Čtenář novin: Tři blbečci

"Cílem skupiny Ztohoven je stimulace veřejné debaty, jinak by nedávalo většího smyslu zveřejňovat prohlášení a poskytovat rozhovory novinářům. Z výše uvedených důvodů ale sloní trencle tuto debatu nereformují, neproměňují její těžiště, jen ji vychylují na jednu stranu existující polarizace," píše Jiří Ptáček o akci Ztohoven na střeše Pražského hradu.

O vpašování rudých trenýrek na střechu Pražského hradu napsala pro Artalk již jeho šéfredaktorka Silvie Šeborová (zde). Zrekapitulovala fakta a vyjádřila názor, že akce má větší potenciál, pokud bude využita k hlubší reflexi problematiky, na niž Ztohoven chtějí upozornit. „Za zásadní ovšem považuji otázku, zda a jak bude skupina Ztohoven, ale také média, občané a v neposlední řadě Miloš Zeman pracovat s otázkami, které akce vyvolává. Nebavme se o tom, za jakých okolností Ztohoven na střechu vylezli, proč trenýrky visely na půl žerdi, proč byly červené, proč to byly trenýrky. Pokud se Ztohoven nepodaří aktuálního potenciálu využít k debatě o současných problémech a nekompetentním přístupu českých politiků se Zemanem v čele k jejich řešení, hrozí, že jejich akce zůstane podobným počinem jako šíření fotografie Miloše Zemana v trenýrkách, pardon v plavkách, při dovolené na rybníku, po sociálních sítích.“

Od zveřejnění jejího příspěvku uplynuly pouze čtyři dny, přesto jsme svědky rychlého vyzrávání pole, v němž se tato reflexe bude odehrávat. Šeborová zdaleka není jedinou publicistkou, která se události věnuje, zájem sdělovacích prostředí je mimořádný a troufám si tvrdit, že překonává vše, co jsme v této oblasti dosud zažili, protože o vývoji kauzy se dozvídáme takřka v přímém přenosu. Stále více prostoru dostává bezpečnostní problematika (nedostatečná ochrana hradního komplexu a uvažované odvolání zodpovědných osob), k vyjádření názorů na čin Ztohoven jsou voláni matadoři „hradních intervencí“ Jiří David a David Černý, přičemž názor druhého z nich na prezidenta je dobře znám, a prostor dostávají i vládní, parlamentní a straničtí zástupci, jejichž postoj lze víceméně předjímat podle rozřazení v politickém spektru. Rovněž Miloš Zeman se nakonec vyjádřil k „třem blbečkům“, a to v tom smyslu, že si neuvědomují, že státní zástava není zástavou žádné konkrétní hlavy státu. Na obhajobu Ztohoven lze uvést, že prezident jednak neví, co vědí „blbečci“, a jednak, že nahrazení nadosobního státního symbolu ironickým osobním emblémem lze chápat jako pokus poukázat, že primárním cílem není hanobení státu či prezidentské funkce, ale satirické zesměšnění myšlení a činů člověka, který jí v současné době zastává. Komu však tohle všechno povídat? Silvie Šeborová ve svém dobře míněném apelu žádá hodně. V podstatě píše, že by o hlubším poselství trenýrek mohli zodpovědně zauvažovat všichni, kterým byl vydán občanský průkaz.

Nepříjemná pravda. Pro koho?

Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček, veřejně známý svými projevy nad rámec svěřené funkce, se v první reakci na akci Ztohoven dopustil tvrzení o „fašizaci pražské kavárny“. Vyšel z mediálně úspěšného spojení odpůrců současné hlavy státu s „kavárnou“ a „Prahou“, které prezidentovu okruhu již nějaký čas slouží k dehonestaci opozičního tábora. Nejde přitom výhradně o intelektuály (a umělce), kteří si Zemana znesvářili podporou jeho protikandidáta v prezidentských volbách, ale o strategické ocejchování všech, kteří proti němu vystupují. Dále pak toto slovní spojení potvrzuje a prohlubuje propastnou odlišnost mezi městem a venkovem, respektive Prahou a zbytkem země, a to pochopitelně ve prospěch zbytku země, což lze chápat jako vlastní zájem prezidenta opírajícího se o silnější podporu právě v regionech.

Vezměme ovšem v potaz také motivace Ztohoven, shrnuté v doprovodném manifestu k akci a z jeho veršované obdoby, a posuďme, zda Miloše Zemana obviňují z nehorázností, s nimiž se dosud nesetkal v bohatém rejstříku výtek od svých dosavadních oponentů. Vykazovat zdravotně postižené děti ze společného vzdělávání, kundovat v médiích, aby odvedl pozornost od svého výletu soukromým tryskáčem, jmenovat svým poradcem rozvědčíka Čínské lidové armády, (…) vzdávat hold armádě, která utopila studentské hnutí v krvi (…), stýkat se s podivnými diktátory (…), vrávorat opilý nad českými korunovačními klenoty (…). Seznam v plném znění nám bohužel potvrzuje, že Ztohoven jsou v tomto směru konformními kritiky českého prezidenta. Proto jim ihned mohl být nasazen chomout „pražské kavárny“.

Patrně pro guerillovou strategii skupiny byl Ovčáčkem užit výraz „fašizace“. Také zde musíme mluvčího chválit za pohotové uplatnění účelové demagogie, jejímiž adresáty nejsou ani tak členové Ztohoven, jako občané, na něž apeluje Šeborová. Ti jsou od prvního průniku události do médií masírováni sugestivní a srozumitelnou interpretací tohoto činu jako „fašistického“.

A kávu pili, dokud neumřeli

Ztohoven se lapili do pasti, ze které těžko uniknou. I když by nakrásně tvrdili, že kopají za sebe, kopají za jednu stranu sporu, navíc jednoduše identifikovatelnou. Vstoupili doprostřed vyhroceného rétorického boje, který už třetí rok rozděluje českou společnost, avšak vyzbrojili se pouze dobře známými a druhou stranou mnohokrát odmítnutými argumenty. Proto také byli tak rychle nahnáni do „pražské kavárny“.

Cílem skupiny Ztohoven je stimulace veřejné debaty, jinak by nedávalo většího smyslu zveřejňovat prohlášení a poskytovat rozhovory novinářům. Z výše uvedených důvodů ale sloní trencle tuto debatu nereformují, neproměňují její těžiště, jen ji vychylují na jednu stranu existující polarizace, navíc přiživované Zemanem a všemi jeho muži. Nemělo by za takových okolností být paradoxním ideálem uměleckého aktivisty vyvést svého oponenta ze schematického jednání a přivodit mu alespoň dočasné blekotání, kdy nebude vznesený názor schopen vřadit do jím prosazovaného hodnotového systému? Neměl by vizuální symbol přinášet vychýlení z uplatňovaných diskurzů tak, aby mu nebylo možné jednoduše přitakat, anebo ho jednoduše odmítnout? Neměl by vyvolat tázavé „co to je vlastně zač“?

O muži, který se nestydí

Nad Pražským hradem konečně zavlála standarta muže, který se nestydí vůbec za nic, nazvali Ztohoven videozáznam z akce na serveru Vimeo. „Nad Pražským hradem zavlála zástava muže, který se nestydí“, píší na úvod výčtu nehorázností, z nichž prezidenta viní. Zemanův netečný a bohorovný přístup ke kritice je v těchto ohledech dobře známý. Poznámka o aktérech akce jako o třech blbečcích, vyřčená s úsměvem člověka, který takto neváhá označit kdekoho, je v tomto směru příznačná. Odmítnutí kritiky je provedeno kompromitováním kritiků. S velkou pravděpodobností lze předjímat, že na Ztohoven bude dlouho dotazován, stejně jako je dotazován na prohlídku korunovačních klenotů, Pussy Riot, Peroutkův článek a návštěvy Číny, a také bude stále stejně odpovídat. V tomto ohledu je totiž komunikace Hradu vystavěna jako bytelný fortifikační systém, kterým neproniknete dovnitř, ale z něhož lze podnikat rétorické výpady. Musíme si přiznat, že apelem na etiku ho prozatím nepřekonal nikdo z pražské kavárny, ani nikdo další. Nejspíše to nedokáží ani Ztohoven. Čím tedy může být jejich akce? Jestliže nedisponuje potenciálem naleptat status quo a vnést do veřejné debaty „argument, na který nelze odpovědět“, zůstanou jejich trenýrky pouze vizuálním symbolem Zemanových oponentů, jejich zástavou, jako jimi před časem byly červené karty, a nad také rudým hadrem vulgárních internetových diskuzí. Tedy přesně tím, co Silva Šeborová nerada uvidí.

Jiří Ptáček | Narozen 1975, působí jako kritik a kurátor. Od roku 1998 publikuje v periodickém tisku a v odborných časopisech. V letech 2003 až 2006 působil jako šéfredaktor časopisu Umělec. V letech 2007 až 2008 byl kurátorem Galerie NoD v Praze. V letech 2009 až 2011 působil jako umělecký vedoucí a asistent v Ateliéru video na FaVU v Brně. V roce 2011 připravil celoroční výstavní program pro Galerii mladých v Brně s názvem Galerie Mládí. Od roku 2012 je kurátorem Fotograf Gallery v Praze a od roku 2015 také jedním z kurátorů Galerie Měsíc ve dne v Českých Budějovicích. V roce 2015 za činnost v oblasti umělecké kritiky získal Cenu Věry Jirousové.