Realita je systém, který nezměříme

Woody Vasulka, český pionýr videoartu a intermediální umělec působící v německém Zentrum für Kunst und Medientechnologie v Karlsruhe, navštívil Prahu. U přiležitosti Sympozia VideoArtu No. 2, kde vystoupil, a výstavy © copy it right! v NoDu jsme s Woodym Vasulkou uskutečnili - s kolegou Martinem Macháčkem, redaktorem Taneční zóny - společný rozhovor.

MM: Patřil jste k průkopníkům práce s analogovým signálem. Jak podle vás ovlivňuje práci signál digitální?

Ze začátku byl samozřejmě analog prodloužením zvuku. V té době jsme měli k dispozici stroje, které byly schopné vytvářet určité zajímavé zvukové efekty, a když jsme to nakonec spojili s videem do televize, výsledek jsme s manželkou (islandskou houslistkou a umělkyní Steinunn Vasulka) i našimi kamarády studovali. Zjistili jsme, že potřebujeme napřed najít horizontální i vertikální frekvence k tomu, aby vytvořily obraz. Do obrazovek jsme pouštěli různé zvuky. Zjistili jsme, že to není tak jednoduché. Když se měnil signál, obraz se promítal v několika různých formách, ale pokud jsme ho chtěli stabilizovat, bylo potřeba mít ještě jeden přístroj a dělat to pro každý monitor zvlášť. Dalo se to naučit.

Žili jsme v New Yorku a setkávali se s mladšími generacemi. Dostal jsem nabídku vyučovat na univerzitě v Buffalo jako pedagog. Dostal jsem tam pár nových kluků, kteří věděli, co je bit a byte - na rozdíl ode mě, který jsem se naučil v Česku stříhat a video tahat ručně. Jeden z nich mi řekl: „Tady máš jeden, dva, tři, čtyři bity. Úplně nový jazyk představující úplně novou kvalitu.“ Jsou to čtverečky, které se postupně mění a vytvářejí plynulý obraz. Je to materiál s obrovským množstvím možností. Dá se měnit a kdykoliv s ním pohybovat, video se může překontrolovat, lze do něj vkládat lidské osoby přiložené pomocí malých světelných bodů. Práce s digitálním vstupem je pořád ještě neprobádaná, stále ji čeká spoustu objevů a pro moji generaci to zůstává velké tajemství, které se snaží překonat.

MM: Kam se podle vás experimentování s digitálním signálem posune? Je možné říct, že z něj máme nějaké výstupy?

Zatím nemáme. Někteří nad tím přemýšlejí, ale kam to většinou míří, je „extraterrestrial space“, ale zatím nevíme, jak se vyjádřit, aby to mělo smysl pro lidské vnímání a porozumění. Budoucnost se pomalu odhaluje. Zatím se daří do digitálního jazyku přeložit popisy přírody, lidské existence i chování. Je to hra, kdo udělá další krok. Já to nebudu, na tom pracuje další generace a ta, co přijde po ní, to zase nějak posune. Možná budeme žít navždy.

TK: Vnímáte nějaké změny v uvažování od 60. let?

Když jsme působili v Brně, tak už jsme se jako malí kluci s kamarády zajímali, co je to technologie a jak se vyjádří. Bylo mi jasné, že se zdokonalením aparatur přichází i změna v estetice. Vycházelo se ze zvuku jako osvobozujícího nástroje přírody. A bylo jasné, že se to stane i s obrazem, že to změní nová generace, se kterou přichází nové nástroje a s tím se snad automaticky objeví i nové podněty a obsah.

TK: Mnoho děl videoartu je zahlceno samotnými možnostmi média. Tím tato díla vytvářejí vlastní, nezaměnitelnou realitu. Ale je ta realita ještě realitou naší? A jaký objekt, jaká realita se nejlépe hodí k popsání jazykem videoartu? Může být v něčem jemnější než realita malíře?

Otázkou je, jak se dělá dnešní realita a jak se bude projevovat ve vznikajících výzkumech a uplatnění nových strojů. Mají vlastní sílu a mám pocit, že se musí přizpůsobit člověk, ne stroj. Nedá se to zastavit, leda že by přišla velká pohroma, která by vyloučila technologii z lidského života. Žádné jiné východisko nevidím. Všechno je teď velmi rychlé a stává se víc abstraktním. Mí přátelé vyvíjející softwary se k takové abstrakci sami obrací čím dál víc. Ale nemůžu říct nic s určitostí, protože nevím, co se stane za dalších 300 let.

TK: Změnilo se tím něco ve vnímání skutečnosti?

Když se podíváte dozadu, co se stalo „tehdy“ a co se stalo dneska „teď“, tak to změnilo realitu. Např. prolínání jedné politické reality do druhé je taky změna. Realita je systém, který se nedá měřit a definovat, pouze je.

Tomáš Kubart | Narozen 1986, je interním doktorandem oboru Teorie a dějiny divadla, filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě MU v Brně. Od roku 2011 pravidelně přispívá na Artalk, v letech 2008–2013 psal pro Rozrazil Online a Kulturní noviny, spolupracoval s nakladatelstvím Větrné mlýny. Od prosince 2015 píše pro německý magazín Jitte. Zabývá se průniky výtvarného a divadelního umění, různými formami happeningu, performance, scores či eventů a současnou českou i světovou scénografií, malbou a konceptuálním uměním.