Věda a umění: ke sjezdu historiků umění

V Olomouci proběhl na konci minulého týdne pod zastřešujícím názvem Věda a umění V. sjezd historiků umění, akce, která by jednou za tři roky měla představit nové poznatky z oboru, propojit badatele zabývající se různými tématy i obdobími a - jak píše Milena Bartlová - do budoucnosti reagovat i na aktuální dění.

Foto: Lukáš Bártl

Před dvanácti lety jsem patřila k těm, kdo po vzoru oborových organizací v jiných zemích přišli s myšlenkou, že by bylo dobré oživovat dění na české uměleckohistorické scéně vždy jednou za tři roky velkými setkáními napříč všemi obory a specializacemi. Už pátý sjezd dosvědčuje, že vznikla fungující tradice a že přes velké a obdivuhodné úsilí, které musí aktivní jedinci ve výboru Uměleckohistorické společnosti vždy vynaložit na uspořádání akce a následné vydání sborníku, je to tradice potřebná a užitečná.

Proměny, kterými scéna za dvanáct let prošla, jsou dobře viditelné při ohlédnutí zpět. Stejně jako ten minulý brněnský konal se přítomný sjezd v Olomouci za velké podpory obou moravských univerzit. Bude výzvou pro Prahu, zda se po návratu do hlavního města najde vysoká škola, která by dokázala vzít sjezd českých kunsthistoriků stejně vážně. Společně se sponzorstvím obchodníků s uměním to dovolilo pořádat čtvrtý i pátý sjezd bez zatěžujících účastnických poplatků; tito sponzoři bývali dříve odmítáni z důvodu tradičního dodržování odstupu mezi akademickou vědou a komerční sférou. Stejně tak je již překonán původní odpor k aktuálním tématům v jednání kvůli požadavku údajné nadčasové nezaujatosti akademických dějin umění. Slavnostní přednáška zahraničního hosta nezazněla poprvé v češtině či slovenštině (k dispozici byl konsekutivní překlad). Minulý sjezd měl jako první jednotící téma „Umění a politika“ (byť v tomto směru slíbil více, než ve skutečnosti nabídl), na nynějším měli vystoupit dokonce dva aktivní umělci (byť nakonec zazněl jen jeden z jejich příspěvků). Přítomný sjezd také obohatil jednání o odborné exkurze, což se, doufejme, stane normou i v budoucnu.

Kromě zisků nelze v přehledu pěti akcí a dvanácti let přehlédnout i ztráty. Ačkoli slovenské kolegyně a kolegové ojediněle přijíždějí poslouchat a letos zazněl i jeden slovenský příspěvek, pokus třetího sjezdu o zavedení mezinárodní česko-slovenské platformy se nezdařil, příčiny nezdaru lze hledat na obou stranách. Vydávání knižního sborníku příspěvků ohrožuje skutečnost, že texty v něm nemohou autoři ani editoři uplatňovat jako vědecké výstupy v systému evidence RIV, která je přitom dnes jediným místem vykazování vědecké práce. A jakkoli bylo velmi sympatické vidět, že mezi přibližně sto sedmdesáti hlavami publika letošního setkání výrazně převažovali mladí posluchači a posluchačky, bylo to bohužel vyváženo jen zcela ojedinělou přítomností kolegů od šedesátky výše. Pokud by takový trend pokračoval, ohrožoval by vnitřní soudržnost oboru a oslabil by podvojnou roli sjezdů – být nejen místem, kde se prezentuje nejvyšší kvalita české kunsthistorie, ale zároveň i místem setkávání s přáteli, kolegyněmi a bývalými spolužáky, na které nemíváme v běžném provozu čas a příležitost.

Foto: Lukáš Bártl

Program sjezdu naplnilo 27 řečnic a řečníků, osmadvacátým byl host Matthew Rampley z University of Birmingham, který pod monumentální barokní freskou oslavující eucharistii pronesl slavnostní večerní přednášku na téma darwinistické evoluce v dějinách umění. Předsedkyně UHS Michaela Ottová delegovala slavnostní zahájení i ukončení na ad hoc zastupující kolegy, a snad proto chybělo zejména na konci shrnující zhodnocení. Nebudu zde rekapitulovat jednotlivé příspěvky (seznam zde, abstrakty jsou dostupné na Facebooku), ale zkusím poukázat na momenty, které, jak se mi zdálo, představovaly citlivé body a propojující linie programu a jež tedy vyjevily, jaké teoretické otázky si české dějiny kladou, i když často spíš implicitně a nikoli výslovně. Vlastním tématem sjezdu byla vědecká noetická metoda jednak ve vztahu k výtvarnému umění jako objektu poznání, jednak její různé realizace v rámci vědeckého oboru dějiny umění. Toto rozdvojení mohlo být zřetelněji vytčeno, takže by se pak snadněji přepínalo z jednoho modu do druhého, jak tomu bylo například uvnitř jednotlivých sekcí. Ve skutečnosti se objevilo ještě další rozcestí, když většina příspěvků v sekci pod vedením Aleny Volrábové se věnovala vedle využití přírodovědeckých objevů v tvůrčích postupech raně novověkého umění (včetně výkladu Markéty Hánové o recepci evropského zobrazovacího realismu v Japonsku 18. století) rovněž reprezentaci takových objevů v ikonografii. Soudě podle diskuse, publikum příliš nepřesvědčily referáty o probíhajícím experimentálním přírodovědném výzkumu mysli v sekci uspořádané Ladislavem Kesnerem.

Několik příspěvků se věnovalo různými způsoby antropologii umění a v několika byla zmíněna fenomenologie jakožto svébytná noetická metoda. Za první kruciální téma, jež se na sjezdu vynořilo, tedy považuji otázku, které přírodní, sociální či humanitní vědy mohou dějiny umění symbioticky absorbovat při svém trvajícím procesu stále pokračujícího „zvědečťování“. Závěrečná sekce pod vedením Zuzany Štefkové přivedla mezi historiky umění aktuální uměleckou tvorbu, která zpravidla bývá institucionálně i ideově od akademické kunsthistorie zřetelně oddělená. Zabývala se tématem, které bylo, troufám si říci, pro většinu účastníků sjezdu dosud zcela neznámé, totiž „uměleckým výzkumem“, funkcí umělecké tvorby jakožto noetické aktivity, a to v komplexnějším smyslu, než tomu bylo v marxisticko-leninské teorii odrazu. Otázka, co to zpětně znamená pro autonomní metody dějin umění (jež nesmíme zaměňovat s jejich „řemeslem“), na tematizaci teprve čeká. Jeden směr aktuálních úvah směřuje k „performativní vědě“ a nezáměrně na něj poukázal Josef Vojvodík, když účinně ztělesnil patos jako výzkumné téma v rétorice i metodě svého výkladu.

Ačkoli nepojmenována a nezvána, opakovaně se objevovala otázka, jak se pozná umění a kde je hranice mezi ním na jedné straně a jinými předměty vizuální kultury – tzv. lidovým uměním, neevropskými obrazy (Jakub Stejskal hovořil o „vzdáleném umění“) či antroposofickou výtvarnou tvorbou. Souvisí s ní i jiná spojnice, jež se ukázala vést od připomínky známé knihy Bruno Latoura Nikdy jsme nebyli moderní (hovořila jsem o ní ve svém příspěvku, zařazeném v úvodní sekci o kunsthistorické vědě, pavědě a ne-vědě, organizované Jindřichem Vybíralem) k výsledkům sekce o vztahu dějin umění k esoterním „tajným vědám“, již připravila Marie Rakušanová. Možná překvapivě právě zde, v příspěvku Tomáše Pospiszyla o souvislosti filmu s Kupkovými malbami, zaznělo téma technologií jako uměleckého impulsu. Vypadá to, jakoby moderní racionalita byla sdíleným přesvědčením, vedle nějž či pod nímž přetrvává před-moderní diskurz iracionální povahy světa, vykázaný do oblasti umění a skrývající se i v technologickém rozvoji.

Foto: Anna Šubrtová

Estetik Jakub Stejskal si povšiml (zde), že diskusí se účastnilo jen několik přítomných a většina působila dojmem tu více, tu méně zaujatých, avšak pasivních posluchačů. Odrazila se v tom nepochybně přetrvávající nedůvěra k teorii a metodologii, jež vede k často nedostatečné informovanosti o aktuálních textech a ideách a jejímž důsledkem je převzetí části agendy teorie a metodologie dějin umění českou estetikou. Ostatně sjezdu se nezúčastnili ani všichni kolegové, kteří vyučují kurzy na toto téma na českých katedrách dějin umění. Z pesimistického úhlu to mohlo působit jako projev pasivní rezistence. Optimisticky viděno by bylo možné interpretovat atmosféru olomouckého sjezdu jako zvídavé naslouchání a opatrnou otevřenost dosud nedostatečně poznaným možnostem, které by teorie mohla českým kunsthistorikům nabídnout.

Osobně bych považovala za dobré, kdyby se v budoucnosti dokázal sjezd při zachování nejvyšší odborné úrovně ještě více otevřít aktuálnímu dění a vstupovat s výsledky svého poznání a poznávání dokonce až do veřejné diskuse. Možná nejsem sama, kdo si teprve při posledních větách posledního příspěvku uvědomil, že jsme strávili dva dny v krásném olomouckém zátiší mimo bouřlivé drama nového stěhování národů. Snad je příznačné, že ty věty pronesl na závěr institucionální kritiky uměleckého výzkumu Pavel Sterec, aktuální finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého, když připomněl, že jinakost a vzájemná nepřevoditelnost uměleckého poznávání může být pro vědecký obor dějin a teorie umění podobným podnětem a výzvou, jakým je jinakost neevropského umění („umění“?) a příslušného uvažování o něm.

____________________________________________________________

Věda a umění: V. sjezd historiků umění / pořadatel: Uměleckohistorická společnost a katedra dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci / Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, katedra dějin umění / Olomouc / 16.–18. 9. 2015