Týden umění v Berlíně

V rámci Berlin Artweek si Jan Zálešák prošel nejen letošní ročník veletrhu ABC, ale také výstavy a programy do akce zahrnuté, včetně videopřednášky Duty free art, reflektující občanskou válku v Sýrii, či diskuze se členkami skupiny Auto Italia na téma aktivismu.

Kate Cooper: Experiments in Absorbtion / 2015 / Neumeister Bar-Am / ABC Berlin

Jednou z charakteristik současného provozu umění je stírání rozdílů mezi různými formáty a režimy vystavování – konkrétně mezi těmi, které bychom chtěli intuitivně označit jako (ryze) komerční, a těmi, které bychom chtěli vidět jako nezávislé či alespoň nezahrnující prvoplánově aspekt trhu s uměním. Velká bienále a muzea (současného) umění po několika desetiletích „cudnosti“ opět fungují víceméně otevřeně jako generátory symbolického kapitálu, který lze za příhodných okolností změnit na kapitál finanční. Veletrhy umění, které na konci 60. let vznikly jako ryze komerční akce (mj. v reakci na protesty, jež zasáhly bienále v Benátkách v roce 1968), naopak během poslední dekády přirozeně začlenily „user friendly“ periferie, jako jsou kurátorské výstavy a kulaté stoly a přednášky.

Berlin Artweek, který byl letos načasován na 15. až 20. září, je výrazným příkladem toho, jak vypadá výše naznačená hybridizace „komerčního“ (či privátního) a „nezávislého“ (či veřejného) nikoli v rámci jedné specifické akce, ale v provozu současného umění jako celku. V pomyslném středu „týdne umění“ je sice veletrh umění ABC, na kterém participuje většina berlínských soukromých galerií, tuto událost ale výrazně doplňují synchronizované akce v desítkách institucí, mezi nimiž nechybí Staatliche Museen zu Berlin, Berlinische Galerie nebo KW Institute for Contemporary Art. Veletrh samotný v tomto kontextu můžeme chápat buďto jako třešničku na dortu, nebo nutné zlo (nejspíš ale oboje zároveň).

Hito Steyerl: Liquidity Inc / 2014 / KOW Berlin

Ještě než se pustím do alespoň stručného připomenutí několika berlínských událostí a výstav, z nichž většina ještě nějaký čas potrvá, nemůžu si odpustit srovnání s Vídní, kde se prakticky ve stejný čas odehrává něco velmi podobného: veletrh umění viennacontemporary (23. – 27. 9.) je zasazen do rámce synchronizované série výstav v komerčních galeriích nazvané curated_by. Záměrem formátu curated_by, který vznikl v roce 2009, je „posílit spolupráci mezi vídeňskými galeriemi současného umění a mezinárodně známými kurátory“, což samozřejmě nemůžeme číst jinak než jako snahu dodat jinak víceméně utilitárnímu galerijnímu provozu privátních galerií trochu lesku. Dlužno dodat, že ve Vídni se toho nebojí a tématem letošní edice curated_by jsou „umělecké strategie v postkapitalistické éře“, respektive hledání alternativních modelů vztahu umění a ekonomiky.

Spojení komerční galerie a více či méně zřetelně artikulované kritiky současného (post)kapitalismu dnes zjevně žádný rozpor nezakládá. V Berlíně to dokládá Hito Steyerl, jejíž výstava Left to our own devices v galerii KOW patřila v rámci Artweek jistě k tomu nejlepšímu. Výrazný galerijní prostor, do něhož se vstupuje přes vnitroblok na vnitřní ochoz umístěný vysoko nad úrovní podlahy galerie, se díky barevným fóliím na oknech topí v modré barvě, korespondující s loňskou prací Liquidity Inc. Hlavním hrdinou filmu je Jacob Woods, finanční analytik vietnamského původu, který po pádu banky Lehman Brothers roku 2008 udělal kariéru v bojových uměních. V suterénu galerie, silně připomínajícím bunkr, je instalováno několik videopřednášek, z nichž ta nejnovější Duty free art (2015) navazuje na text dostupný zde. Text mimochodem vznikl na objednávku organizace Artist Space New York, kterou bychom jistě mohli řadit spíše do kategorie těch „nezávislých“. I když je Duty free art postaveno na již zhruba dva roky starém textu, je to jedna z mála prací, s nimiž jsme se měli v Berlíně možnost setkat, reflektujících aktuální občanskou válku v Sýrii.

Laure Prouvost: pohled do instalace v galerii Carlier/Gebauer / 2015

Jen o několik stovek metrů dál běží v nezávislém kulturním centru ACUD MACH NEU výstava studijní skupiny, kterou Hito Steyerl vede na Berlínské UdK (Univerzitě umění), s názvem Image Is a Virus / On Activism (titul výstavy cituje kanadskou uměleckou skupinu General Idea, která se v 80. letech proslavila mj. aktivismem spojeným s bojem proti nemoci AIDS). Na pátek 18. září byla avizována diskuze se třemi členkami londýnské skupiny Auto Italia a německým teoretikem nových médií Paulem Feigelfeldem. Téma diskuze se mělo shodovat s podtitulem výstavy. Chtěl jsem hlavně vidět naživo Auto Italia, jejichž práce jsem znal jen z online prostředí, ale byl jsem samozřejmě taky zvědavý, jak se diskuze o aktivismu právě s tímto uskupením vyvine. Zkušenost to byla opravdu intenzivní, protože ve světle reálného občanského aktivismu, do něhož se zjevně nejeden účastník diskuze v souvislosti s přílivem uprchlíků zapojil, se najednou celé téma jevilo jaksi nepatřičně. Výsledek tak měl poněkud bizarní povahu oscilování mezi citáty z politické filozofie a úplnými banalitami („aktivismus je o tom, být především stále aktivní“). Nyní, když jsem si s pomocí Googlu konečně pospojoval kousky skládačky, které do sebe při běhu Berlínem nezapadaly, dává už mírná pachuť z diskuze větší smysl. Auto Italia do Berlína totiž přijely i proto, že Kate Cooper, jedna ze členek kolektivu, se na veletrhu ABC prezentovala sólovým projektem pod hlavičkou galerie Neumeister Bar-Am. Její „postinternetová instalace“ patřila k tomu vizuálně nejpřitažlivějšímu. Nijak ale neusnadňuje pochopení toho, kde v současném umění hledat aktivismus… Zmíněná diskuze asi nebyla vzhledem k celku Artweeku úplně reprezentativní, zároveň ale, myslím, velice jasně demonstrovala, jak velká je i po dlouhých desetiletích existence angažovaného umění distance mezi světy akademie a umění a „skutečným životem“.

Hranice mezi uměním a životem během Artweek testovalo také několik verzí remaku slavného happeningu Allana Kaprowa Fluids, který se poprvé uskutečnil v roce 1967 v Pasadeně. Před Neue Nationalgalerie byla provedena pečlivá rekonstrukce „historické podoby“, přičemž rekonstrukce se týkala více formální podoby stavby z ledových kvádrů než sociálního aspektu akce. Daleko zajímavější byly v tomto ohledu další remaky, z nichž ten nejviditelnější měl podobu 12420 litrů balené vody, distribuované na vybraných místech v lahvích s etiketou ONE ORDINARY HAPPENING. Ahmet Ögüt převedl Kaprowův happening do formy, která daleko více než prostou pospolitost akcentovala solidaritu a moment daru. Etiketa lahve uvádí: „Účel. Vodu použijte. Zmrazte ji. Osvěžte se. Nechte ji na rohu ulice. Někomu ji dejte. Vypijte ji. Ztraťte ji.“ I když místa, kde se voda distribuovala, nebyla právě v lokalitách, kde by se nacházelo mnoho potenciálních potřebných, při večerním bloumání Kreuzbergem jsme narazili na poměrně slušně zásobený „mezisklad“, důkaz, že se alespoň tomuto kousku umění podařilo proniknout k těm, kteří se jím jako uměním nemuseli vůbec zabývat a zkrátka jej jen použili, přesně podle návodu.

Camille Henrot: Pale Fox / 2014 (2015) / König Galerie

Největší část nákladu balené vody se nacházela přímo před vchodem do komplexu konvertovaných továrních hal, v nichž se letos odehrával samotný veletrh ABC (Art Berlin Contemporary), na kterém se prezentovalo něco přes sto galerií. Návštěvu veletrhu jsme odkládali až na třetí den pobytu, takže jsme se před ní stihli namlsat na mnoha výstavách. Kromě již zmíněné Hito Steyerl jistě stojí za návštěvu instalace Pale Fox francouzské umělkyně Camille Henrot v galerii König. Instalace je umístěna v horním patře galerie, v monumentálním prostoru, do něhož je jako ve filmovém studiu vsazen ještě jeden prostor. Tomu zcela dominuje modrá barva koberce a stěn, na kterých se bez nějakého zjevného návodu ke čtení odvíjí příběh složený ze stovek obrazů a předmětů, v němž probleskují autorčina oblíbená témata, jako jsou mýty o stvoření světa, fetišizace těla nebo modernistická plastika. Intenzivní je nejen zážitek z výstavy, ale i ze samotného prostoru galerie, který svou monumentalitou konkuruje velkým evropským Kunsthalle. Ve skromnějších prostorách galerie Carlier│Gebauer je k vidění pitoreskní instalace předloňské laureátky Turner Prize Laure Prouvost. Do výstavy s expresivním názvem Dear dirty dark drink drift down deep droll (in der dole) se vchází skrz dveře, které na první pohled vypadají jako vestavěná knihovna. Za tímto vchodem jako by divák pomyslně sestupoval z úrovně racionálního poznání do oblasti ovládané libidem. Popisovat instalaci podrobněji trochu zavání spoilerem, snad ale mohu prozradit, že některé objekty, které instalace zahrnovala, zajímavě rezonovaly se starší sochařkou prací Jiřího Černického.

