovou studii k problematice institucionálního provozu českého umění po roce 1989. Nekvindová si proto všímá všech složek podílejících se na konkrétním fungování budějovického Domu umění: samotného výstavního prostoru (5 nevelkých, původně obytných místností o celkové rozloze 150 m2), osobnosti kurátora, publika i koncepce výstav (jichž se ve vymezeném období uskutečnilo 151).

Jednoznačně nejdůležitějším faktorem určujícím uplynulý vývoj Domu umění je jeho kurátor. Škodovi se postupně podařilo prosadit svou dramaturgickou koncepci a vizi, o jejichž důležitosti opakovaně mluví v rozhovoru, a vybudoval uznávanou, nadregionální výstavní instituci. Probíráme-li se archivem realizovaných výstav, všimneme si pozvolného uskutečňování oné – poměrně exkluzivní – koncepce. Lokální umělce nahrazují špičky domácí scény, z nichž spousta v Budějovicích vystavovala ještě v začátcích svých kariér (nemá smysl podávat jejich výčet, jde o impozantní seznam), narůstá počet zahraničních vystavujících, přičemž někdy jde o opravdové „hvězdy“ oboru – namátkou Mimmo Paladino (2000), Florian Pumhösl (2005), Bernd a Hilla Becherovi (2007), Lawrence Weiner (2010), Carsten Nicolai (2011) nebo Martin Creed (2012). Také se začínají objevovat architektonické výstavy, zprvu osvědčená jména ve standardním aranžmá, od roku 2011 pak dostávají prostor mladší architekti či zahraniční ateliéry a nové pojetí výstav. Částečná orientace na architekturu se přitom zpětně jeví jako výborný strategický tah kurátora, a to ve dvou aspektech. Jednak k potenciálnímu publiku přibili zájemci o architekturu, jednak došlo k rozšíření výstavní koncepce, v jejímž úzce vymezeném rámci občas hrozilo, že se od sebe jednotlivé výstavy nebudou příliš lišit.

Inkriminovanou koncepci charakterizuje dle Nekvindové zájem o „racionální, reduktivní a konceptuální tendence“, Císař zase hovoří o „hledání prázdna v nepřehledném množství věcí a informací“. (Postupnému prosazování tohoto programu odpovídají také úpravy výstavních prostor směrem k čistotě bílé kostky.) Každopádně se jedná o umění divácky náročné, svým způsobem výlučné, které mimo velká republiková centra nemívá velkou podporu publika. Několikrát v minulosti také zazněla kritika přílišné exkluzivnosti Domu umění, nejhlasitěji v roce 2010, kdy byla ohrožena existence galerie. Její osvětová, téměř misijní činnost na poli současného umění však pomalu nachází odezvu, neboť podle všeho přibývají pravidelní i náhodní návštěvníci (ročně jich údajně bývá 7000–8000). Z vlastní zkušenosti musím dosvědčit, že je příjemné nemuset na výstavu umělců, o nichž se mluví, složitě dojíždět. Díky Domu umění máme v Budějovicích možnost na svou kůži zakoušet jejich vzlety i pády – osobně je pro mě jedním z největších zážitků instalace Dominika Langa z roku 2013, prezentace zmiňovaného Martina Creeda, laureáta Turner Prize za rok 2001, naopak zůstane v mých očích příkladem toho, jak prázdné může být slavné jméno. Byť popisovaná konceptuálně-reduktivní výtvarná tvorba nepatří k mým jednoznačným favoritům, nutno uznat, že soustavné sledování výstavního programu Domu umění tříbí vnímavost k jistému typu vizuality.

Přítomná publikace očividně představuje Dům umění ve vrcholné formě. Nabízí se ovšem otázka, jak dlouho a jakými prostředky lze tuto špičkovou úroveň udržovat, aby zároveň nedošlo k zacyklení nebo přílišné institucializaci. Odpovědi na tuto otázku bude hledat především Michal Škoda – zatím se zdá, že nápady a elán nedocházejí. Třeba proklamovaný úmysl rozšířit činnost galerie na edukační aktivity znamenitě naplnila nedávná výstava Pokoje – možnosti prostoru (recenze zde). Myslím, že by také nebylo od věci ještě zlepšit komunikaci s veřejností, i když i tady se Dům umění snaží: nedávno byly konečně spuštěny jeho vlastní webové stránky, jejichž vkusný design odkazuje k podobě knihy. Místo dosavadních, poněkud umouněných tiskových zpráv si ale dovedu představit např. výpravněji pojaté doprovodné materiály k výstavám, z nichž by si pravidelný návštěvník mohl sestavit pohledný archiv.

____________________________________________________________

Terezie Nekvindová (ed.): Dům umění České Budějovice 2013–1998, Praha: Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, Dům umění České Budějovice, 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *