Síla interpretace: lidová kultura v současném umění

Výstava Anny Hulačové a Jiřího Příhody v pražské galerii hunt kastner je v mnoha směrech pozoruhodným příspěvkem do specifické tematické oblasti současného umění, jež čerpá z projevů lidové kultury a náboženství, které po svém přetváří a nově interpretuje.

Zájem o lokální tradice není mezi umělci ojedinělý, jde naopak o poměrně výrazný proud v aktuální výtvarné tvorbě. Z česko-slovenského prostředí lze uvést například práci Jarmily Mitríkové a Dávida Demjanoviče, Barbory Lungové, Daniely Baráčkové nebo Jana Vytisky, kteří se, ať už systematicky, nebo spíš nárazově, dotýkají témat spjatých s folklorem a na něj navázanou představou venkova, “přirozeného” umění, zvyků a křesťanských i pohanských rituálů. Je otázkou, proč zrovna teď a proč v takové míře sledujeme na výtvarné scéně tuto tendenci, důvodem však může být rozčarování a únava z dominance zdánlivě jednotné kultury Západu a rovněž neochota nadále se podílet na sebekolonizaci spojené s pocitem, že kvalitní a hlavně uznávanou bude tvorba konkrétního umělce jedině tehdy, splyne-li s některou formální a/nebo obsahovou vlnou, které jsou v západním umění právě aktuální. Obranou proti tomuto fenoménu se tedy zdá být návrat ke kořenům, k tradicím vyvěrajícím z místního prostředí, v nichž jako by byly po staletí zakonzervovány charakteristické rysy naší identity. Umělci hledají lokální specifika, na nichž by vystavěli originální, nezaměnitelný výraz, který bude vedle současné internacionální klasiky působit svěže a neotřele. Jakkoli může být tato představa v obecné rovině naivní nebo zcela mylná a dílo může například kvůli vlastní povrchnosti nebo formálnímu provedení tak jako tak zabřednout do průměru, křivdili bychom těmto (a nejen těm jmenovaným) umělcům, kdybychom motivaci volby jejich námětů považovali za čistě účelovou. Naopak, jejich práce jsou často skutečně komplexními kritickými komentáři, které problematizují zažitá klišé a uvádí lidovou kulturu do souvislosti s kulturou dnešního “městského” člověka.

To je i případ Anny Hulačové. Pro výstavu v galerii hunt kastner vybral a do místně specifické architektury zasadil soubor jejích soch Jiří Příhoda, v jehož ateliéru na Akademii výtvarných umění Hulačová studovala. Její tvorba čerpající z folklorních a náboženských motivů na první pohled asociuje svět venkovské dobroty, poctivosti a intimity. Sochy Anny Hulačové v nás vyvolávají vzpomínky na školní výlety do přírody, prázdniny u babičky, boží muka v polích a vyšívaná plátna s úryvkem z otčenáše nad kuchyňským stolem. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. Hulačová nás upomíná na naše vlastní zážitky, na příběhy, které slýcháváme, a tradice, které dodržujeme, aniž bychom opravdu znali jejich původ.

A to je právě ono. To, co dnes považujeme za lidovou kulturu, je především soubor reprezentací, jejichž obsah se vypařil ve chvíli, kdy s nimi svázané rituály povětšinou přestaly být součástí žité skutečnosti. Existuje nyní jen jako atmosféra narací a opakujících se motivů, jako skanzen forem, které ztratily vztah ke každodennosti. Totéž lze s poukazem na míru sekularizace naší společnosti částečně tvrdit i o křesťanství, které tak rádi vytahujeme do boje teprve tehdy, když se nám to hodí - například v rámci debaty o uprchlictví, kdy se na něj mnozí odvolávají jako na neotřesitelný a neoddiskutovatelný základ naší kultury a civilizace.

Pokud jsou tedy lidová kultura a náboženství vyprázdněnou schránkou, mohou v sobě stále uchovávat něco z naší kolektivní identity? Patrně jen velmi zhruba vymezují její obrysy, neboť identita se vytváří právě především skrze naši každodennost, skrze život, který žijeme, a rituály, které provádíme. Nikoli skrze mrtvá schémata, s jejichž skutečným původním obsahem se seznámíme už jen v muzeu, ve škole nebo v naučném televizním pořadu. Anna Hulačová si je tohoto zkreslení vědoma a motivy mechanicky nepřebírá, nýbrž kreativně přetváří v umělecká díla, v nichž se opět probírají k životu. Autorka spojuje historické, náboženské a folklorní prvky s prvky současné kultury, pracuje s nadsázkou a ironií. V hunt kastner vystavuje velikonoční příšeru spletenou z pomlázek, panenku vytlačenou do laciného hliníkového tácu či ruku v rukavici propletenou v nábožném gestu s rukou jakéhosi přerostlého komiksového netvora. Spiritualitu a symboličnost vkládá do těl a tváří soch odporujících jasnému ikonografickému určení, odkazy k lidové tradici a křesťanství čteme spíše z náznaků, mezi nimiž hraje důležitou roli ornament a řemeslné zpracování. V interpretaci Anny Hulačové znovunabývá lidová kultura výpovědní hodnoty ve vztahu k běžné realitě. Její sochy nás vedou k uvědomění si nejednoznačnosti role a významu (historických) artefaktů hmotné kultury v současném světě a nutí nás tu a tam přehodnotit idealizovaný obraz tradic tak, jak je máme vepsány do paměti. Prostřednictvím subjektivního tvůrčího zásahu rozbíjí umělkyně krásnou celistvost a nedotknutelnost našich vzpomínek, znovuobjevuje tenkou spojnici mezi každodenností, náboženstvím a lidovou kulturou a přiměje nás k úvaze nad tím, do jaké míry naši identitu skutečně formují.

Je však třeba vyzdvihnout také význam Příhodova architektonického řešení výstavy. Monumentální environment, jakými se tvorba Jiřího Příhody vyznačuje, je v tomto případě podřízen sochařským pracím Hulačové, výraznou měrou však určuje jak trajektorii průchodu výstavou, tak kontext, v němž jsou díla interpretována. Sádrokartonové členění vytváří mohutný průběžný sokl, jímž jsou sochy navzájem propojeny v prostoru, což posiluje čtení instalace jako celku a nikoli jako souboru jednotlivin. Vedle toho je Příhodova architektura jaksi v souladu s trendy v současné výstavní praxi, působí tedy velmi aktuálně, takřka módně a ačkoli jindy bychom takové řešení možná podezřívali z konformního postkonceptuálního akademismu, v tomto případě funguje jako tmelící prvek, který ztvrzuje a zaceluje význam soch Anny Hulačové. A to především v tom směru, že sama architektura je v rámci výstavy jedním z nejvýraznějších prvků vytvářejících pojítko mezi lidovou a současnou výtvarnou kulturou a zasazuje tak celou instalaci a v ní obsažené odkazy do každodennosti, jejíž kontext je třeba brát v potaz. Tato interpretace je zřejmě podmíněna alespoň minimální obeznámeností se současným uměním, nicméně stejně jako uplatnil Jiří Příhoda ve své architektuře své vlastní hledisko, i já se přidávám s výkladem vycházejícím z mé vlastní perspektivy. Interpretace se řetězí, větví a rozvíjí a tento výstavní projekt nabízí ještě mnoho možností, jak nad ním a nad otázkami, které vyvolává, uvažovat.

____________________________________________________________

Jiří Příhoda a Anna Hulačová / Interpreter I & Anna Hulačová / hunt kastner / Praha / 12. 9. – 17. 10. 2015

____________________________________________________________

foto: archiv hunt kastner

Klára Peloušková | Narozena 1991, absolvovala bakalářské studium dějin umění a teorie interaktivních médií na FF MU v Brně a magisterské studium teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde nyní pokračuje v doktorském programu. V letech 2013–2014 byla koordinátorkou rezidenčního programu studios das weisse haus při organizaci pro současné umění das weisse haus ve Vídni a v letech 2016–2018 působila jako šéfredaktorka Artalk.cz. Nyní pracuje jako metodička na Katedře designu UMPRUM a zabývá se současnou teorií designu. Je laureátkou Ceny Věry Jirousové pro mladé kritiky výtvarného umění do 28 let.