Poslední výstavní projekt, který bych chtěl vypíchnout, je instalace Paula McCarthyho v Schinkel Pavillonu. Je to pozoruhodné spojení budovy nesoucí pečeť historizujícího socialistického realismu a současného umění, které se dotýká spojení témat spektáklu a tabuizace a obrazu. Výstava je vybudována na napětí mezi dvojicí nahých těl. Tím prvním je tělo modelky, kterou vidíme v různých polohách na sedmi obrazovkách instalovaných v přízemí oktogonální budovy. Středu místnosti dominuje stůl, nápadně připomínající katafalk, na jehož desce se přes sebe vrství obrysy těla, které na něm v různých polohách leželo a které podle všeho sledujeme na monitorech. V horním patře pak tvoří kontrapunkt hyperrealistický autoportrét umělce, instalovaný tak, že vyvolává tísnivou nejistotu, zda se jedná o tělo spící, či neživé. Poněkud ukrytým apendixem výstavy je série výrazně barevných fotografií, které jsou dvourozměrnými převody dat získávaných pro 3D tisk pomocí skeneru. Jestliže jsme si už trochu zvykli na hyper reálnou kvalitu soch vznikajících na bázi 3D technologií, pak vystavené fotografie rozhodně působí jako něco nového, s velkým estetickým, ale i významovým potenciálem.

Paul McCarthy: That Girl T.G. Drawing Table Drawing / 2011–2013 / Schinkel Pavillon

Přiblížil jsem několik aktuálních výstav a stále jsem se nedostal k veletrhu, kolem kterého kroužím jako kolem prázdného oka hurikánu. I když je tato metafora trochu laciná, možná není úplně od věci. Tytéž berlínské galerie, které se ve vlastních prostorách v rámci Artweeku prezentovaly produkčně a instalačně náročnými výstavami, musely v rámci veletrhu své prezentace vměstnat do kójí tvořených několika stěnami nebo spíše většími či menšími „rohy“ dvou panelů napojených do tvaru L. V tomto kontextu snahy narušit základní schéma překvapivě nijak dobře nefungovaly. Tedy alespoň já jsem měl ten dojem a rychle jsem přepnul do asi nejpřirozenějšího módu „skenování“, kdy člověk tak trochu automaticky odškrtává seznam galerií/jmen a čeká, jestli jej něco nepřekvapí/neosloví. Samozřejmě, že intence diváků (i jejich postavení a možnosti) nacházejících se na veletrhu pod jednou střechou jsou docela rozdílné, když ale zaplatíte nemalé vstupné, dáte si s ostatními kafe a cigáro v atriu v půli expozice a bloumáte s nimi od kóje ke kóji, působí vše docela rovnostářsky. Našince nemuselo tolik trápit, že se nezná s galeristy a jejich asistentkami a asistenty a nemůže s nimi „dát řeč“; v davu bylo možné zahlédnout známé tváře, včetně té patřící řediteli pražské Národní galerie, a když člověk zase z tovární haly vyšel ven, mohl vyhledat některou z událostí nesoucích punc česko-slovenského umění. Ani jednu z nich – výstavy GEO EGO v Českém centru a Jana Duriny v Galerii Jiřího Švestky – jsem nicméně nenašel v INDEXU, berlínské obdobě naší Artmapy.

Formáty, jako jsou berlínský Artweek nebo vídeňský curated_by, představují pozoruhodnou polohu provozu současného umění. Konají se ve městech se stabilní strukturou soukromých galerií, o kterých se zároveň šušká, že „ten pravý“ trh s uměním se jich až tolik netýká, a stále se soustřeďuje na tradiční centra, jako je Basilej nebo Kolín nad Rýnem. Každopádně jsou to (soukromí) galeristé, kteří v obou městech v posledních letech iniciovali vznik akcí, které svým faktickým rozsahem mohou klidně konkurovat známým bienále, a přidělávají tak v roce, kdy se bienále koná nejen v Benátkách, ale také v Istanbulu a Lyonu, vrásky na čele těm, kdo nechtějí nebo by neměli u ničeho chybět. Postřeh slovenského umělce S. M. pronesený v brněnském burger baru East Village, že se jedná o projev mocenského boje, jehož cílem je přitáhnout bohaté kupce právě do svého města (nebo alespoň do své části Evropy), má jistě svůj smysl. Berlínský Artweek sice na první pohled postrádá jasnější koncepci, respektive kurátorské zastřešení (nejen ve smyslu dodání obsahového rámce, ale také větší prestiže), jímž se chlubí Vídeň, vše ale vyrovnává množství výstav a svou ruku k dílu přidávají také výše zmíněné „kamenné instituce“, které zahájení své podzimní sezóny s Artweekem synchronizují a letos dodaly orchestrovaný výstavní projekt STADT/BILD (Image of the City), v jehož rámci se odehrála také zmíněná série kaprowovských variací.

___________________________________________

Berlin Artweek / Berlín / 15.-20. 9. 2015